Lída (povídka)

Lída je hezká žena s krásnou postavou, jen není zvyklá přemýšlet samostatně. Když si ji vezu v autě na chatu, tenhle její nedostatek mi nevadí. Nejedeme tam kvůli myšlení. Cesta rychle ubíhá.

Ale tamhle je do stromu zapasované auto. Panebože, to musela být šlupka!

"Tamhle je nějaké auto," všimne si Lída.

"Vidím," řeknu a dodám: "Bouračka."

"Aha," odvětí Lída. Zastavím a natáhnu se pro lékárničku. Vystoupíme. Jdu obhlédnout vrak. U auta leží chlap, kalhoty má rozervané, z nohy mu stříká krev. Vím, co je potřeba. Budu muset přiložit tlakový obvaz. Chvíli to potrvá. Chlap nesouvisle mumlá: "Žena... moje... tady... kde..." Ale v autě nikdo není.

"Lído, podívej se kolem, asi tu někde bude jeho žena!" křiknu na stojící Lídu. Vydá se hledat. Za chvíli se ozve její hlas: "Tady leží, Arnošte, je celá od krve! To bude asi ona!"

"Dejchá?"

"Co?"

Nemůžu se od chlapa hnout, utahuji obvaz. "Ta ženská... dejchá?"

"Já nevím!"

 "A puls?"

"Jestli dejchá v pulsu?"

"Ne, jestli má tep!"

"Jak se to pozná?"

"Zápěstí, nahmatáš to na zápěstí, vidělas to určitě v televizi!"

"Už vím!" vykřikne Lída radostně. Po chvíli se ozve: "Arnošte, kterou ruku?"

"Levou, Lído, vem levou!" volám ledově klidným hlasem. Proč do toho vnášet emoce. Chvíli je ticho. Obvaz nechce držet. Pořádně utahuji.

"Tak jak? Hmatáš tep?" kontroluji Lídu.

"Hmatám, ale nic nemůžu nahmatat!"

"Tak vydrž, hned jsem tam!" A opravdu, konečně je chlap utažený a nestříká. Jdu za Lídou. Sedí v trávě, vzhlédne ke mně a důležitě vysvětluje: "Byla hned tady v křoví." Vzápětí na to dodá: "Levá, tak jsi to říkal, že?"

Ano, provedla to správně, jak jsem říkal. V křoví našla urvanou ruku řidičovy manželky... levou. Do toho stromu to byl obrovský náraz. Lída ji tedy vyprostila a teď, usazená v trávě, hmatala na zápěstí puls. Přesně, jak jsem chtěl.

Jak jsem říkal, Lída je bezva, když si ji vezu na chatu, ale samostatné myšlení jí moc nejde...