Možná a skoro určitě si ani zdaleka neuvědomujeme, jaké jsme měli štěstí, že se oné sto dvacáté osmé noci Noe převaloval na pryčně a nemohl usnout.
I vstal Noe... abych tak řekl archaicky... a vyšel na palubu. A nemohl zabránit rouhavé myšlence: "Hladina je hezká, ale omrzí...", kterou si o tisíce let později vypůjčili jiní.
Prošel kolem zábradlí na zadní část truhly, které jednou budou říkat archa a nebudou na ni věřit. Ale toto vše, co se zde nyní popisuje, je čistá pravda (alespoň autor si to myslí).
Noe došel na samý konec archy a tu spatřil v temnu postavu, sedící na zábradlí a hledící soustředěně do vody. Ve svitu Měsíce rozeznal svého syna Jáfeta, an rybolovuje (archaismus, alespoň autor si to myslí)
Dobrý otec se pousmál nad synovou zálibou a přikročil blíže, aby prohodil pár rodičovských slov. Tu syn spatřil otce a úlekem mu udice téměř vypadla z rukou. Dole v temnu hladiny cosi pronikavě zapištělo. Noe strnul a beze slova vyrval udici Jáfetovi z ruky. Zběsile namotával šňůru, až byl spatřil její konec a na něm přivázanou návnadu. Byl to... Bůh nás netrestej... živý sysel, neboť vody se hemžily všelikými rybami a obludami, jež pouze živou duši pohltiti ochotny bývaly byly. Jáfet byl býval byl posedlým rybolovcem, neváhal tedy uzmouti sysla z bedny, přes přísný zákaz otcův, jemuž to zase zakázal Otec.
Noe by se byl hrůzou pokřižoval, kdyby již bylo založeno křesťanství, leč nebylo a tak vyťal Jáfetovi mohutný políček napříč obličejem. Jáfet strpěl trest bez protestu, vědom si své viny. Noe nepromluvil slova a odnesl zmáchaného a vyděšeného sysla zpět do bedny k neméně vyděšené družce (myšleno družce toho sysla, ne Noema).
Od té noci zavíral Noe Jáfetovu kajutu zvenčí na závoru a i tak chodíval co chvíli po nocích po palubě, jat neklidem. Tak porozmýšlej, milý čtenáři, jak málo stačilo, jen co by jedna jediná ryba zabrala a netušili bychom vůbec, jak vlastně vypadá takový sysel...
