Zkouška (povídka)

Jedné neděle už to Karásek nevydržel a dohonil před kostelem manželský pár, který v něm už dlouho vzbuzoval zvědavost. Zastavil si je zvoláním, do kterého přimíchal patřičně zdvořilosti:

„Haló, Majerovi!“

 Muž i žena se otočili a přátelsky se začali usmívat. Znali Karáska z kostela. 

„Nezlobte se, mně to prostě nedá. Máte chviličku?“ zeptal se Karásek, když doběhl.

„Ale jistěže máme, pane Karásku, a co že to máte na srdci?“ zeptal se pan Majer.

„Právě vás se chci zeptat, nezlobte se, že jsem tak zvědavý, ale vy jste přeci dříve do kostela ani nevkročil, vždycky chodila jen vaše paní a najednou jste se tady objevil i vy, to může být tak půl roku, jestli dobře odhaduji. Opravdu se nezlobte, ale mně to od té doby vrtá hlavou, jak se to vlastně stalo?“

 „Ach tak tohle vás trápí,“ zasmáli se oba manželé, pan Majer se podíval na ženu, v tom pohledu byla otázka: „Mám já?“ a žena přikývla. Pan Majer si tedy vzal slovo:

 „Inu, je to tak, jak říkáte, do kostela jsem opravdu nechodil, dokonce jsem měl Anežce za zlé, že je tu neděli co neděli, já prostě v tyhle věci nevěřil, ale vůbec, jestli mi rozumíte. Taky jsem těžko snášel tu náboženskou výbavu, kterou má doma, všude obrázky, sošky, křížky, svíčky…, nemohl jsem to vystát. Kolikrát jsme se i prudce pohádali, viď, Anežko? Já tvrdil, že žádný Bůh není a už vůbec nečaruje skrze to její harampádí, jestli mi rozumíte…

Jednoho dne jsme se zase pohádali a mně vám nějak ujely nervy, však Anežce taky a já popadnul jednu tu její sošku a povídám: Tak dobře, když ty tvrdíš, že jsou to všechno svaté předměty a je za tím ten tvůj Bůh, tak se přesvědčíme. Ať mě ten tvůj Bůh na místě vytrestá, ať mě vytrestá, protože podívej, co já dělám s tou jeho svatou pannou nebo kdo to má být. A začal jsem na tu svatou plivat a smát se jí do obličeje a křičel jsem dál, že jestli to Bůh vidí, tak to určitě tak nenechá, ledaže by žádný Bůh nebyl a Anežka byla poblázněná bába. A jestli se teda jako dočkám té Boží odplaty za to zneuctění, tak dám Anežce za pravdu a přejdu na její víru. A tak jsem plival a smál se té pozlacené ženské se sepjatýma rukama – později jsem se dozvěděl, že ta ženská je svatý Celestýn – no zneuctil jsem tu sošku, jak jsem uměl a hodil jsem ji tady Anežce do náruče, ať se k ní třeba pomodlí…“

„No a? Co bylo potom?“ ptal se dychtivě Karásek, neboť na něj přišlo tušení nadpřirozena. 

Pan Majer se opět podíval na svou statnou ženu, Anežka nepatrně zavrtěla hlavou, jakože „dál už nevyprávěj“ a pan Majer povídá: 

„No co! Jak vidíte, jsem tady, no…,“ a srdečně se smál, až se mu na čele rozsvítila podlouhlá jizva tam, kde mu Anežka přerazila svatého Celestýna o hlavu.