Nebyl jsem u toho schválně, ani jsem schválně neposlouchal, taky ty moje dojmy nebyly vůbec úmyslné. Jenže Průša odpovídal své ženě na její hlasitá obvinění a nešlo utéct.
Přišla zase nějaká manželská krize a Průšova žena to řešila výkřiky, na které se Průša snažil odpovídat.
Takhle nějak jsem si celý ten dramatický výstup zapamatoval:
"A když jsem si tě brala, měla jsem rozstudovanou školu, teď nemám ani titul ani nic," tohle křičela Průšova žena, to je jasné, že jo...
"Vždyť jsi tam nechodila, nebavilo tě to," odpověděl Průša udiveně. Jeho ženu ta odpověď rozvzteklila, protože to byla pravda. Proto se vrhla do dalšího kola.
"Já když jsem si tě brala, tak jsem měla padesát kilo, teď vážím o pětatřicet víc!"
"Už tě půl druhýho roku tahám na běhání, byla jsi dvakrát, pak s tebou už nikdo nehnul," popsal Průša nějakou tu jejich realitu. Jeho žena zbělala vzteky. Zkusila nabrat z jiných zásob křivdy.
"Když jsme se brali, měla jsem na účtu tři sta tisíc, teď tam mám tak deset!"
"Prosím tě, zamysli se, vzpomínej, kdo chtěl za každou cenu tu parcelu vedle našeho, já snad? Mně nevadilo, jestli si tam někdo postaví barák, mně ne. Tak máš klid od sousedů, ale stálo tě to prachy, to abys nemusela hledat, kam se ty tvoje úspory vypařily." Tak mne Průša seznamoval se situací v rodině.
Jeho žena vyrazila strašlivý výkřik bezmoci, zřejmě už neměla v záloze žádnou použitelnou munici, jenže touha dokázat Průšovi, jak moc ji sňatek s ním zničil, byla neskutečná. Proto sáhla až za sám kraj logiky:
"Víš ty co? Když já si tě brala, tak mi bylo jednadvacet a teď je mi osmapadesát!"
Na to už Průša nedokázal odpovědět...
