Po zimním flákání u počítače a učení se na zkoušky je potřeba trochu potrénovat chození v terénu, které se mi jakožto budoucímu záchranáři může taky dost dobře hodit (nehledě na letní chystaný výlet do Uzbekistánu, kde bych ráda nebyla přítěží klukům zvyklým na dálkové pochody a sakra ostré tempo). Pro začátek své turistické kariéry si vybírám nějaký přiměřený výlet po okolí.
Původně jsem chtěla dojet na Karlštejn a pěšmo se podél Berounky přiblížit ku Praze, ale po poradě s Marvinem, který má danou lokalitu celkem solidně prochozenou, tuto variantu zamítám, protože by to znamenalo X hodinovej pochod nudnou zástavbou a žádnej zážitek z toho. Místo toho si nechám poradit, že od Karlštejna vede červená ke Kubrychťárně a pak žlutá do Srbska, případně, kdybych chtěla procházku delší, dá se dojít po červené až do Berouna a od tama pěkně vláčkem domů.
Ráno vstávám v 8, snídám, protože v případě, že si nestihnu nakoupit budu jinak celý den o hladu a v letních kalhotách, termotriku a mikině vyrážím ven. (Myslím si o sobě, že jsem blázen, ale byli i tací, kteří dnes vyrazili v kraťasech...) Sluníčko svítí, ale že by zrovna hřálo se moc říct nedá, takže se trochu upínám k tomu, že se zahřeju pohybem, a když to nepude, tak mam ještě jednu mikinu a bundu v batohu. Pohory jsem zavrhla a místo nich si vzala nízký boty v domnění, že budou bohatě stačit. No, kdybych mohla předvídat věci budoucí, tak to znova neudělam. Do odjezdu vlaku je čas, takže i něco málo k jídlu ulovím, koupím jízdenku do Berouna a nasednu do rychlíku - je asi jasné, že jsem se plánovanou trasu rozhodla invertovat a jednoduše z Berouna dojít na Karlštejn, protože mi to tak přišlo víc motivační.
Nástupiště i přijíždějící vlak je plný více, či méně početných skupin PZtů, kteří k mé hrůze skoro všichni jedou do Berouna. Bohové, stujte při mně, ať nejdou všichni stejnou trasu jako já. Vlak je nacpaný k prasknutí, takže zaujímám pozici v uličce u okna a vyhlížím ven. Tenhle způsob cestování miluju (bez ironie!). Sluníčko mi svítí do obličeje (já blbec si zas zapomněla brýle), vítr fouká do tváří (v lepším případě z toho nebude obrna lícních nervů) a místohledající jedinci mě proklínají, že jim překážim. Když už se všichni konečně usadí, ustojí a jinak upolohují, vlak už nabírá celkem slušnou rychlost a míří k Berounu. Asi po pěti minutách se z ničehož nic otevřou vstupní dveře do vagónu. To by ještě nebyla žádná děsná tragédie, kdyby u nich nějaká mamina neměla zaparkovaný kočár s miminem. Nastává záchranná akce. Paní se vrhá po kočáru, gentleman v maskáčích zas po dveřích a zavírá je. A mně se v hlavě odehrávaj katastrofický scénáře, co se všecko mohlo stát. Fuj, to nám ten den pěkně začíná...
Když k tomu přičtu oslizlýho průvodčího ve věku odhadem někde mezi 80tkou a smrtí, který mi promlouval do duše o otevřeném okně a mém zdraví přičemž se mě vehementně snažil hladit po zádech, tak to byla nejblbější cesta vlakem asi za celej muj život. (A taky jedna ze zkoušek mého sebeovládání, neb jsem ho nepraštila, i když jsem k tomu neměla daleko.) Ještěže je Beroun tak blízko.
Vystupuju z vlaku a jdu hledat začátek červené. Tak nějak očekávám, že před nádražím bude nějaká pěkná mapa, jako docela často bývaj, ale ono kulový. Jsou tu jen dvě letecký fotky Berouna a okolí. Ne, že by nebyly pěkný, ale k mojemu účelu jsou dost na prd. Tak to risknu a jdu podle toho, co si pamatuju ze včerejšího studování mapy (což s mojí orientací neni uplně štastné řešení) a tajně doufám, že narazím na nějaké příčetné značení. Naštěstí je pod dálničním mostem rozcestník a na něm mnou požadované cíle. Červená značka začíná na dost pochybné asfaltovopanelové cestě podél dálnice. Dojem, že se jedná o highway to hell ještě umocňuje fakt, že na jejím začátku stojí 4 Jehovisti a rozdávají Strážní věž.
Odvážně se pouštím vpřed a nevím, zda mě má těšit, nebo děsit, že jsem jediná, kdo tak činí. Nasazuji docela ostré tempo, abych tenhle hnusnej úsek měla co nejrychlejš za sebou a konečně se octla někde v přírodě. Po tom, co přejdu železniční most, potkám poprvé další živé jedince. Banda pubertálních výrostků, co hází kameny na zbořené zdivo nějakých starých domů. Hodně rychle je obejdu, než bych riskovala, že jedním z těch šutrů schytam ránu i já. Když se dostanu nad Berounskou nemocnici, konečně se ocitám v lese. Paprsky sluníčka prosvítaj mezi stromama, občas slyším nějakého hodně výkonného datla, cesta vede trochu do kopečka a v tu chvíli mi dojde Marvinovo nadmapové povzbuzování do této cesty, které znělo, tady půjdeš do takovýho trochu hnusnýho kopce, a pak už je to skoro celý z kopečka. Vezmu – li v úvahu, že to jdu opačně, tak mě začíná trochu děsit, že půjdu celou cestou do nějakého šíleného kopce a pak se pro změnu někde sesunu po zadku. Ale na to jsem si asi měla vzpomenout dřív. Tyto katastrofické scénáře se ale naštěstí nenaplní, byť cesty jsou dost rozes...šlapané a kloužou. Docházím k prvnímu rozcestí, moc se tam nezdržuji, protože odpočívadlo je stejně obsazené a po tak krátkém úseku ještě odpočívat nepotřebuji. Pár fotek a jde se dál.
Cesta je stále značně osamělá, i když občas potkám v protisměru nějaké další turisty. Ti první mě zdraví Bon Jour – takový drobet překvapení takhle v lesích, ale zas proč ne. Věková skladba chodících je většinou spíše starší, občas sem zavítá nějaký mladý zamilovaný páreček venčit psy. Sem tam mě někdo i pozdraví. Holky nikdy, kluků několik a jeden za to chudák dostal od svý přítelkyně docela slušnou čočku. Začínam si tu připadat drobet nepatřičně, když tu tak pochoduju uplně sama a přiznávam, že mně, zarytýmu sólistovi, začíná chybět společnost. No, mam před sebou ještě asi 10 km, abych o tom mohla přemýšlet . A nebo radši ne, protože to by bylo na zcvoknutí. Radši využiju toho, že jdu sama a momentálně nikde na dohled živá duše a můžu si tak aspoň zpívat, aniž bych tim někomu způsobila nějaké zdravotní újmy (a jde to skoro celou cestu).
Jak to do teď byl samý dokopec, tak teď už mě čeká jen skopec, ovec a taky pár koz, než dojdu do Sv. Jana pod skalou. Cestou jsem byla skálopevně přesvědčená, že si tu skálu prohlédnu jen ze spoda a budu pěkně pokračovat až na Karlštejn, ale ve chvíli, kdy vstoupím na silnici vedoucí tohle úžasnou vsí, měním názor. Za mnou se od žluté valí jako lavina klub důchodců, kde první dvě paní řeší všemožná jídla, až z nich dostanu hrozný hlad. Radši je předbíhám a mířím k rozcestníku, abych zjistila, jak se dá dostat na vyhlídku. Na místní parkoviště přijíždějí zástupy aut, z nichž povětšinou vystupují překvapivě mladí lidé, kteří se vztekají, že se nedá dojet až nahoru a budou muset pěšky. Krásný protiklad k těm úctyhodným kmetům, kteří momentálně usedají k občerstvení před strmým kilometrovým výstupem.
Já se rozhoduji, že se skutečně vypravím nahoru, tam se nasvačím a nejpozději ve 12 budu pokračovat v další cestě. Nejprve si udělám malou zastávku u kapličky pod skalou, kde potkám nějakou Francouzskou rodinku (že by příbuzní těch dole?), a pak vyšplhám až nahoru s novým nejlepším kamarádem, metr šedesát dlouhým klackem, který se mnou půjde až do konce. (Království za trekový hůlky!) Nahoře je krásně. Slunce stále svítí, dokonce už i hřeje, vítr skoro nefouká, takže je mi i v triku horko, ptáci cvrlikají o 106. Paráda. Opět nějaká dokumentace a sedám na skálu a pouštím se do jídla. Nahoru neustále proudí nějací lidé, většinou se psy, překvapivě převážně svačinového vydání (jakože mezichlebáci, mezibageťáci a tak...). Většina hafanů se se mnou chce kamarádit, buď proto, že ze mě dokážou vycítit mojí lásku ke psům, a nebo spíš proto, že mám v batohu 10dkg vysočiny. Dále jsou k vidění rodinky s miminky, kdy maminka většinou nenese nic a jen velí a tatínek nese na zádech krosnu s miminem a na břiše batoh s ostatními věcmi. A většinou se u toho tváří jak kakabus. Dále jsou tu zamilované párečky, z nichž minimálně jeden přinesl další zámeček na zábradlí. A jeden značně výživný pár tupounů, kteří o co byli tupější, o to byli hlučnější. Po jejich příchodu se vyhlídka docela vylidňuje.
Po lehké svačince se vracím dolů k rozcestí a opět směřuji ku Karlštejnu. Lehký kopeček a pak skoro pořád rovinka k Bubovickým vodopádům, kde už jsem byla před pár lety. Tady je už docela nával, většinou rodiny s dětmi. Jeden PZ jako kdyby z oka vypadnul jednomu z dětí z Karlíka a továrny na čokoládu. Do všeho mlátí, kope a chce to rozbít (včetně lávky přes potok) a rodičům to přijde hrozně vtipné a ještě ho u toho fotí. Supr, ať žije příkladná výchova. Čekám, až trochu popojdou a pouštím se do focení. Když vidím, že kolem kamenů je 10-15 cm silný led, celkem bez váhání se na něj odvážím stoupnout a docela dlouho je to v pohodě, až do chvíle, než udělám poslední krok. To se ta mrcha bílá studená prolomí a šup nožičku do vodičky. Studený je to až hrůza a nebýt v okolí tolik dětí, tak budu asi sprostá (hodně sprostá). Takhle si zanadávam jen v duchu a začnu se modlit, aby mi ta bota nepřimrzla k noze. Jo, teď byla přesně ta chvíle, kdy by bylo super mít pohory.
Ale s tim teď nic neudělam, takže pokračuju v cestě. U Kubrychťárny si zavzpomínam na Jeskyňovíkendovku a trochu se rozmýšlim, zda by nebylo rozumné jít do Srbska na vlak a domů, ale 4 km od cíle mě přece nezastaví blbá mokrá bota. Kdyby byly obě, tak o tom možná uvažuju, ale takhle? Takže pokračuju dál. A pro odreagování opět zpívam, samý optimistický věci (sarcasm).
Konečně nad polem vykoukne střecha Karlštejnu. Cesta přechází z bahnitého kentusu v panelovou, po které se prohání několik motorek. Takových těch velkých, smradlavých a děsně hlučných. Fuj. Naštěstí nejsem moc daleko od odbočky lemované stromy, na kterou se nesmí ani na kole a od tama už je to jen kousíček k bráně hradu, který se vylíhne z ničehož nic za zatáčkou.
Vzhledem k tomu, že ze mě opadává bláto a v botě mám rybníček, jdu jen po nádvořích, do interiérů by mě stejně nejspíš nepustili. Zrovna tu probíhá svatba, takže před druhou branou stojí zaparkovaná nazdobená auta, to bych ještě chápala, ale co dělá auto zaparkovaný pod jedním z loubí na malém nádvoří za vstupem? (Nevim, jak to místo líp popsat, jednoduše už to bylo v placené části, ale tak, že to bylo vidět z hlavního nádvoří). Turistů je tu spoustu, vypadají všichni nadšeně, já se k ním přidávám, fotím co to jde a užívám si pěkného odpoledne. Sluníčko už sice nesvítí, ale i tak je pořád hezky. Ještě zavítám do krámku s keramikou ve Studniční věži a radši směřuji na vlak, aby mi neujel.
K nádraží se vydám po hlavní silnici, která vede ke hradu (od hradu). Je plná turistů, restaurací, rychlo občerstvoven, krámků s pochybným zbožím a vůbec to tu vypadá tak nějak podivně. No hnus fialovej, růžovej a jinak barevnej. V půlce cesty pak potkávám známého, kterého bych nečekala, že vůbec ještě někdy potkám, ale protože oni míří tepv na hrad, který za chvíli zavírá, moc si toho nepovíme. Škoda...
Na nádraží dorazím včas, kupuji lístek a nechám se Slonem odvézt do Prahy. Jen trochu nechápu, proč jsou ve všech vagónech horní patra vyčleněná jako (prázdná) první třída a dole je nehorázně narváno?
A tím můj výlet končí. Pokud tento článek vyznívá spíše negativně, není to tím, že by to nebylo hezké, ale tím, že jsem stále zmrzlá. Ve skutečnosti to byl pohádkový zážitek a vřele ho všem doporučuji. Jen vynechte koupel v mrazivém potoce.
