Průša si sáhl do oka a já jsem mu řekl: "Ty jsi se vůbec nezměnil! Pořád tě všechno tak veme." Což byla pravda. Vždycky si sahal rukou do oka, aby zatlačil slzu zpátky na své místo. Proto si před každým pohřbem myl ruce.
A jal se vysvětlovat. Což mě přimělo k zamyšlení nad slovem "jal se", neboť jsem si uvědomil, že to sloveso je invalida, protože nemá jiného času, než minulého. Ale to už měl Průša slovo.
"Tak posuď. Je to půl roku, co mě napadlo zajet ke strejčkovi do Kaplice. Chudák se sotva šoural, jakžtakž jsme si vyměnili pár slov a jel jsem domů. A za týden mi přišla zpráva, že je po smrti. Tak si povídám: To mě osvítil duch svatý, že jsem ho stihl ještě zaživa. Dobrá. Pak za měsíc si povídám, že bych se měl podívat za kamarádem Chalabou do Budějic. Chalabu jsem stihl doma, popovídali jsme, zavzpomínali, rozloučili se. A pak ho za čtnáct dnů vezli. Díky bohu, že jsem tu návštěvu neodložil na jaro. Chalabo, starý kamaráde, aspoň vzpomínka mi zůstala."
"A tvůj otec, Průšo?" zeptal jsem se. "Přeci měl nedávno pohřeb, neměl?" A rychle jsem dodal: "Jo, takže upřímnou soustrast. A jak to bylo s tvým otcem?"
Průša si znovu sáhl do oka. "Stejná věc, namouduši. Jak jsem tátu pět roků neviděl, do toho Vsetína jsem se za ním rozjel. Jen tak, zničehonic. Zapomeň na všechno, co bylo, povídám si. Tak jsme se po letech sešli. Žádná sláva to nebyla, ale odjel jsem domů s tím, že na léto za ním zase přijedu. A pozítří bylo po něm. Našli ho ležet na posteli. Takže já ti v poslední době nedělám nic jiného, než stíhám lidi na poslední chvíli. A uznej, že to se vymyká, to se sakramentsky vymyká."
"Ale běž, Průšo," povídám, protože já byl vždycky ten, kdo ho vracel oběma nohama na pevnou zem. A pokračuju: "Přeci se nebudeme bavit do noci o vymykání, když už jsi jel takovou dál..." Na chvíli nastalo ticho. Na chvíli.
"Ty, Průšo, proč ty jsi za mnou vlastně přijel až od Písku?"
