Na rovinu říkám, že by tenhle rozhovor s Průšou neproběhl, kdyby mu hned u baráku nepostavili dálnici. Ale tohle bylo tak zajímavý, že jsem za ním musel zajít a vyptat se.
Průša totiž bydlí dost daleko od vesnice, kde postavili nadchod nad tou dálnicí, takže když se chce dostat na druhou stranu, musí jít skoro kilometr. Já to ušel, protože to bylo jednou, ale on tam žije, není-liž pravda?
Na lidech mne tu a tam zarazí to či ono, na Průšovi mne zaráží Průša, on je celý z kamene, z mraženého kamene. Na našem povídání visí rampouchy z betonu, mrazivé a neprůstřelné. Uf.
"Jak jsi si zvyknul, Průšo?"
"Zvyknul, co mi zbejvá."
"Blbý, co? Každej den do vesnice a zpátky, když chceš přejít."
"Nechodím do vesnice."
"Tak jak se dostáváš na druhou stranu?"
"Nedostávám. Nepotřebuju. Ale děti tam chodí přes silnici. Na švestky, na třešně, do lesa na borůvky, k rybníku..."
"Neblázni, Průšo!" vytřeštil jsem oči, "to chodí tvoje děcka přes dálnici?"
"Tam a zpátky," řekl Průša lhostejně.
"Vždyť to se jim může něco stát!" vykřikl jsem pobouřeně.
"No, může. Dálnice tu nebyla ani měsíc a Mařku, to je... to byla moje dcerka, bylo jí devět, smetl autobus. Pak za dva měsíce to odnesl Vlastík, šel s košíkem na houby, když chtěl přeběhnout zpátky, bouchla do něj dodávka, hříbky rozmetaný tři sta metrů ve směru jízdy. Pak byl půl roku klid, než šel malej Mirek trhat pampelišky, chtěli jsme z toho dělat sirup. Toho to porazilo už cestou tam, co naděláš. Tak šla trhat Terka, ta to stihla. Naposledy to schytal Vašík, toho rozmetal nějakej Němec, blbec. Ještě, že žena pořád rodí...," vyprávěl Průša monotónně.
"Probůh, Průšo, tohle nemůže být pravda!" zhrozil jsem se. Čtyři děti pryč kvůli tomu, že je posílá přes čtyřproudovku.
"Kolik ty máš vlastně dětí?" zeptal jsem se a v návaznosti na to, co jsem vyslechl, jsem dodal: "... myslím jako teď."
Průša se pootočil na své židli a křikl do sousední světnice: "Ty, Maruš, vrátil se Pepík s Olčou z těch malin?"
"I jo!" ozval se hlas Průšovy ženy.
"Tak sedm..."
