A to si opravdu myslíte, že dělat vězeňského dozorce, je slušně placená zašívárna? Tak vám povím na plnou hubu, že máte pravdu. Částečně máte pravdu. Ale já jsem smutná výjimka. A proč? Protože jsem začal přemýšlet. Příliš přemýšlet. Něco se zvrhlo, když přišel Leopold Kotánny. Ten člověk zavraždil něco mezi deseti až patnácti děvčaty ve věku něco mezi deseti až patnácti let. Obžaloba tlačila na soudce, aby Kotánny visel, ale obhájce mu vybojoval doživotí. Mě pozadí případu nezajímalo, hledím si jen a jen svého pracoviště. A Kotánny zapadl mezi sobě podobné.
Jenže za pár týdnů se mi v cele oběsil. Stihl jsem ho odříznout a vraha jsme vzkřísili. Totiž, já bych ho klidně nechal viset, jenže máme vězeňský řád, že ano… A ten na podobné výstřelky pamatuje. Jednoduše řečeno, vězeň se vám oběsí a máte velký, ale opravdu velký průšvih. Nebo ještě jednodušeji řečeno, vězeň se vám prostě nesmí, opakuji, nesmí oběsit. Od toho dne jsem nemohl usnout.
„Proč,“ ptal se mne neznámý hlas ze tmy, „proč je to takhle zařízené? Žaloba chtěla Kotánnyho pověsit. Judr mu vybojoval doživotí. Tak proč, kurva (hlas si nebral servítky), se sám Kotánny nemůže přiklonit k obžalobě? Nutil ho někdo, aby se pověsil? Ne, lano si ukroutil sám, sám si ho uvázal kolem krku, sám vylezl na židli a svéprávně si ji odkopnul. Proč je tu nějaký pitomý řád, který zakazuje vrahovi potrestat sám sebe trestem přísnějším, než mu soud přisoudil? Ha?“ Hlas zmlkl.
Byly to strašné noci. Nemohl jsem samým přemýšlením spát, kdykoliv jsem zavřel oči, musel jsem poslouchat ono známé: „… tak proč, kurva, se sám Kotánny nemůže…“ Na pokraji kolapsu však přišla ona spásná myšlenka. Náhle jsem měl vše jasně uspořádané. Žádný řád nebrání vrahům zvolit si přísnější trest. Je to přesně naopak. Kotánny chtěl trestu uniknout! Že mě to hned nenapadlo! Ano, proto máme nařízeno odřezávat oběšence… aby to neměli tak snadné! Je jim souzeno den po dni se soužit, do konce života. Jak prosté. Po mnoha dnech jsem zase spal. Ale potom se stalo něco, co mi přivodilo muka mnohem krutější.
Kotánny si odseděl patnáct let. Choval se příkladně, žádné rvačky, žádné drogy, ani pokus o útěk. Jednoho dne dorazila komise a nechali si ho přivést. Kladli otázky, cosi si zapisovali, významně se na sebe dívali. Asi po hodině Kotánnymu oznámili, že vzhledem k dobrému chování je mu trest odnětí svobody na doživotí zkrácen na polovinu. Potřásli mu rukou a odešli. Všichni přítomní se tvářili samozřejmě, jako by nebylo o čem diskutovat. Ale já jsem zůstal jako opařený. Věděl jsem, že tohle je můj konec, protože je to příliš šílené. A vlastně se hrozně bojím zeptat na tu jedinou věc: kdy vlastně bude Kotánny propuštěn na svobodu, kolik je sakra polovina z doživotí…
