Mladík vešel do lesa a už v prvním stínu se začal pátravě rozhlížet po stromech. Byly to mohutné stromy, samé buky, silné větve se rozkládaly nízko nad zemí a právě to se teď zdálo velmi příhodné pro jeho záměr.
Brzy nalezl větev, tlustou jako oteklý telegrafní sloup a dál už nešel. Z batohu vysypal hromadu knížek a pod větví z nich postavil úhlednou hraničku. Z ramene sňal stočené lano, přehodil je přes větev a tu se ukázalo, že na jednom konci je již připravena typická smyčka, vhodná pro šibenice. Hoch přivázal druhý konec k suku na kmeni, vylezl na podstavec z knížek, nasadil si smyčku na obnažený krk a utáhl. Potom ztichl a s ním celý les.
Stál na pokraji smrti, polykal, při každém polknutí se smyčka ochotně nazdvihla, jakoby shovívavě, než se naplno utáhne kolem hrdla. Mladík již chtěl rozkopnout knižní oltář, na kterém stál, a dát lanu k dispozici celou svou váhu, když se ozval dívčí hlas: „Vy taky?“
Hoch sebou leknutím trhl, až se lano rozkmitalo, a rozhlédl se. Ano, skutečně, o čtyři stromy dál se na něj dívala dívka, velice hezká a velice bledá. I jí rostl z hlavy k větvi provaz, nestála však na knihách, nýbrž na velikém srdci, takovém, které po nafouknutí poslouží buď k sezení u bazénu, nebo k oběšení. Dívala se zvědavě na hocha, ale v jejím pohledu byla zároveň kolegiální účast a porozumění sebevrahů.
„Proč vy?“ otázala se dívka.
„A co byste si tipla?“ opáčil mladík.
„Láska?“
„Hmmm, nebylo těžké to uhodnout, že?“
„Vypadal jste hodně utrápeně.“
„A vy?“
„To samé.“
„Pardon slečno, nebude vám vadit, když se uvážu na vaši větev? Zdá se mi, že jsme nuceni
konverzovat zbytečně nahlas.“
„Nebude, naopak. Moje větev je dost silná pro nás pro oba.“
„Tak prosím vydržte, přenesu si k vám své knihy a poté přehodím své lano vedle vašeho.“
Mladík bral do rukou sloupce knížek a brzy postavil novou, stejně úhlednou hraničku vedle nafukovacího srdce. Přehodil provaz a nasadil si smyčku. Pod větví teď stály dvě nehybné postavy jako odložené loutky.
Dívka čekala mlčky, než se mladík uváže a poté navázala: „Takže láska, jste říkal…“
„Ano, láska jsem říkal. Myslím, že se vám mohu svěřit trochu důvěrněji, mám pocit, že o tom nebudete nikomu vyprávět. Víte, v milostném životě jsem byl mnohokrát zesměšněn až do krajnosti. A veškerá moje směšnost vyplynula z rozporu mezi pečlivě nastudovanou teorií a zcela odlišnou realitou. Knihy, na kterých stojím, jsou všechny o lásce. Najdete zde příručky o navazování známosti se ženou, o svádění, o teorii milostných schůzek, jsou tu celé encyklopedie sexuálních praktik, bohatě ilustrované, stojím zde na vědeckých analýzách ženského orgasmu, šlapu po celých svazcích odborných definic lásky, avšak dokonale poučen a připraven, každý pokus získat ženu mi v praxi skončil pohrdáním. Teorie selhala, tak je to. Proto si volím odchod a tyto knihy použiji jako symbol. Když mi neposloužily jako odrazový můstek do života bohatého na lásku, poslouží alespoň tímto způsobem, jejich funkce se nemění, pouze se odrazím opačným směrem, než jsem původně očekával.“
Dívka udělala: „Hmmmmm…“
Chvíli mlčeli, v korunách stromů zpívali ptáci, mezi větvemi probleskovalo tekuté slunce.
Vítr šustil v listí. Mladík se smyčkou kolem krku náhle ožil: „Jinak já jsem Roman, když už tu spolu budeme viset.“
„Tereza,“ odpověděla dívka a oba budoucí oběšenci si ze svých podstavců podali ruce.
„Hezký jméno, Tereza. A jak je to s tebou, Terezo?“
„Já to mám přesně opačně, Romane. Všechno jsem brala podle srdce. Potřebuju romantiku jako vzduch. Muži, kteří se mi chtěli dostat na tělo, odcházeli po první noci, protože jsem chtěla, aby mi místo sexu recitovali zamilované básničky. Procítěné vyznání hvězdné obloze je pro mne tisíckrát víc vzrušující, než jazyk na bradavce. Tak je to, mne přivedlo do zkázy moje srdce, a podívej, na čem tady stojím, to je taky symbol, jako tvoje knihy,“ a Tereza ukázala na svůj nafukovací podstavec ve tvaru srdce.
„Jo, o tom jsem četl, že některé ženy jsou až takhle extrémně… Já mám naučenou hromadu básniček, jenže žádná o ně nestála. Třeba: Na tvůj úsměv dojemný a snivý, madrigal by stačil dovádivý, motýl rozmaru, jenž křídel nachem posypal by vlas tvůj zlatým prachem…znáš? “
„Ježiš to bylo nádherný, až mám husí kůži, podívej. Madrigal je nějaká kytka?“
„Madrigal není kytka, je to forma milostné poezie, proslavil ji hlavně Petrarca. A ta básnička
je od Vrchlického, jmenuje se Poetika lásky.“
„Ty víš věci! A podívej, zase mám postavené chloupky na rukou, to já vždycky, když jsem vzrušená. Takhle mi nikdo nikdy nepřednášel. Každý chlap místo recitování začal hned rozepínat. Až jsem skončila tady. Ale teď…sáhni si!“
„Já bych si i sáhnul, ale ten provaz… fuj! Teď mi málem ujela noha po „Tisíc a jedna
erotických masáží“, nechceš si dát chvíli pauzu? Mohli bychom se projít, pak se můžeme zase
přivázat.“
„Ale ráda, jen kdybys mi pomohl povolit tu smyčku, já si tam dozadu nedosáhnu.“
Tak se stalo, že během krátké chvilky se v lese zrodila následující scenérie: Na mohutné větvi se vedle sebe houpají dva provazy, zakončené smyčkou, pod nimi hromada knížek spolu s červeným, nahuštěným srdcem a mezi stromy mizí dvě postavy, bok po boku, dívka snivě naklání hlavu k chlapci a do lesního ticha zní:
„Na tvá ňadra bující a plná
rondeau patří, pružná jejich vlna
jako refrain dechem vždy se vrací,
oko za nimi se touhou ztrácí.“
„A rondeau je nějaká látka, něco jako hedvábí…?“
„Ale ne, rondeau je…“
