Nedaleko Horské Kvildy je malý hotel a před ním už čtvrt století kouří jeho vedoucí Václav Bednář. Správně řečeno, on tam nekouří to čtvrt století bez přestávky, prokládá to prací.
Ale pokud jsem příchozí, mám velkou šanci, že bude stát před vchodem a tahat z cigarety.
Takže ano, stál před vchodem a tahal z cigarety, když jsem chtěl vejít. Hned přede mnou tam vešel mladý pár a pan vedoucí mi řekl: "To je řezivo." Myslel tím tu holku.
"Šumava láká," odpověděl jsem a zastavil jsem se na konverzaci.
"Jenže tyhle sem nejezdí kvůli lesu, ty se sem jezdí kurvit," řekl pan vedoucí věcně a dodal, "nechtěj les, ale wellness."
Na to jsem nic neřekl, protože se na Šumavu nejezdím kurvit a hledám tady ten les. Pan vedoucí Bednář beztak pokračoval i bez mého přispění.
"Jedna si sem vodila kluky co čtrnáct dní, pokaždý jinej ksicht. Všichni bez výjimky na ježka, vysportovaný, jako přes kopírák. Koupili flašku vína a zavřeli se ve vířivce. Druhej den šli na chvíli na procházku po asfaltce a pak zase na pokoj. Zase s flaškou. Pak se sbalili a vypadli. Tak to dělala, když dobře počítám, patnáct let. Pak už na ní začaly být vidět roky a najednou konec, už nepřijela. Chtěl jsem jí dát udělat u vchodu desku: V tomto hotelu byla ve věku čtyřiceti let naposledy přeříznuta...,ale moje mi to zakázala," uchechtl se.
Tak jsem se zeptal: "No a co je lepší, jako z vašeho pohledu, mít jednu ženskou napořád nebo jich mít pár stovek na tři dny? Co třeba vy za mlada?" Teď ať se vycení, Bednář.
"No, chacha...," pravil vedoucí Bednář radostně, "pěkná holka, to je potěšení, že jo, jenže pak zmizne a je mi to celkem fuk. Zase na druhou stranu, jednu ženskou třicet let... já ti nevím..."
A potom se otevřelo okno a vyhlédla paní Bednářová, nejspíš jí v tom hotelovém shonu ta rauchpauza připadala už moc dlouhá: "Václave, já tě tady potřebuju!"
"No tak jo," pravil pan Bednář, "není nad to, když člověka někdo potřebuje..."
