Pokřtil jsem již na sto devadesát kajícných hříšníků a opatřil jim tak věčnou spásu na nebesích. Přicházejí slepí, chromí, hluší, němí, někdy vše dohromady, a já je s pohledem upřeným do výše uchopím za sedřená ramena a ponořím do vody Nového Siloe. Takto jsme pojmenovali rybník poblíž městských hradeb, kde den co den přivádím k životu nové ovce. Miluji každou zachráněnou duši, když vyzdvihnu z vody čerstvě pokřtěného, raduji se, jako bych přivedl na svět vlastní dítě. Buď věčná sláva našemu Bohu!
Stojím po pás ve vodě a kolem mne přechází dlouhý zástup obrácených. Tu spatřím mezi nimi známou tvář, je to Parcimonius, zlodějíček, jenž mi kdysi ukradl kravku s teletem z ohrady a přehnal je skrze les do vlastní maštale. Když jsem žádal zpět co je mé, drze vše zapřel a sám mne obvinil ze lži a pomluvy. Tenkrát jsem cítil bezbožný hněv. A hle, teď stejný Parcimonius sestupuje ke mně do vody, v očích nekonečnou pokoru a bázeň boží. Přichází odevzdat svou duši a žádat odpuštění.
Otevírám náruč, vítám ho jako bratra, slzy mi stékají po dlouhém vousu proroka a kazatele. Pravím: „Budiž ti odpuštěny tvé hříchy, synu, křtím tě ve jménu…,“ obejmu Parcimonia a ponořím jej do vody před tváří Všemohoucího na znamení věčné oddanosti.
„Vergilius lže, je to sprostý lhář a chamtivec, který mne lží chce připravit o mou jedinou kravku, o mé živobytí!“ tak tenkrát křičel prostřed sroceného davu ten malý zloděj, když jsem žádal zpět své zvíře. Vzpomněl jsem si na to příkoří, jak na mne hleděli, jako na vydřiducha, křivopřísežníka, mamonáře. Pocítil jsem starou křivdu novou silou. Držím svého bratra v pravdě pod vodou a opakuji stále dokola: „…ve jménu Otce, ve jménu Otce, Otce, Otce…Syna, Syna…ve jménu Otce, Syna…Syna…“
Parcimonius se pod vodou vzpírá, chce nahoru, dochází mu dech. Ale křest ještě neskončil. Ještě zbývá Duch Svatý.
„…ve jménu Otce, ve jménu Otce, Syna a…, Syna a…, Otce…Syna a Ducha…Ducha, Otce, Syna a Ducha…“
Parcimonius se úporně snaží dostat na vzduch, ale já jej držím pevně pod hladinou, křest se nemá odbývat, je nutné důkladně smýt všechny hříchy a on jich má nepočítaně, například mou krávu i s teletem a potom tu pomluvu, že jsem si krádež vymyslel. Držím jej a opakovaně volám k nebeské slávě: „Tak tedy křtím tě…synu…ve jménu Otce, Syna i Ducha,“ zlodějíček bojuje svůj zápas o život, plíce se mu patrně plní vodou, stejně, jako si je tehdy plnil lží. Snad je již jeho křest platný.
„…ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého!“ vykřiknu mocně a pozdvihnu bezvládného Parcmonia z vody. Pokynu svým pomocníkům a ti jej vytáhnou na břeh, kde zůstane ležet bez hnutí.
„Hleďte, lidé!“ zaburácím hlasem věrozvěsta, „byl přijat do nebeské slávy, Bůh ho vzal ihned po křtu k sobě, radujte se, chvalte Pána, neboť on povolává hříšné, kteří byli očištěni!“
Lidé se radují a já mám spolu s Pánem dobrý pocit, že staré hříchy byly smazány navždy…
