Že prý svatý Vintíř, patron Šumavy, patří minulosti, kamsi do dob sklářů a vorařů, houby! Jako před staletími, i teď dbá o šumavské kopce, aby se v nich neděly nepravosti. Jeho metody jsou mnohdy drsné, ale vedené dobrým oumyslem.
A jako dříve sváděl hamižníky měšcem s nekonečným proudem zlaťáků, které jim strkal před krhavé zraky, aby se jim potom na voze proměnily v kamení, dnes má Vintíř spadeno na mladé ženské, které si z magických hor dělají místo pelešení.
Vezme kus buku, který rozčísl blesk a vyřeže z něj postavu jinocha, ale tak sličného, že se ženským tají dech a v koutku se táhne slina.. Pak na sošku dýchne a ona ožije, vlasy se jí lesknou, zuby se blýskají a svaly na břiše...jeden pekáč buchet s povidlím!
A tu figurku zavěsí Vintíř na neviditelnou nit a na chvíli ji spustí mezi kopce. Když ji zase zdvihne, je do figurky zakousnutých hned několik mladic, jedna krásnější než třetí, a sápou se na jinocha, každá ho chce mermomocí pro sebe. Tak se na té sošce mrskají a melou, jako když z Amazonky vytáhne indián kus masa, ověšeného piraněmi. A jako ten indián, i svatý Vintíř přenese mladíka s mrskajícími se dívkami nad obří sud a zatřese. A dívky padají do sudu s velkým křikem, až z ních létají alwaysky, nechce se jim pustit, ale zuby se neudrží. Mladík se na to dívá tupým pohledem, přeci jen, ať je to jak chce, je to jenom bukové dřevo.
A v tom sudu je patron Šumavy nechá pár dní, až trochu zasmrádnou. Potom obrátí sud dnem vzhůru někde za Vimperkem, doufaje i věře, že se ony v sudu napravily. Leč kupodivu, vždycky se najde nějaká, která se při nejbližší příležitosti zase zakousne do pekáče buchet.
Tolik pověst o svatém Vintířovi...
