Kdo smyje hříchy otců, jsou-li hluboko vyryty do jejich synů! Vojtěchovi byl souzen otec, posedlý odpočítáváním času. Pravděpodobně nějaká zvláštní úchylka, vrozená či získaná během života, to není podstatné.
Koneckonců výsledek byl jediný, přeneseme-li se do minulosti ... malý Vojtíšek si v koupelně čistí zuby a otec s hodinkami přes dveře křičí: "Máš ještě dvě minuty!"
Tehdy Vojtíšek ví, že musí zvýšit tempo, protože je teprve u šestky vlevo dole.
"Zbývá minuta deset vteřin!"
Dítě se dusí pěnou ze zubní pasty s bělicím účinkem a zvýšeným obsahem fluoru, protože si netroufne promarnit cennou vteřinu vyplivnutím. Kartáček vibruje jako šílený po sklovině a otec přes dveře vynáší jeden rozsudek za druhým: "Deset, devět, osm, sedm..."
Rychle vyplivnout břečku do umyvadla, mohutný doušek čisté vody, vypláchnout a vyhodit.
"Stop, konec, všeho nechat, všeho nechat!" Otec se dere do koupelny. "Otevřít!" zavelí. Potom svítí baterkou synovi do úst a hledá chyby. Vše je v pořádku, otec pozdvihne hodinky, modlu, a nahlásí Vojtíškovi: "Dnes dvě minuty čtyřicet osm vteřin!" a tváří se, jako by naměřený čas při čištění zubů byla ta jediná podstatná věc v životě člověka.
Ale to nebyly jen zuby, je přeci tolik dalších měřitelných činností, jejichž odpočítávání činí otce šťastným. Vojtíšek žil ve jménu otce i syna i svatého limitu. Snídaně, oběd, večeře, oblékání, obouvání, mytí nádobí, Vojta si sotva dovedl představit jediný krok, který by mu nebyl měřen.
Otec potom odešel na věčnost i bez měření, ačkoliv je docela dobře možné, že v jeho případě měla zubatá namísto kosy stopky, aby se mu lépe umíralo. Vojta se vrátil z krematoria s urnou a ocitl se ve vzduchoprázdnu. Nějaký čas se pokoušel žít bez měření, ale přepadaly ho záchvaty paniky. Ani metronom nepomáhal. Po půl roce z něj byla troska a vypadalo to na nesvéprávnost.
Toto jsou viny otců, hluboko vryté do jejich synů i po smrti. Snad jen občas se jakási vyšší moc smiluje a sešle spásnou myšlenku, aby se hroty zla otupily a posílila se naivní víra ve spravedlnost. V případě Vojty to však nebyla ani tak vyšší moc, jako nápad. Nápad prapodivný, leč funkční. Vlastně umožnil Vojtovi vrátit se k původnímu životu. Díky nápadu se na stole ocitly přesýpací hodiny a v nich, namísto jemného písku, přesýpal se popel z urny. Tři minuty sem, otočit, tři minuty zpátky, otočit... Otec opět odměřuje synovi čas.
