Celé se to sběhlo u pokladny v Bauhau... (nedokončeno, abych nedělal reklamu). Já tam dotlačil vozík plný polystyrenu a čekal, až na mne přijde řada.
Dva asi manželé středního věku se zařadili hned za mne, byl jsem tam dřív asi o dvě vteřiny. A jestli už na světě všechna práva padnou do stoupy, tak právo být odbaven u kasy v pořadí, ve kterém jsem se zařadil, to právo neskoná.
No a ta ženská za mnou cosi nespokojeně začala vykládat svému asi manželovi a pak se stalo to, co se dalo čekat. Nasadila ten otravný úsměv jako masku a zahrála naléhavost: "Dobrý den, my k vám máme velikou prosbu. Mohl byste nás pustit?"
Ta ženská nebyla rodu ženského, ale manažerského, nevšiml jsem si, jak vypadala, jen snad že měla velkou prdel, ale byl to ten typ, co musí mít všechno pod kontrolou, domácnost, děti, manžela... A pro ty své dovede všechno zařídit. I to předběhnutí u pokladny. Manžel se držel stranou, byl už vycvičený.
Takže "mohl byste nás pustit?" Voda teče dolů, ve dne je světlo, v noci tma a na podobné otázky se odpovídá zásadně "ale jo...". Tak jsem řekl "Ne"
A ten zkušený a tisíckrát vyzkoušený úsměv spadnul na podlahu a ženská se podrážděně a dokonce výhružně zeptala: "Jak to, že ne?" Fakt se takhle zeptala, nekecám. Tak jsem jí odpověděl: "Protože pospíchám," i když to nebyla pravda. Ale byl to tak jako tak průšvih, protože ženská najednou neměla něco pod kontrolou. Manžel prohodil něco jako: "Já jsem to říkal...," nebo "to se dalo čekat...," už se nepamatuju. Najednou mi ho bylo docela líto. Řekl jsem, podle mého vesele: "Dělám si legraci," a ukázal jsem jim rukou před sebe. Pán se zasmál, ženská nikoliv, a to mne zaujalo... proč, vždyť to bylo k zasmání, ne? Napadlo mne, že možná chce mít pod kontrolou i ten svůj smích, že chce rozhodovat, co je k zasmání a co ne. Kdo ví...
Každopádně pán poděkoval, ženská nikoliv...
