Z deníku otce

A tak ano, jistěže jsem zakřičel "Konečně!", když se mi narodil syn. Protože už jsem měl připravený seznam a byla by škoda, kdyby zůstal nevyužit z důvodu synova nenarození.  

Ten seznam byl mé všechno, pečlivě sestavený za největšího soustředění a s pohledem upřeným do dálky. Byly tam do nejmenších podrobností vypsané požadavky, jejichž splnění zaručí mému synovi neobyčejnost.

A vidíte, moje žena je proti. Ta ordinérní samice, která je spokojená s tím, co je. Krátce před porodem došlo ke sporu, na jehož základě jsem ji nadobro odstavil od výchovy svého syna. Spor se týkal jména. Že prý Jan, Miroslav nebo Vojtěch. Každé to jméno smrdí obyčejností, nepřipustím, aby můj syn zmizel v davu podobně bezvýznamných Mirků nebo Vašků nebo jaká si ta lůza dává označení. Ne! Můj seznam mluví jasně - Matteo, Fernando nebo Kassius. Já, Josef Vochcapádlo tady slavnostně přísahám, že jedno z těch tří nebo nic! Žena nakonec uznala, že naše dítě musí být originální a se jménem ochotně musela souhlasit.

Náš syn, Kassius Vochcapádlo, mne naplnil zklamáním. Modré oči, tak tuctové, reakce na podněty ke genialitě pražádné, žena mne nabádala, že je potřeba čekat. Mučivých šest měsíců nejistoty, každý den jsem přicházel ke svému synu a číhal na projev výjimečnosti. Ale on jen sál a zvracel, sral do plínek, řval a spal. Proč mi to děláš? I krev měl áčko, tu nejčastější, nic, čeho by se člověk mohl chytit.

V půl roce jsem začal klást větší nároky. Bude největší z největších na poli hudby, mně je jedno jaké, jen tam musí být ty burácející davy, nedostižný Kassius a skromný otec v pozadí, dávající rozhovory.  Zabrnkal jsem mu pár akordů a sledoval, co on na to. Uprdl se a začal cumlat roh polštáře. Doprdele, hajzle, copak v tobě není nic než obyčejnost? Tak mi řekni, proč mi to děláš?  K čemu mě to odsuzuješ?

Sport, to by mohlo klapnout. Bože milosrdný, kdybys ho dovedl k vítězstvím nad těmi nejlepšími naší planety, to by mi spravilo náladu. Je mi jedno, v čem bude vyhrávat, tenis by nebyl špatný, v týmovém sportu moc zapadne. Strčil jsem mu do postýlky tenisák. Představoval jsem si, že si ho bude přehazovat z ruky do ruku, koulet z čela po nose a vyhazovat ho bradou, že to prostě půjde samo a geniálně, jenže on se otočil na bok a usnul. Vztekle jsem zatřásl postýlkou, až se rozkřičel strachy. Potom už řval kdykoliv jsem se přiblížil.
 
Selhal. Ve všem, co jsem podle seznamu uchystal, selhal. Dal jsem mu do rukou hlavolam, zatrč čvereček do čtvercového otvoru, zastrč kolečko do kulatého otvoru, oslintal čtvereček a zahodil kolečko, pocítil jsem zoufalství promíchané s nenávistí. To mám jako do teď jezdit s ještěrkou po perónu a vykládat kufry z vlaků? Já chci zázračné dítě! Chci číst jeho životopisy, chci tam vidět pasáže: "Jeho otec ho od malička vedl k..." nebo "Díky otci našel zálibu v...", já to chci!

Nic, ani stopa. Je dobré jmenovat se Kassius, ale ukaž něco nadprůměrného! Co o tobě můžu říct, čím se můžu lišit díky tobě? Jenom žereš a sereš, proč mi to děláš?

Mám v seznamu poslední položku, stéblo slámy, když se zoufalý otec topí. Nemyslel jsem, že na ni dojde, ale vše před tím šlo do kopru. Vyhrkly mi slzy nad sebou samým, bylo mi se líto. Trpím, ale nevzdávám se. Poslední položka na seznamu. Nikdo z okolí nemůže říct, že jeho dítěti požehnal sám Svatý Otec. Přeci jen představa, že jen tak mimochodem zmíním, jak mého syna držel v náruči náměstek Ježíše Krista a jak ta zpráva bude kolovat, mi rozjasnila tvář. Při vší té bídě, je to cesta. Tomu hajzlovi musí požehnat sám předseda Vatikánu. I fakt, že dotyčný svatý má příští týden přijet do Boleslavi, mě ujistil, že věc je proveditelná. A co je hlavní, nezávisí to na synovi, ale na mně. To mi připadalo jako ideální stav, rozhodovat o synovi, aniž by on na to měl sebemenší vliv. Tohle mi nezkazí. Jen aby nějaký blbec z okolí nedostal stejný nápad.

Davy a davy, přijeli jsme se ženou se zpožděním. Papež procházel mezi dvěma katolickými valy, které mi tarasily cestu. Za chvíli mi zmizí v kostele a pak ve Vatikánu. Cožpak se mi i poslední naděje rozbije napadrť o ty křesťanské hřbety? Ne! Ne a ne! Teď se rozhoduje o mém životě! Roztočil jsem svého syna a vypustil ho směrem k papeži. Přeletěl nad hlavami a rozplácl se papeži o zátylek. Rozhodující vteřina. A ve vteřině, která následovala po té rozhodující, se na papeže vrhli jeho osobní strážci a urychleně ho odváděli do auta, které jelo v jeho stopách. Kde nestačí chránit Hospodin, tam nastupují bodygárdi. Dva z nich mířili pistolemi na dítě, řvoucí na dlažbě, další ho prohledával, zdali nemá v plenkách trhavinu. A má žena, šílená, rozrazila semknutý dav a vrhla se ke svému synovi.

Co bylo dál, už nevím. Všechno pro mne skončilo, nemám syna, nechci. Proč taky. Když mi bude doma vyrůstat jeden z mnoha, další z obyčejných, tak o čem se chcete bavit. V podstatě mne zradil. Stanovil jsem mu poslání, které on poslal ke dnu. Tohle mu neodpustím! Už jsem řekl, nemám syna!

Zatracené zástupy, všichni přijeli na papeže, ne na mne, na papeže! Ulice byly přeplněné, to, co nejvíc nenávidím, se tu ukázalo jako nutné zlo, musel jsem splynout s davem. Cítil jsem doslova fyzickou bolest z tuctovosti, kterou mi ty tisíce anonymních postav přišily. Všichni měli svůj světastřed tam na náměstí, kde pokračoval průvod, a já byl jen utržená nit mezi dlažebními kostkami. Jsou to sobci, protože je nezajímám! Tak moc bych se od nich chtěl odlišit, povýšit se nad ně, být jejich světastředem, to měl zařídit můj syn, jenže ten mě podrazil, zříkám se ho. Kdybych jen věděl, jak vyniknout, jak se oddělit, ale nevím, nevím to, nikdy jsem to nevěděl…