Telefonní seznam (povídka)

Staré knížky by se neměly vyhazovat, ale telefonní seznam, to snad ani není knížka. Z něj nebude klasika, čím starší, tím lepší, tady se jede opačným směrem, protože lidi umírají a tahle tlustá knížka by byla za pár roků neúnosně proškrtaná.

Tak jsem ten žlutý archiv z papíru vyhmátnul z police, aby nezabíral místo užitečnější literatuře. Ale ještě před skartací jsem knížku obrátil hřbetem vzhůru a zatřepal. Je to starý zvyk z dob, kdy jsem si stránky v knihách zakládal tisícikorunou, abych si ulehčil příští otevírání. Často se mi pak stávalo, že mě knížka začala nudit a tedy jsem ji odložil do tmy na dlouhé roky. Po dlouhém čase jsem potom často nacházel tisícovky v nejrůznější beletrii i naučné literatuře, což byl jakýsi bonus a vítané zpestření čtenářské hodinky.

Zcela automaticky jsem takto učinil i s telefonním seznamem, důkladně jsem zatřepal a prohrábnul stránky, visící bezvládně z vazby hlavou dolů. Jenže to byla velká chyba! Přihodila se podivuhodná věc, ze seznamu se tím třepáním vysypali na podlahu všichni majitelé pevné telefonní linky v kraji a rozutíkali se po místnosti! Duchapřítomně jsem stačil zabouchnout dveře, aby mi nepřekročili práh do sousedních pokojů, protože to by byl skutečný malér. Už i tak jsem viděl, že mám na krku odpovědnost za cca deset tisíc malých postaviček, každá o velikosti jednoho řádku v seznamu. A to se hrozně špatně chytá, zvlášť když se ti permoníci hned zorganizovali do skupin podle abecedy a každá frakce si našla úkryt pokud možno někde mimo můj dosah.

Zadupal jsem silně, abych odehnal skupinu Nováků, Nováčků a Novotných od dveří, rychle jsem otevřel, skočil z místnosti a stejně rychle za sebou zabouchnul. Měl jsem štěstí, ani jeden neuniknul. Ze skříně v kuchyni jsem vytáhnul smetáček a lopatku a připravil jsem si spoustu kornoutů z papíru. Potom jsem pootevřel dveře zpátky, ale jen maličko a zařval jsem do škvíry výstražné: "Kšáááááááá, hůůůůůůůůů, uááááááááá...," tady nešlo ani tak o intelektuální náboj, jako spíše o odstrašující účinek. Pomohlo to, Nováci, kteří se mezitím opět nahromadili u dveří, znovu polekaně odskočili, takže jsem mohl proskočit dovnitř beze ztráty jediného človíčka.

A začal jsem je nametat na lopatku, Nováci utíkali, ale s těma krátkýma nožičkama neměli potřebnou rychlost a stejně tak i ostatní na N. Za chvíli jsem měl kornouty naplněné a pevně uzavřené, Nováci bušili zevnitř do papíru, Novotní nadávali slabým hláskem, Nováčci rezignovaně mlčeli.

To však byla ta nejlehčí fáze. Nastalo vymetání z nejrůznějších koutů a zákoutí, pod postelí se shromáždilo hejno Horáků a Horáčků, a když jsem se pokusil postel odsunout, přemístili se hromadně na její novou pozici. Tak jsem si mezi ně doslova musel vlézt a pracně je smetákem honit na lopatku. Prachu jsem si užil dost a dost, ale nakonec jsem měl Horáky i Horáčky nakornoutované taky.

Podobně to dopadlo i s ostatními jmény. Dřina to byla nelidská a žádný vděk, stačilo jen sáhnout do mezery za skříní a hned vám na prstu viselo zakouslých dvacet Koudelků a zbytek na vás svolával z úkrytu mor a slintavku. A jen jsem je z prstu setřepal, úprkem se vraceli za skříň a zalezli až úplně dozadu, kam na ně rukou ani smetáčkem nedosáhnu.

Takže jsem nakonec musel přistoupit k drsnějším metodám, ačkoli osobně neluxuju ani pavouky. Taky u Koudelků jsem váhal s použitím vysavače, myslel jsem, že bych je snad mohl vylákat na cukr nebo kousek eidamu, jenže ani za hodinu nevylezl jeden jediný. A já neměl tolik času, abych je tam vyhladověl. Tak se mi vysavač nakonec vyjevil jako jediná možnost. Alespoň jsem vyměnil sáček za nový, aby je to vcuclo do čistého a nastavil jsem fuk na nejslabší výkon.

Lux zabral a Koudelkové hromadně vlétávali do trubice, ti vzdorovitější se drželi nedotažených šroubů, čouhajících ze zadní stěny skříně, nožičky jim vlály v tom motorovém průvanu, ale stačilo nepatrně pootočit regulátorem a i ti nejnaštvanější zmizeli v útrobách vysavače. Ze sáčku už jsem je snadno přesypal do Koudelkového kornoutu a zapečetil.

Tak jsem po několika hodinách měl kompletní sadu človíčků, zavřených v papírových kontejnerech a mohl jsem je transportovat do liduprázdného seznamu. To už byla práce snadná, až triviální, stačilo ustřihnout dolní koneček kornoutu a přesypávat ty permoníky na patřičné stránky. Tam se poslušně řadili do řádků podle abecedy, tak, jak byli naučení z tiskárny. Konečně byl poslední kornout prázdný a telefoňák naopak plný. Pohroma zažehnána, nemusím myslet na to, kam šlapu. Ještě jsem projel namátkou stránky, jestli tam nechybí řádka, ale musím se pochválit, uklízel jsem dobře!

Tolik můj nevšední zážitek s jednou tlustou knihou ve žlutých deskách, a jestli by někoho napadlo, že jsem si to všechno vymyslel, tak musím říct, že i tato varianta připadá v úvahu...