"Režisér Šebesta je prachobyčejný bídák! A já se táhnu deštivou ulicí jako spráskaný pes!" vykřikl Průša, dívaje se na sebe do zrcadla.
Potom se natočil víc bokem, opřel si prsty pravé ruky do jamky pod ohryzkem a vykřikl znovu, tentokrát hlubším hlasem: "Režisér Šebesta je...!"
"Dobré, dokonce velmi dobré," ohodnotil svůj výkon. Jenže potom se mu vrátila vzpomínka na dopolední casting, ze kterého právě čerpal repertoár. Skutečně, režisér Šebesta ho ponížil až do herecké stoky. Kdyby se ušklíbal, kdyby zahromoval: "Co je tohle za nemehlo!", kdyby počastoval Průšu několika vulgarismy, bylo by to snesitelné. Ale stalo se to nejhorší, režisér ho nebral na vědomí. Průša zaujal postoj na značce, nadechl se k odříkání předepsaného textu a Šebesta s pracovní lhostejností řekl: "Tak další." Po kolikáté už...
Mučivá touha po roli. Bezpočet zklamání, kdy vysněnou postavu prodavače v trafice, kam si hlavní hrdina filmu zaskočí koupit pohlednici, dostal herec nepoměrně horší než Průša... aspoň tak to tvrdil Průša ve své hlavě Průšovi. Jak může mysl herce nestrádat? Před lety si představoval desítky hlavních rolí, ve kterých bude nedostižně excelentní, v duchu přebíral ceny za celoživotní, případně ještě delší dílo a klaněl se publiku, aplaudujícímu ve stoje jeho umění. Měl sen, že výčet jeho filmů na čsfd donutí návštěvníka rolovat nekonečným sloupcem titulů a co titul, to originál, pánové!
Nyní se však Průšovi do života postupně vplížila deprese. Jistě, mohl si hrát doma před zrcadlem, a také to dělal, beztak měl po večerech dost času, ale herec musí mít publikum, jako houba potřebuje shnilý pařez. Kdykoliv mu zasvitla naděje, že bude obsazen a byl přítomen minimálně ještě jeden uchazeč, byl Průša bez soucitu odsunut.
Ve snech křičel: "Dejte mi tu roli, dejte mi ji, udělám všechno, cokoliv, jen mi dejte tu roli!" a v pokračování viděl Šebestu, svého úhlavního režiséra, jak místo něj obsazuje starého foxteriéra, o kterém prohlašuje, že i ten bude lepší. Pak se zabouchnou dveře do osvětleného sálu a Průša zůstane na tmavých schodech, v zimě, v dešti, sám...
Žízeň, hlad, chorobná touhla po roli, nevyslyšený křik zoufalého herce, jenž ví, že je umělcem, ale nedají mu nástroj, kterým by vyvrtal díru do světa. Mohlo takové utrpení skončit jinak, než šílenstvím? A přeci se dočkal. A kupodivu, za Průšovou životní příležitostí stál opět Šebesta, i když ne právě v běžné konstelaci. Nicméně milosrdný, ačkoliv těžko říct..., osud, seslal Průšovi skutečně vysněnou hauptroli. Roli takového druhu, že všichni ti nýmandi kolem neměli nejmenší šanci mu ji zase uzmout. Průša se opíjel pocitem docenění, konečně, konečně budu hrát a považte, před publikem! Přípravu pojal fanaticky zodpovědně. Studoval možné varianty, navozoval si nekonečné škály emocí, promýšlel každý pohyb, seřídil do přesných úhlů své vrásky, do neomrzení opakoval každé gesto, stokrát, tisíckrát... Už zítra, už zítra, bože můj, dočkal jsem se, stálo to za to.
Slavný den, veleslavný, největší den od stvoření vesmíru. Průša se musí velmi soustředit, diváci už jsou přítomni a hledí na něho. Už jen několik vteřin a započne svou hlavní roli.
"Tak a teď nám přesně předveďte, jakým způsobem jste zavraždil Milana Šebestu," vyzval kapitán Bartončík herce Průšu.
Průša se uklonil figurantovi i kolem stojícím policistům a začal hrát svou hlavní a na mnoho let poslední roli...
