Tohle sídliště v uvozovkách mi byl čert dlužen. Já jsem sem jet nechtěl, já ne. To žena, ta do mě hučí už od srpna, a že prý je to slušnost a jednou za čas nás neubude, a podobné řeči den co den. A tak jsme tady, trčíme uprostřed jako pár trotlů a rozhlížíme se, do všech stran se táhnou ulice a uličky, všude jmen a jmen, hledat v tomhle tetičku…už zase mě popadá zlost, jsem podrážděný.
Navíc se k smrti nerad vyptávám, připadám si jako žebrák, odkázaný na shovívavou pomoc druhých. Žena s tím ovšem problém nemá, na lavičce klábosí trojice babek, a už je u nich a hlasem zkušené drbny křičí: „Prosím vás, Macákovi…?“
A báby jsou vděčné za to rozptýlení a jako svatá trojice se sborově otočí k nám, je mi trapně, mám na ně vztek. Dívám se do záhonu narcisů u obrubníku, ruce v kapsách. Báby mě stejně odmítají vzít na vědomí, přivlastnily si mou ženu a cítí se důležité.
„Macákovi, Macákovi…počkejte, nejsou to ta rodina, dědeček Bohumil?“ skřehotá jedna babka.
Žena nadšeně vykřikne, je mezi svými: „Ano, přesně, Bohumil dědeček, Anežka babička, ježiši to máme štěstí, Rudolfe,“ otočí se na mne rozjásaně, já odpovím sérií blesků z očí. Ať mě do toho aspoň netahá.
„No, takže mladá paní,“ bába mne úplně ignoruje, „tady tou širokou cestou pořád rovně, a tamhle vzadu, jak je ten strom, ne ta bříza, ale až za ní ta lípa, tam máte rozcestí, tak tam doprava, hlavně ne doleva, doprava, přejdete dvě odbočky a až na třetí znovu doprava. Tam pak je velká pumpa, tak od ní ještě tak dvacet metrů a tam už jsou Macákovi.“
Manželka děkuje, ohromně se směje a přitom kývá hlavou do taktu, báby dělají to samé, dokonalá souhra. Rozmrzele se vydávám popsanou trasou, babka nelhala, za chvíli jsme na místě, povinnost k tetičce splněna.
Tenhle hřbitov je jen pro silné nátury. Nebýt babky, bloudili bychom kolem andělíčků a zhroucených holubiček do zavíračky. Pocítím slabý náznak vděčnosti. Ještě že baba nechtěla, abychom pozdravovali.
