Krásné ráno, usmívám se a ležím si v peřinách. Váša mi v kuchyni připravuje snídani do postele - půlku vajíčka, půlku topinky, půlku jablka, on sám je půl muže, teprve se mnou je celý, víte... Usmívám se vědoucně.
Mám svoje zvířátka, chovám je jako poklad. Dvě kozičky a jeden bobr, moje malá zvířecí armáda, ale co všechno zmůže. Váša mi dělá snídani do postele a pak mu půjčím svoje poklady, dvě kozičky a možná i bobra. Kdyby mi nepřinesl mou půlku vajíčka a půlku topinky, zvířátka by se na něj mračila, kozičky by utekly a bobr by se zlostně stáhl. A z Váši by zase byla jen půlka muže, usmívám se vítězně.
On neumí to, co umím já. Váša mě pořád chce. Chce to. Já se umím přepínat. Zapnuto, vypnuto, chci to, nechci to, chci to, nechci to... jsem jako stykač, chci styk, nechci styk, stýkám, nestýkám... On ten můj poloviční muž dřív hledal hloubku, tak mi to na začátku vyprávěl. "Hledám v ženě hloubku..." Ten můj blázínek. Když chcete vysoko, z hloubky na to nedosáhnete. Já mám svoje zvířátka, když si vylezu na své dvě kozičky a jednoho bobra, dosáhnu až do nebe, nic mi není odepřeno. Hloubku mám, ale ne v hlavě, úplně jinde. Váša už to poznal a moje hloubka mu vyhovuje.
A už je tady, otevírá dveře do ložnice, usmívá se, nese mi snídani, usmívám se za odměnu také, dnes mu půjčím svoje zvířátka a on to ví, až bude čas, stykač stýkne, zvířátka budou hodná a Váša bude zase celý muž, usmívám se zamilovaně...
