Konečně nad turniketem zabliká číslo naší skupiny a my tak můžeme vystoupat po schodek do zámku. Tady si stoupneme do fronty na audioguydy, Marvin zahlásí, že chceme 4 tschechische a už se jdeme srotit mezi špagáty pod ceduli s číslem naší skupiny, kde vyčkáme, až rozdají přístroje uplně všem.
Než jsme vpuštěni na prohlídkový okruh, upozorní nás paní průvodkyně, že nesmíme na nic sahat a můžeme jít nahoru po schodech, nad kterými jsou zavřené dveře. Takže porušujeme zákaz, saháme na ně a otevíráme je a jsme v první místnosti. Tady stojí uprostřed kulečníkový stůl a kolem několik vitrín. Rozestavíme se tak nějak do kolečka a čekáme, až nám paní průvodkyně zapne audia. Teď jsem již česky přivítáni na zámku a můžeme začít kroužit po místnosti dle instrukcí z audia. Předměty jsou tu zajímavé, porcelánové a kýčovité. Nicméně díky tomu, že všichni chtějí vidět to, co zrovna slyší, je to občas v některých místnostech trochu sardinkoidní, vzhledem k tomu, že téměř všechny jsou řešeny tímto cirkulačním stylem, kdy uprostřed je vitrína s nějakým mimořádně zajímavým předmětem. Třeba sto let starým (trpasličím) chlebem (chutná stejně, jako v době, kdy byl vyroben*), porcelánovým jelenem a nakonec něčím, co vypadá jako urna a všechno to byly dary pro panovníka k narozeninám. (Jak jsme se poté shodli, tou skoro urnou se mu možná jeho děti, či vnuci snažili naznačit, že je načase se konečně odebrat do věčných lovišť a nechat zas vládu chvíli na nich.)
Místnost, která se mě líbila nejvíc, byla dámská ložnice, vyzdobená v Tureckém stylu. Takovou bych si taky klidně pořídila. Snad až na tu malbu na zdi. V jedné z posledních místností si můžeme vyfotit pohled z okna a dokonce zadarmo, jak neopomene paní průvodkyně zdůraznit. Milé.
Prohlídka končí u urny, audioprůvodce nám oznamuje, že se s námi loučí a nemáme ho zapomenout vrátit do košíku, který už má nachystaný v rukou paní průvodkyni. Jíťa prohlašuje, že by se ani nedivila, kdyby tam tohle upozornění bylo jen v Češtině.
A protože máme mraky času, než nám má začínat prohlídka na Neuschwansteinu, dohodneme se, že je nejlepší čas na oběd. Kousek pod zámkem je venkovní sezení a dvě budky, v jedné se objednává, ve druhé vaří, takže jdeme k té spodní a vybíráme, jakou dobrůtku si dát. Marvin si vybere Currywurst s hranolkami, Jíťa zahlásí, že chce totéž a já to vyřešim stejně. Jediný Josef si dává jen klobásy v housce a pak nám závidí. Zatím ale máme jen papírové lístečky a musíme si jít vystát frontu k druhé budce. To je tak trochu mučení, protože to tam naprosto nádherně voní.
Konečně se všichni dočkáme a pouštíme se do jídla, Josef si musí jít dát ještě jednu porci, aby mu to stačilo, já odevzdávám svojí omáčku do prostoru a Marvin se mi směje, že si dávam něco, co nejim. Ale jak jsem to měla dopředu vědět? Máme dojedeno a na dojití k zámku nám zbývá 25 minut, přičemž podle mapy to má zabrat 45 minut. Naštěstí už jsme se shodli, že ta mapa je zcela evidentně dělaná s hodně velkou časovou rezervou, takže my tam za 15 minut určitě dojdem. Jen pro jistotu s Josefem slibujeme, že nebudeme cestou fotit. Slib splníme, pomalu ale jistě předbíháme skupinky jdoucí před námi a za 9 minut jsme nahoře. (Až se mi tomu skoro nechce věřit.) Tím pádem tu máme ještě čas postát ve stínu hlavní brány, pokochat se větroněm. „A jak se tomu říká správně?“ „Kluzák.“ „Správně.“ Marvin má dneska nějakou podezřele dobrou náladu, to bude nevyspáním.
A protože se blíží 3/4, procházíme hlavní branou pod hodinami, takovými těmi hranatými typickými školními a jsme na nádvoří, kde je hlava na hlavě. No paráda. Odhadujem kolik lidí z toho kvanta se pokusí narvat dovnitř na jednu prohlídku. Když pak projdeme turniketem téměř všichni, zhodnocuji, že jsme asi dost podcenili kapacitu zámku.
Projdeme mezi ocelovými lanky, která mi asociují nový výběh slonů v pražský zoo, vyškrábeme se na schody, projdeme chodbou a jsme u výdejny průvodců, za kterou se srotíme na poměrně malém prostoru a čekáme, až budeme všichni. Už teď je to drobet masakr. Audio průvodce nám monotónním a značně uspávajícím hlasem začne vykládat o zámku. Jestli to i tentokrát proloží hudbou, jako na Hohenschwangau, tak usnu za chůze. Nezklamali, proložili, ale neusnula jsem. Nicméně i v případě, že bych skutečně usnula, dav by mě zcela plynule ve vzpřímené poloze dotlačil dál.
Nevýhoda této prohlídky je, že nám audio říká věci 3 mstnosti dopředu. Zastavuje se jen v těch nejzajímavějších, kde si člověk poslechne i to, co je v chodbách a těch dalších méně zajímavých prostorech, pak vyjde a už si nic nepamatuje. (Ale ono je to asi jedno, protože po opuštění objektu si nepamatuju nic stejně.) K nejzajímavějším a asi nejznámějším místnostem patří Trůní sál inspirovaný Hagia Sofia, ovšem s křesťanskými malbami – no je to taková krásná směsice všech možných stylů. Další pěkná místnost je ložnice, která by se mi opět dost líbila, byť bych oželela ty kýčovitý závěsy s labutěma, stejně jako bych doma asi nepotřebovala mít umělou jeskyni. Za to zimní zahradu bych si líbit. Zvlášť s takovým výhhledem, jako je tady. V nikdy nevyužitém (opět lehce přeplácaném) hudebním salonku naše prohlídka končí, vracíme audia a máme se k odchodu. Ten je ovšem lehce znesnadněn tím, že musíme projít přes asi milion suvenirshopů a přes kuchyni. Marvin s Jíťou to stihnou nějak rychleji, takže je nacházíme až venku a Jíťa vyhrožuje, že nás neodveze, protože jsme jí nekoupili labuť.
Další část výletu směřujeme na vyhlídkový most, kam opět proudí neskutečné množství lidu, až se trochu bojim, že to třeba ta konstrukce nevydrží. Hluboko pod námi protéká potůček a vlevo můžeme obdivovat zámek jak z pohádky. Mostní zábradlí je poměrně tradičně ověšeno zámečky, na kterých se povětšinou skví nápisy v azbuce. Děláme společnou fotku a poté se snažíme probojovat pryč z mostu. Bohužel tím pádem jdeme v protisměru proudících lidí, takže to chvíli vypadá, že nás radši někdo svrhne do propasti, než by pár vteřin počkal... No nic, přežili jsme to a Marvin už vybírá novou cestu dolů. Leží na ní asi 5 cm krásně ušlapanýho a zledovatělýho sněhu. Jíťa s Marvinem nám opět utíkají, takže je Josef začne zezadu bombardovat sněhovýma koulema. Já se podobných kratochvílí zdržím, neb mám co dělat, abych se udržela na nahou. (Běžeský tenisky nejsou na led stavěné, nene.)
Docházíme k potoku s ledovou vodou, ze které se se stejně ledovým klidem napijeme, než budeme pokračovat dolů. V „mezizámčí“ už se toho moc neděje, za chvíli zavírají, což znamená, že už tu není takový strašný nával. My se rozhodneme, že se vrátíme do auta pro pití a vyrazíme na procházku kolem jezera. U auta si dáme lehkou svačinku v podobě sněhové koule (té koupené, ne že bysme si cestou nějakou uplácali), odložíme přebytečné oblečení a jdeme zase zpátky.
Zasekneme se hned na začátku cesty, když se všichni k sobě snažíme přilákat kachnu. Ta se nakonec rozhodne, že na nás na všecky kašle, takže pokračujeme v cestě s tím, že holt si k večeři dáme jen instantní polívku.
O kus dál sedí parta nějakých pubescentů s basou piv a vyřvávajícím rádiem, které se snažíme co nejrychleji nechat za sebou, až narazíme na dva kluky, kteří jen tak v trenkách stojí po kolena ve vodě. Po prvotních hláškách typu: „šílenci“, Marvin nevydrží a už se taky zouvá a svlíká gatě. Josef nemůže zaostávat, Jíťa taky neodolá, no a já byť teda vodu zrovna dvakrát nemiluju, se zouvam taky. No je to strašně ledový, ale přece nebudu za lamu. Pak si stoupnem na kameny, sluníme se, zas do vody a takhle asi třikrát, než se poskládáme na lavičky, že se jdeme chvíli slunit. Kluci, co tam byli jako první na nás tak divně koukaj, až nakonec jeden z nich nevydrží a jde se poptat, zda nám nebude vadit, když se půjdou vykoupat. Chvíli přemýšlím, proč by nám to jako mělo vadit, než si chlapec po Marvinově odpovědi, že no problem, svlíkne trenky. To slovo nude jsem totiž v té jeho větě moc nepostřehla. Každý udělá tak 5 temp, než zas vylezou na sluníčko, ale za chvíli jsou zas ve vodě. Blázni. Od nás je už nikdo napodobovat nejde. Ještě chvilku setrváváme na slunci, než se zas oblečem (krom Josefa, kterej se tváří bez trika strašně otužile, aby zašel do prvního stínu a zas se honem, honem oblíkal...) a obujem, že budeme pokračovat.
Cesta je fajn, chvíli nechápu, proč na ní proboha nesmí koně, když je to pomalu dálnice, ale za chvíli se změní v kovový můstek nad vodou, že ani mě se to nelíbí, natož nějakýmu koni. Za můstkama si postavíme pár kamenných trolů a začínáme vymýšlet, že bychom tu mohli někde přespat, pár příhodných prostor už tu bylo.
U vyhlídky na zámky sedáme na spadlý strom, že se budeme kochat, což přehodnotíme, když se na nás snese hejno komárů, že mají hlad. Radši utíkáme dál už jen s jednou zastávkou na vyhlídce, kde se opět utvrzujeme v tom, že pohled přes borovice na tyrkysovou hladinu v nás evokuje Chorvatsko, a že to pěkně nafotíme a příště, až pojedeme do nějakýho dalšího hrůzostánu, tak budem ty fotky posílat domů a tvrdit, že se válíme v Rovinji. Pak nás upoutá lanová houpačka do vody, taková trochu pro sebevrahy, protože když nestihnou seskočit, potkají se asi dost nemilým způsobem se skálou.
Jsme zpátky v podzámčí a zdá se, že už jsme tu jako jediní. To nám moc na nenápadnosti nepřidá, až se tudyma budeme vracet s věcmi k jezeru. Na druhou stranu je otázka, jestli nás vůbec někdo uvidí. Zatím se držíme plánu, vracíme se k autu pro věci. A když už jsme u něj na tom skoro prázdném a zavřeném parkovišti, začneme ty spací plány trochu přehodnocovat. A protože s plným žaludkem se přemýšlí líp, usazujeme se na patníky oddělující jednotlivá stání a začínáme vařit. Jíťa s Marvinem na rozdíl od nás mají jak nádobí, tak lžíce, takže jí jako první, a pak nám zapůjčí vše potřebné (sejdeme se na kožním...). A protože Jíťa zavelí, že pokud ještě zítra budeme mít něco k snídani z vlastních zásob, nebude se na ní nikde zastavovat, likvidujeme krom polívek taky obě buchty a my s Josefem i náš chleba. A jak tam tak sedíme a hodujeme, prochází kolem nás skupinka, která po nás hází velice pohrdavé pohledy. Kolegové ze Slovenska. Když i ti odjedou, zůstane tu naše auto jako poslední, což vyhodnotíme, jako nežádoucí, takže se Marvin snaží vymyslet, kam dojet na noc, abychom měli auto pod dohledem a ne 2 km od sebe.
Když to vypadá, že něco vymyslel, skládáme věci a sebe do auta a jedem. Podle mapy Marvin vybral spaní zcela geniálně, jen s jedním malilinkatým problémem – nedá se k němu nijak dostat. Takže jsem tam, kde jsme byli včera. Teda zatim né místně, ale trochu se toho začnem obávat. Takže začneme objíždět všechny možný parkoviště a vedlejší silničky, až najdeme moc pěkné místečko u nějaké pily, či co to je, kde je příhodné parkoviště a naproti němu ještě příhodnější louka. A tu ceduli zákazu stanování jsme samozřejmě viděli až ráno...
Parkujeme auto a jdeme stavět stan, než bude uplná tma. S Josefem vybereme jakž takž rovný místo, kde nejsou kravince a postavíme bydlení. Dneska jsme na noc vybaveni snad líp, než včera (množstvím oblečení) i zkušenostmi (ani ten nejteplejší spacák nezabrání tomu, aby vám byla zima, když si ho nezpnete, že Marvine?). Po uložení do spacáků ještě vymýšlíme, co se zítřem dnem, ale pak už pomalu, ale jistě začínáme jeden po druhém usínat.
Další fotky ZDE
