Slepice (minipovídka)

"A to jsem si myslela, že slepice jsou daleko vyspělejší než lidi!" vykřikla slípka, ale zoufale to neznělo. Spíš vztekle, a taky v tom bylo hodně závisti. Ostatní slepice rády přikývly. Některé udělaly pohrdavé: "Tffffff...!", tak jak to občas viděly u hospodyně. Ale ta slepice, o které byla řeč, se nenechala shodit ze své povýšenosti. Od rána nosila zobák nahoru, tvářila se významně, úplně se přestala rochnit v hlíně a také uvažovala o tom, že si začne gelovat peří, když už tedy je z ní ta celebrita. Ostatní slepice to nesly velmi těžce a skrývaly svou závist za mnoho kdákání.

"Kvůli čemu se naparuje?" ptala se jedna pobouřeně.
"Jsou přeci jiné, vyšší cíle, hodnoty...," pronesla další.
"Nezávidím, není co...," řekla třetí rozhodně, ale pravda to nebyla.
Smrákalo se. Slípky usedly na bidélko. Pomalu usínaly. Před spaním ještě jednou dokola prohlásily, že té namyšlené nýmandce nezávidí ani ve snu, ale každé usínala s bolavou touhou, aby to příště byla právě ona, jejíž vajíčko se rozplácne o hlavu cizímu prezidentovi. Taková blamáž...