Vybavila se mi scéna ze skvělého seriálu F. L. Věk. František je už dospělý a sečtělý obchodník, je zpět v Dobrušce, konkrétně v místní hospodě. U vedlejšího stolu sedí aktuár (J. Somr) s písařem (?) Laštovičkou (Z. Řehoř).
Aktuár brojí proti Rousseauovi, vede prázdné řeči, vzdělaný Věk mu věcně oponuje. Pak musí odejít a aktuár má pocit, že tím se on stává vítězem.
A potom přijde nečekaný moment. Laštovička se ho zeptá: "A proč on je vlastně ten Rousseau zakázaný?" A je po náladě. Aktuár sice dovede vést nicneříkající hovory, ale dostane-li nečekanou otázku, ukáže se prázdno v jeho hlavě. Samozřejmě takoví lidé si umí poradit v každé situaci. Takže Laštovička dostal energickou odpověď: "Vám je to snad přeci jasné, Herr Laštovička!" Stačilo, aktuár mohl dál hrát svou komedii o nějakém vědění.
Podle mne je to geniální scéna, protože názorně demonstruje princip, který fungoval tehdy a úplně stejně i dnes. Čteme velké myslitele (blogové), kteří blahosklonně oslovují cizí lidi křestním jménem a lehce znuděni tou samozřejmostí, odsuzují nejrůznější nepravosti. A stejně jako v dobách F. L. Věka, i dnes ten princip zůstává nezměněn, najednou dostanou nečekanou otázku, žádost, aby zdůvodnili nějaké své bohorovné tvrzení.
Kolik jen se tady naskýtá možností! Respondent může odpovědět, čerpaje ze svých znalostí, které získal poctivým studiem, může čerpat ze svých zkušeností a praxe. Klobouk dolů, všechna čest, velký respekt.
Může si dát pauzu, to je výhoda internetových diskusí, a bleskově hledat informace, aby byl schopen odpovědět. Prostě hned v hlavě odpověď nenašel. Proč ne, nikdo neví všechno, sice to trochu shazuje sebejistotu, se kterou se ve svém blogu vyjadřoval, ale jsme lidi, že jo...
No a pak nastupují ti různí "aktuárové", kteří na vaši otázku prostě neodpoví, jednak nemají v hlavě skoro nic, dále jsou líní si informace dohledat a je také možné, že věří tomu, že to nějak vyšumí. A tak na věcnou otázku odpoví něco ve smyslu: "Není čas ztrácet čas."
Když je vyjádřena s touto infantilní reakcí nespokojenost, popřou, že něco takového pochází od nich. Když je jim připomenuto, že je to doložitelné, všechno smažou. A je jisté, že to budou dělat i nadále, budou se vykrucovat, budou mlžit, budou utíkat, ale neodpoví. Ale vždy, opakuji, vždy budou mít po ruce výmluvu.
Opět si vybavuji Herr aktuára, rozvaleného na hodpodské židli, samolibě se usmívajícího, s prázdnou hlavou a vypouštějícího zasvěcené fráze. Technikou jsme dobu národního obrození daleko předstihli, ale některé principy - třeba zrovna princip nečekané otázky - zůstávají prakticky v nezměněné podobě.
