Stojím s Průšou na nástupišti, jelikož čekám na svou ženu, která přijede vlakem. Což není ani náznakem námět na povídku, každou chvíli někdo čeká s Průšou nebo s někým úplně jiným na svoji nebo úplně jinou manželku.
Co stojí za pozornost, je fakt, že podle řádu přijíždí rychlík ve čtrnáct třicet pět a my přišli v patnáct padesát. A úplně v klidu, dvě minuty po našem příchodu hlásila trouba, že zpožděný rychlík už brzy přijede do stanice.
Když jsme se včera s Průšou domlouvali, že zítra půjdeme vyzvednou mou milou choť, Průša podotkl: "Klidně můžeme vyrazit o..." na vteřinu se zamyslel a pokračoval: "...o sedmdesát minut později." A já nediskutoval, protože Průša tyhle věci fakt dovede. Před půl rokem na něj spadl sloup s vedením, takže ho jednak praštil ten sloup a jednak elektrika. Od té doby dovede říkat věci dopředu.
Začalo to už tehdy, když jsem ho vezl po dálnici z nemocnice. Najednou mi říká: "Na příštím exitu vyjeď."
A já na to: "Co blbneš, tam je to o deset kilometrů delší a přes vesnice!"
A Průša úplně samozřejmě povídá: "Jenže když pojedeš dál, tak se dostaneš do řetězový bouračky a já se nehodlám vracet tam, odkud mě dneska pustili."
Zasmál jsem se a říkám: "Jo, dobrý. Takže jedeme dál, že jo..."
A Průša na to monotónně: "Na příštím exitu vyjeď."
Já zase: "Přestaň blbnout, nezajedu si kvůli tvojí srandě!"
Průša zase stejně monotónně: "Jenže když pojedeš dál, tak se dostaneš do řetězový bouračky a já se kvůli tobě nevrátím do nemocnice."
A já mu povídám: "Bujná fantazie nebo vtipná kaše, což? Jedu rovně!"
A Průša zase: "Jenže když pojedeš dál..."
"Jo, tak jo, hlavně už nemel!" zařval jsem vztekle a na příštím exitu jsem opravdu odbočil.
"Tak spokojenej? Není nad to kochat se krajinou...," pravil jsem jízlivě.
No a potom jsem viděl vrtulník s křížem a v dálce slyšel spoustu sirén. A později jsem četl o řetězové bouračce. Ještě si pamatuji ten mráz v zádech. To se ví, že jsem od té doby Průšu začal sledovat a mockrát jsem byl svědkem toho, jak tak nějak skoro mimochodem předpověděl přesně co se stane. Tu čtrnáct dní, tu týden, tady zase hoďku dopředu. Shodné bylo, že měl vždycky pravdu.
Takže to zpoždění rychlíku jsem vzal na vědomí s plnou důvěrou. Průša nezklamal, dráhy také ne. České dráhy jsou nejspolehlivější na světě, když tlampač řekne, že vlak bude mít sedmdesát minut zpoždění, tak je prostě mít bude, na to se cestující může spolehnout. Ale my jsme to věděli dopředu.
Rychlík vjíždí do stanice a brzdí. Těším se na svou milou ženu. Támhle vystupuje, stoupli jsme si šikovně. Jenže s Průšou se něco stane. Najednou se na mne zadívá, potom nade mne, pak zase na mne. Zasměju se a přimhouřím spiklenecky oko. Průša nereaguje. Ale přeci nenechám ženu čekat.
Pokročím ke dveřím, manželka sestupuje po schůdkách, Průša mne o krok předběhne, manželka se na nás usměje. Průša jí vážně podává ruku a řekne zachmuřeně:
"Upřímnou soustrast..."
