A přiletěl toho rána hlavní dispečer rozžhavený do běla a řval a řval. "Plechatý! Plechatý, ke mně! Kde je Plechatý?!!! Můžeš mi vysvětlit, proč ti dva auťáky zůstaly stát na dvoře?"
A po celé to řvaní se hlavnímu dispečerovi honily hlavou neradostné myšlenky: Když nespočítáte náklaďákům trasy, náklaďáky nevyjedou. Když nevyjedou, klienti nedostanou zboží... hospody, večerky, obchody, všichni ten den čekají marně na materiál. A návazně budou chtít kompenzace.
"Jak je možný, že dva řidiči nedostali rozpis?" řval dispečer na Plechatého. A Plechatý, posílen svými právy, odpověděl s podobnou razancí: "Prostě jsem to nestihl! Musel jsem se sexuálně identifikovat. Nemáte ani ponětí, kolik to zabere času."
"Identifikovat se mi můžeš doma a ne v práci, blbče!" řval dispečer nepříčetně.
"Tak pozor, na to pozor, kdo je u vás blbec?" opáčil Plechatý rozhořčeně, "blbec je TEN, a já nejsem žádnej TEN!"
Dispečer vzteky zprůsvitněl: "Tobě normálně jebe, ty vyjebaná píčo, rozkopat ti tu zasranou palici...!"
"Já si vyprošuju, abyste mi říkal píčo, se kterou jsem se neidentifikoval!" zakřičel Plechatý vztekle a uraženě. Dispečer se musel chytit futra.
"Co ty jsi zač?!!! Táhni mi odsud ať tě nevidím! Takový hovado mi tady dřepět nebude!!!"
"Hovado?" zbystřil Plechatý, "TO hovado? To by snad i šlo." A zamyšleně odešel z kanceláře.
Dispečer se ještě dobrých patnáct minut vydýchával, poté si změřil tepovou frekvenci a vracel se k sobě. Na dvoře znělo vzdalující se klapání. Snad ty nové lodičky s nádherně vysokými podpatky, které si dnes vzal poprvé do práce, mu trochu projasní ono pochmurné ráno.
