Průšovi já práci hledat nebudu! (povídka)

Když Průša vlezl do mé kanceláře (ano, mám svou kancelář), musel jsem vynaložit obrovské úsilí, abych na sobě nedal znát radost.

 Úplně jsem zrudl, z čela mi kapal pot, z nosu nudle, z koutku slina, dralo se ze mě jakési kvičení a chrochtání, které přecházelo v sípot, byl to boj s emocemi. Nakonec jsem se ovládl, nic ze svých pocitů jsem neprozradil, cítil jsem se však skvěle.

Průša zůstal stát dva kroky od dveří. Podepisoval jsem lejstra, já jsem klíčový, já jsem důležitý, on musí počkat. Když jsem podepsal asi třicet dokumentů a víc jich na stole nebylo, začal jsem je podepisovat ještě jednou. Líbila se mi ta atmosféra, kdy jeden musí čekat, až ten druhý bude mít hotové důležité věci a bude se jím moci zabývat.

"Posaď se," řekl jsem mimochodem a nezvedl hlavu. Podepisoval jsem zbývající papíry a s uspokojením jsem viděl, že Průša si opravdu sedl. Na mé vybídnutí! Po dalších patnácti podpisech byla ta pravá chvíle, abych dal najevo, že jsem zde pro lidi.

"Tak co s tebou, Průšo?" otázal jsem se s mírnou únavou z přepracovanosti, mírným nadhledem, mírnou blahosklonností, mírnou laskavostí a mírnou snahou pomoci v hlase.

"Potřeboval bych místo," řekl Průša.

"Hmmm," založil jsem si ruce na prsou. "Tak ty hledáš práci. Podívejme." Ano, byla to nejbáječnější chvíle, jakou jsem si dovedl představit. Pomalu jsem vstal a s rukama stále založenýma jsem přistoupil k oknu. Díval jsem se ven, zády k Průšovi a pohupoval jsem se ze špiček na paty a zpět. Pak jsem se vrátil ke stolu a sedl si. Prolistoval jsem několik svazků v šanonech, zahleděl jsem se do stropu a evidentně jsem o něčem intenzivně přemýšlel. Potom jsem se zahleděl na sedícího Průšu.

"Tak podívej, Průšo. Aby bylo jasno, komunistovi já žádnou práci hledat nebudu."

Ježíši, to znělo! Kdybych se sám neslyšel, nevěřil bych, že mohu říct něco tak expresivního nebo impresivního, každopádně jsem měl dojem, že v ten okamžik převyšuju všechny české dějepisné postavy o hodný kus úctyhodnosti. Právem. Mám kredit, myslím morální.

Okamžitě po převratu jsem vystoupil ze strany. Nebo skoro okamžitě. Do revoluce jsem tam byl jen proto, že to jinak nešlo. Ale komunista jsem ve skutečnosti nikdy nebyl. Kolikrát doma, když už děti spaly, jsem nesouhlasil. Jako se stranou myslím. A pak taky to rádio. Měli jsme doma rádio, na kterém šla chytit i Svobodná Evropa. To jsem se dozvěděl tenkrát, když to moje žena, káča pitomá bláznivá, jednou naladila a oni tam začali nahlas povídat. Vyletěl jsem na ní, co blbne, jestli chce, aby nás zavřeli a aby to hned vypnula. Ale rádio jsem z domu nedal, ne. Tak vidíte. Když si to všechno tak zpětně promítnu, můj život byl prodchnutý odbojem. Ostatní byli zbabělci. Snad jedině Zítek, ten, co ho vyhodili z ředitelského postu ze školy a pak snad i seděl za nějaké noviny a když ho pustili, už nikdy nesehnal lepší flek než v kotelně, tak snad s tím si můžu podat ruku jako rovný s rovným, dejme tomu, když přimhouřím obě oči.

Průša byl vždycky ve straně, zůstal tam i po revoluci, zrádce. Hnus. Já sám, když jsem pomohl vybojovat svobodu, jsem se stal katolíkem. Nakoupil jsem spoustu knížek a všelijakých těch věciček, obrázky a svíčky, docela pěkně to máme v bytě rozestavěné. Naučil jsem se tvářit se katolicky a chodíme skoro každý měsíc do kostela. Všechno je vůle boží, tak to často říkám a docela tomu i věřím. Třeba to, že jsem chytil tak skvělý džob. Mám agenturu, hledám lidem práci. Platí to stát, a dobře. Právě proto sem Průša přišel. Boží mlýny melou.

Když jsem řekl tu větu... a co bych to nezopakoval: "Aby bylo jasno, komunistovi já žádnou práci hledat nebudu...," byla v tom taková síla, že jsem slyšel v nebi znít zvony. Já vím, píše se, že všechno v nebi se dělá pro slávu Boha, ale tentokrát si myslím, že to bylo hlavně kvůli mně. Já si vůbec myslím, že je dobře všímat si znamení. Třeba Průša přišel přesně ve dvanáct. A kolik bylo apoštolů? Nebo si vezměte můj datum narození: osmého května, osmého to nic, ale květen je pátý měsíc a když odečteme jedna, tak dostaneme čtyři... a kolik je v Bibli evangelií? Tak vidíte.

Zkrátka jsem Průšu vypakoval a tak nějak jsem musel hodně brzdit pocit triumfu. Bohu by se to nelíbilo. Ale radostně jsem si v kanceláři zpíval. Dostal jsem ho, Průšu, tu kurvu komunistickou toho rudýho chcípáka sprostýho. Mám za to, že když na sobě nedáte nic znát, můžete si myslet cokoliv a není to hřích. Vyšel jsem ven. Moje agentura sídlí v domě na náměstí. Ohlédl jsem se a na římse sedělo asi pět bílých holubů. Zvedli se a začali kroužit ve výšce. Panebože, další znamení. Vzpomněl jsem si na evangelium. Když byl Ježíš pokřtěn, usedl na něj Svatý duch v podobě bílé holubice. A já mám nad sebou holubů pět! Asi mi tím chtějí něco naznačit. Ne, určitě nejsem pětkrát důležitější než Boží syn, určitě ne... no, snažím se, to je pravda. Nějaké znamení to tutově bude.

A pak... pak se mi jeden z těch ptáků vysral na hlavu...