Jak mě okradl taxikář a já se nechal poučit

Taxíkem jezdím minimálně a nerad. Tuhle jsem, ale opravdu musel. Už nic nejelo, tak jsem si mávnul. Zaplatil jsem o tři stovky víc než normálně, ale za odměnu jsem se od taxikáře dověděl, jak na tom doopravdy jsem. 

Hnusný, ale bohatýJan Kužník

Trasu, kterou obvykle jeho kolegové projedou i s živým nákladem za dvě stovky, urazil můj noční kočí za stovek pět. Už po nastoupení do stromečkem zavoněného taxíku jsem si podivně rychlého taxametru všiml. Jenže se nerad hádám a tak jsem to nechal osudu.   

Když jsme dorazili do Dejvic, zaplatil jsem a požádal drožkáře o stvrzenku. Tradiční výmluvu o právě došlém papírku jsem nehodlal akceptovat a s drzostí sobě nikoliv vlastní jsem si řekl o slevu sto korun. Muž za volantem s sebou trhl, ale sumu mi bez mrknutí vrátil. Poté mi ještě pomohl s baťohem z kufru.

Už jsem se chystal vejít do domu, když se za mnou něžným až zženštilým hlasem ozvalo: "Si mrdka". Otočil jsem se a onen drobný mužík nakloněný k pootevřenému okénku opět téměř bojácně zopakoval své hlášení: "Si mrdka". Asi poznal, že jsem novinář, pomyslel jsem si. Jelikož však taxikář nedodal ono slůvko mediální, pochopil jsem, že mi nadává. Prosím? Otázal jsem se a udělal výhružný krok směrem k okénku (výhružné kroky mi přitom moc nejdou). "Si chudá mrdka," zaznělo z odjíždějícího vozu. A v tom se to stalo.

Uvědomil jsem si, že ten skrček zlodějská má pravdu. Necítím se, co se financí týče, být právě bohatý a přitom bych tak chtěl. Zatímco on svou cestu za zlatým pokladem již našel, já stále ještě poctivě pracuji.

Tak mě napadá, proč vlastně taky neokrádat chudáky v taxíku? Kdyť špinavé peníze přece neexistují. Že, pane profesore...