Vašík (povídka)

„Vašíku sem, Vašíku tam!“ tak na něho pokřikovali v lese, ale mysleli to dobře. Vašík byl takový kluk zatichlý a spíš pracovitý, než družný. Jezdíval do práce na motorce, až tam, kam bylo povolené, potom šel pěšky. Do polední prořezávali les, pálili klestí nebo sázeli stromky. O pauze si rozbalili obědy, a kdo si první vzpomněl, povídá: „Vašíku, sedneš na oř a dovezeš pivo, džbánek je víš kde…“

No a Vašík postavil plechový džbánek s víčkem do hadrového batohu, sešel k motocyklu a za chvíli už ho bylo v dálce vidět, jak jede úvozem k vesnici. V hospodě tam roznášela Miluška, culíkatá a trochu pihovatá, Vašík na ní mohl oči nechat, ale nikdy je na Milušce nenechal… ačkoliv opravdu mohl, Miluška ho měla docela ráda. 

„Takže kolik dneska, Vašíku?“ ptala se, když Vašík postavil džbánek na pult a ona měla rozneseno. 

„Jenom osm…dneska,“ řekl Vašík třeba, jiný by se rozpovídal, že Máchalová zůstala doma, že jí od včera není dobře, takže proto jenom osm a cože dělá Miluška po práci, ale Vašík si místo toho prohlížel vystavené brambůrky a mlčel.

Miluška nalila osm piv do džbánku a sama zatočila víčko na závit: „Tak! Ať to drží. Nerozleješ to, viď? Máš to v čem…a ty na to máš baťoch. No a co ty, Vašíku, co pořád děláš?“ A Vašík nevěděl, co má povídat, ale nechtělo se mu odejít.

Potom nahoře na pasece pili po obědě pivo, a když byl džbánek tak prázdný, až zvonil, řekli Vašíkovi: „Ať nezapomeneš…!“ a Vašík že tedy určitě nezapomene džbánek vymýt vodou. Měli tam vodu v kanystru, ale Vašík vždycky tvrdil, že by potom nezbylo na napití nebo opláchnutí, i když to nebyla pravda, vody bylo dost. To jen pro něj bylo tady v lese vody na umytí džbánku málo, takže se musel cestou domů stavit u Milušky.

Jak ho Miluška zahlédla v lokále, usmála se na Vašíka, až jí culíky zatleskaly. A ptala se: „Tak co to bude?“ ale už věděla. Vašík potřeboval vypláchnout džbánek vodou. Nahoře prý mají vody málo, nestačila by na napití nebo opláchnutí.

„No tak ukaž,“ natáhla Miluška ruku, vzala od Vašíka džbánek a krásně ho vyvenčila zevnitř proudem čisté vody. Rukou otřela mokrý okraj a vrátila džbánek Vašíkovi. 

„A dáš si něco?“ zeptala se starostlivě. Vašík si tedy dal něco a odhodlával se. Jenže nevěděl, k čemu se vlastně má odhodlávat, věděl jen, že Miluška se na něj hezky usmívá. No a tak to šlo den za dnem.

Přišlo to někdy v polovině září, Vašík dojel pro pivo a místo Milušky tam stála její matka. A že prý Miluška má nějaké zařizování, ale odpoledne už tady zase bude. A byla. Vašík se stavil vypláchnout vodou, Miluška se smála, ale už jinak. Bude paní. Už za týden. Když Vašík zůstal jako opařený, nahnula se přes pult, chytila mu hlavu do dlaní a vtiskla mu obrovskou pusu a oba měli jasno, že je to pusa na rozloučenou. Ale džbánek vypláchla vodou jako vždycky.

Vašík nechal motorku před hospodou a utekl zpátky do lesa. Chodil, mačkal v ruce jehličí a tekly mu slzy. Až někde úplně nahoře, na mýtině, si uvědomil, že pořád drží ten otřískaný plechový džbánek. Kolikrát mu ho Miluška brala z ruky, aby ho napustila vodou a tehdy jí měl říct…ani teď nevěděl. Beztak už na tom nezáleží. Líto, líto mu bylo promarněnosti a všechno uvnitř ho bolelo. Jak by nebolelo; tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se srdce utrhne.