Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Tyrkysová země III - Zazvonil zvonec a pohádky je konec...

Poslední dlohá cesta je přede mnou - cesta domů. Stovky kilometrů po zemi a k tomu pár tisíc vzduchem, než se vrátím zase do Prahy. Ale i cesta je cíl a i jízda taxíkem může být nečekaně siným zážitkem.

Večerní odjezd z Yazdu do Teheránu dalším luxusním vlakem. Kupé jsem samozřejmě zapomněla nahlásit dámské, takže se do něj jako první nahrnou dva pánové, ti však naštěstí jen svým slečnám donesli kufry, a zas odcházejí, takže jediný muž v kupé je přibližně pětiletý, culí se na mě jak Jezule a do půl minuty usíná. Jeho babička se se mnou pokouší konverzovat. Zase se dostaneme jen k Czech republic, protože víc nerozumím, ale stačí to k všeobecné spokojenosti.

 

Přichází průvodčí, tak mu spolu s jízdenou podstrkuju i ten papírek, že potřebuju vystoupit v Qomu.

„Qom? No Qom. Teheran.“ „Qom.“ „Airoplan?“ „Yes.“ „Airoplan Teheran.“ Ukazuju si na hodinky: „Teheran?“ 5 ukazuje on. Hodinky: „Qom?“ 3. Super. Posunčina: Já. Odejít ven. „Qom.“ „Teheran!“ „Airoplan...eeee shesht.“ „Aha, Qom!“ Jsem ráda, že si rozumíme. I když tam pak něco říká spolucestujícím o Teheránu a ukazuje na mě. Radši jdu ještě najít mladšího stevarda, co umí anglicky a poprosit ho, aby mě přišel vzbudit a vykopnout už v tom Qomu. Slíbí mi to. Fajn, takže teď můžu jít v klidu usnout. Odebírám se na horní postel s tím, že mám před sebou tak 5 hodin spánku v případě, že se mi podaří usnout, což se překvapivě daří celkem obratem. A obratem mě taky budí několik SMSek od kamarádů, kteří se zajímají jestli jsem v pořádku, doma, případně píšou, že mě mají rádi. Je mi líp. Asi tak o milion procent, takže usnu mnohem spokojeněji a spím až do půl 3, kdy mě přijde zatahat za nohu stevard, že je čas vstávat. Převlékam se do teplejšího a konzervativnějšího oděvu, vážu šátek a už se ženu ke dveřím, protože vlak právě zastavuje. „Relax!“ Ok, zatím stojíme někde v polích. Nicméně o 10 minut později to taky vypadá, že stojíme v polích, ale ono to je Mohamedovo nádraží v Qomu. Rozhlížím se kolem. Prdel světa, ale ukázková. Jediná živá bytost na celém nádraží je saranče skákající po ceduli INFORMATION. Začínám si říkat, že jsem snad měla risknout tu cestu do Teheránu, protože tady nikde nevidím ty slibované zástupy lidí a mnoho taxíků na letiště.

 

Vlak už je dávno pryč a já se odvažuju k průchodu temnou nádražní halou. Před nádražím na malém parkovišťátku pak vidím 4 taxíky. Okey. Jen auta, 4 chlapi a já. Ale no tak, ne každej chlap je úchyl, ženská, vzpamatuj se už konečně! „Hotel? Hotel? “ „Haram komplex?“ Eeeerhmmmm „IKIA?“ „Yes! 800 000.“ Na smlouvání v tuhle chvíli fakt nemam, takže bez protestů kývu, že ano, stejně jsem čekala, že to bude tak za 1 000 000. Platim předem, abych na letišti mohla rovnou vypadnout do haly a nemusela se na ničem dohadovat.

 

Bágly si dávam na zadní sedačku a řidič mi ukazuje, že mam jít dopředu. Zapomeň chlapče. Jedeme. Cedule hlásají, že jsem 125 km od letiště. Míjíme lehce osvětlený Qom, pak najedeme na silně osvětlenou dálnici. Super. Jedeme kolem stovky, takže za hodinu a kousek jsme tam, to vychází skvěle. Řidič se příkladně věnuje jízdě a poslechu rádia a po 20 km odbočuje z dálnice. Damned!

 

Zastavujeme u benzínky. Vážně musim přestat být tak šíleně paranoidní! Vyjíždíme zpět na dálnici a za chvíli z ní zas odbočíme na neosvětlený odpočívadlo. Řidič zastavuje, otočí se na mě, vyleze ven a obchází auto směrem k mým dveřím. Jestli existuje chvíle, kdy se ateisti začínají modlit, je to tahle. On zatím vezme zbylé peníze a hodí je do dobročinné pokladničky, kterou jsem úspěšně přehlédla. Potom se vrátí zpátky do auta, políbí Korán, usměje se na mě, ukáže směrem dopředu, jakože můžem pokračovat v cestě a jedeme.

 

Posledních 50 kilometrů se neustále snaží udržet se vzhůru – vystrkuje hlavu z okna, matlá si pod nos mastičku, co smrdí tak, že i jakožto spolujezdec mám pocit, že z toho nebudu spát tak tejden, ale na něj to moc nezabírá, únava ho nehezky přemáhá. „Vydrž Prťka!!!“ Otáčí se na mě, nerozumí, ale je vzhůru, účel to splnilo. Zbytek cesty se střídavě modlim, že nechci umřít cestou na letiště a střídavě budim Prťku z mikrospánku.

 

Jsme na letišti. Skoro vidim ty anděly strážný, co nás drželi na silnici. Děkuju za odvoz a naznačuju, že by se měl vyspat. Mávne rukou, že to je dobrý a jede zpátky. Tak jen doufam, že se mu nic nestane, ty dvě malý holky, jejichž fotky měl na palubní desce by jistě ocenily, kdyby se jim tatínek vrátil domů v celku a místní dálniční záchranáři by zas jistě ocenili, kdyby se mohli v noci vyspat.

 

Sbíram si všechny svoje věci a hrnu se do odletové haly. Tam trochu umravním zavazadla do lépe přenositelné formy , ale k definitivnímu přebalování se ještě neuchyluju, na to jsem tu příliš brzo. Díky levnějšímu taxíku, než jsem čekala, mám ještě 300 000, které nemám moc jak využít. Vyměnit zpátky nejdou, protože to je moc málo peněz a suvenýry tu žádný nenakoupim, protože tu nic takovýho nemaj.  Fajn, takže snídaně. Zajdu do restaurace, že bych si třeba dala nějaké pořádné jídlo, ale nakonec vyhodnotím, že na smažený kuře a hranolky v 5 ráno vážně nemam stavěnej žaludek, takže se přestěhuju vedle do kavárny. Vyberu si ten největší čokoládovej dort, co tam mají a k němu horkou čokoládu. 80 000. Tak ještě sendvič, abych měla svačinu do Istanbulu. 80 000. Tak k tomu ještě pití. „To je vlastně v ceně. A k tomu ještě brambůrky.“ Super. Tak těch zbylých 140 000 holt utratím ještě jinde. Pouštím se do likvidace toho nejlepšího čokoládového dortu, co jsem kdy jedla a té asi nejodpornější horké čokolády, co jsem kdy pila, která asi prožere dno kelímku, takže mi skoro půl litru lepivý hmoty skončí na sukni a batohách. Takže sem sem přiletěla politá jahodama, zpátky čkokoládou. Jinak bych to snad ani nebyla já.

Balim sendvič, lehce osušuju batohy a pádim se převléknout do posledního suchého a čistého oblečení, které mám. Šátek už si vážu jen tak, aby se neřeklo, takže se ani nedivim, když zjistím, že si vesele chodím po letišti se šátkem kolem krku, ale ne na vlasech. Mířím do Starbucksu, kde si dám dva obrovské kopce zmrzliny – jablečnou a malinovou, přičemž vedeme lingvistickou debatu s obsluhou a jiným zákazníkem o tom, které berries jsou které a ke zmrzlině si ještě za poslední zbytek peněz objednám čerstvý džus z pomerančů, ve kterém jsou ledové kostky též vyrobené z pomerančové šťávy. Času ještě trochu je, takže jej využiju k popovídám si s prodavačem, který za pultem poskakuje a paroduje brankáře Čecha k všeobecnému pobavení všech přítomných.

Restaurace a kavárny už od ostatních prostor letiště dělí neprůhledné zástěny, protože se blíží rozednění a tedy půst. Nicméně za plentou se jíst může a zatím i před ní, takže se se svojí zmrzlinou odeberu na volnou lavičku. Pro jisttu se přeptám lidí naproti, zda jim to nebude vadit. Popřejou mi dobrou chuť a začnem si povídat. Manželé Iráčani odlétají do Indie, kde bude pán studovat a žena pracovat. Sympatičtí lidé. Po pár minutách se loučíme a každý jdeme za svým letadlem.

 

Vystojím si frontu k ženskému vchodu, nacpu věci do RTG a pak se snažím udržet si pozici ve frontě tak, abych prošla více méně stejně jako batohy, což je úkol veskrze nadlidský. U check-inu přebalím zavazadla do správných objemů a obsahů, zařadím se do fronty, a když konečně přijdu na řadu, zjistím, že to je sice let do Istanbulu, ale až o hodinu později. Tak znovu, lépe a radostněji do další fronty. Požádám o sedačky k uličce, které také dostanu a můžu jít – 3x hurá – vystát další, tentokrát 3/4 hodinovou frontu na pasovou kontrolu. Vedle naší přepážky je jedna nadepsaná WHCH. Marně se snažím vykoumat, co to je, dokud k ní nepřitáhnou vláček asi 10ti vozíčkářů.

 

Pasová kontrola na výstupu ze země už je poměrně rychlá („Iran good?“ „Iran good.“) a už mi tedy nezbývá, než najít gatu č. 13, která je ovšem nadepsaná pro let Pegasusem do nějaký uplně jiný destinace. Prý si mam sednout, že pak zahlásí z kama poletí to správný letadlo. Fajn. Za chvíli to skutečně hlásají, ale pouze persky, takže naštěstí pomůže nějaké slečna, co je sice Íránka, ale už od mala žije v Německu a mluví i anglicky. Společně s ní sejdeme dolů k autobusu, kam se nasardinkujeme, jí uloví nějaký pán, co si chce povídat a já si jdu udělat pár fotek letadel. Konečně jsem tu totiž za denního světla.

Letadlo se naplní do posledního místa. Dívám se ven z okna, zatím jedeme pomalu k runwayi. Loučím se se svojí Tyrkysovou zemí a přemýšlím, jestli je to naposled nebo ne. (V té chvíli, co jsem odlétala jsem o tom byla poměrně skálopevně přesvědčená, ale teď už si tím zas tak jistá nejsem.) Odlétáme na čas a cesta je příjemná a pohodová. Část jí zaspím, pak letušky donesou jídlo – špenátový šáteček, rozmáčený toustový chleba a mochomůrky, teda vlastně žampiony. Jsem ráda, že jsem se nasnídala na letišti a oběd si vezu v kabelce.

 

Přistáváme v Istanbulu a stejně jamko většina osazenstva letadla se přesouvám k tranzitu, kde je dlouhatánská fronta. Není kam spěchat, vzhledem k tomu, že mám na přestup 6 hodin a nedá se říct, že bych měla zrovna co dělat. Píšu domů, že jsem na cestě a máma mi slíbí, že mi zkusí místo hostelu domluvit spaní v Mnichově u známých.

Většinu času na letišti trávím v sedě na zemi u sloupu naproti prosklené stěně s výhledem na letadla a liják venku. Sem tam si jdu protáhnout nohy procházkou po letištní hale. Díky tomu, že SAW je o dost menší než Atatürk, tak ho prolezu téměř od sklepa po půdu a i tak mi to nezabere zrovna moc času, takže stihnu přečíst celou další knížku a dopsat zápisky v deníku.

Konečně přijde čas na nástup do letadla. Nedá se říct, ani že by bylo poloprázdné, je nás tam tak 5 a půl. Ulovím si místo vzadu u okna, abych měla pěkný výhled. Mnou se zřejmě nechají inspirovat tři slečny, co si v naprosto prázdném letadle jdou přesednout přímo za mě a dělají celou cestu děsný bordel. Uvažuju nad všeobecnou platností schématu sezení v letadle – je jedno, kam si sednete, vždycky budete obklopení šílenci. I v prázdném letadle. Jinak je let opět příjemný, bezproblémový a s výborným jídlem – losos, šťouchané brambory a čokoládová pěna.

 

Přistáváme v Mnichově, jdu si pro batoh. Neomylně mi ho vyváleli v něčem černém, smrdutém a nevypratelném. . Děkuju pěkně. Beru si plánek místní dopravy a dle instrukcí se přesouvám na hlavní vlakové nádraží, kde by mě měl čekat Sabas, u kterého budu spát. Mělo by to být zastávku před a nebo po Hackebrücke, podle toho, jestli pojedu S1 nebo S8. Chytnu S8 a za 45 minut jsem na nádraží. Sabas je ovšem ještě v práci, takže mi píše, ať si užívám hezký den a Mnichov. Na to jsem příliš utahaná, takže jdu zjišťovat, jestli náhodou nechytím ještě nějakou dopravu do Prahy. Vlak už nejede žádný, ale třeba autobus z Hackebrücke by jet mohl. Vydávám se proto do informačního centra, že se zeptám na cestu.

Můžu si prý koupit za Euro plánek Mnichova. Nechci a nepotřebuju. Tak mi lehce nerudný pán nakonec ukáže, že mam jít doleva a pak pořád rovně. Super, na to plánek vážně nepotřebuju. Přemístím se k ZOBu, kde obejdu všechny prodejny jízdenek,ale verdikt je neúprosný – do Prahy nedjřív zítra ráno v 7. Okey. Mířím do Lidlu a za poslední drobná eura si koupím dvě housky, salám a svojí oblíbenou čokoládu s mléčnou náplní a jako dnes již několikrát se jdu věnovat sezení na zemi s knížkou v ruce. Ukořistím místo na schodech s výhledem na nadraží a čekám a čekám, až přijde stříbrné auto, co mám vyhlížet. Zákon schválnosti tomu chce, že téměř všechna auta, co jedou kolem jsou stříbrná.

Nakonec ale dojede to správné. Sabas na mě mává, ať si nastopím, což se skoro bojím, protože milé auto má svítivě bílý interiér a já se posledních 24 hodin válela všude možně po zemi, takže jsem špinavá a navíc si nedělam iluzi, že bych nějak voněla. Prý to nevadí. Tak fajn. Jsem vyhozena u něj doma s instrukcemi, kde je koupelna, kuchyně a počítač, kdybych chtěla napsat domů a zatímco já se jdu věnovat bohulibým činnostem, jako je uvedení sama sebe do lidské podoby, on se vrací do práce. Poté si stelu na koberci, čímž konečně využiju alumatku, kterou taham celou dobu s sebou a ráno v 6 jsem odvezena zpět na Hackebrücke, odlovím místo u zadních dveří autobusu a posnídám poslední památku na Irán – buchtu, co jsem dostala ve vlaku. A pak už jen za poslechu Kluse a kochání se výhledem ven, dojedu na Florenc, kde mě čeká babička s chlebem a solí, se kterou se přesuneme k nám domů, kde čeká Jíťa a obrovský nápis: VÍTEJ DOMA, KLÁRO. Asi na tom, že je všude dobře, doma nejlíp, něco bude. I když já se radši řídím tou verzí – všude dobře, tak co doma?

Autor: Klára Kutačová | úterý 28.10.2014 16:00 | karma článku: 12,52 | přečteno: 742x
  • Další články autora

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 5.

Camping Mougas - Saians cca 35 km. Stále pokračuji v cestě podél oceánu do Santiaga a jako obvykle si trochu pobloudím a část cesty si dokonce zopakuji.

6.8.2020 v 14:00 | Karma: 17,81 | Přečteno: 591x | Diskuse | Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 4.

Caminha - Camping Mougas cca 32 km. Překračuji hranice do 20. a posledního státu mojí cesty - Španělska. Camino dnes vede jednou z nejkrásnějších částí při pobřeží Atlantského oceánu.

29.7.2020 v 21:42 | Karma: 19,75 | Přečteno: 500x | Diskuse | Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 3.

Viana do Castelo - Caminha. Oficiálně by to měla být cesta na 28 km. Díky bloudění to ale bylo zřejmě o dost víc...

28.7.2020 v 17:30 | Karma: 16,00 | Přečteno: 456x | Diskuse | Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 2.

Esposende Marinhas - Viana do Costelo (cca 25 km). Včera jsem se rozhodla, že nebudu trhat kilometrické rekordy a pojedu každý den do 30 km. Času mám dost a chci si cestu víc užít.

19.7.2020 v 11:58 | Karma: 19,92 | Přečteno: 490x | Diskuse | Cestování

Klára Kutačová

Když se vládní představitelé vysmívají vlastním nařízením...

... a všem lidem, kteří je stále dodržují, ať už z vlastního přesvědčení, anebo čistě z obavy z možných sankcí.

20.6.2020 v 12:59 | Karma: 27,04 | Přečteno: 985x | Diskuse | Společnost
  • Nejčtenější

Pohřešovaného manažera našli mrtvého, po noční nehodě patrně bloudil v lese

9. prosince 2024  9:39,  aktualizováno  14:34

Policisté v pondělí dopoledne našli pohřešovaného manažera e-shopu s hudebními nástroji Kytary.cz....

Velký test másla: Nejlahodnější vzorek nebyl ani bio, ani z alpského mléka

7. prosince 2024,  aktualizováno  12.12 12:45

Premium Lahodné máslo, které chutná a voní po smetaně, nemusí stát majlant. Jenže napěchovat jím mrazák,...

Bývalý syrský prezident Asad je s rodinou v Moskvě. V Rusku získali azyl

8. prosince 2024  11:42,  aktualizováno  20:39

Sledujeme online Bývalý syrský prezident Bašár Asad a jeho rodina jsou v Moskvě, kde od ruských úřadů získali azyl....

Lidl zlevnil až o devadesát procent, zákazníci kvůli tomu oblehli Letňany

12. prosince 2024  14:15

Plastové autíčko za dvacku zlevněné o osmdesát procent, litinový hrnec za sto korun, zlevněný na...

Zmizel manažer e-shopu s hudebními nástroji. Odjel do Krkonoš a nevrátil se

8. prosince 2024  12:28,  aktualizováno  20:15

Policisté pátrají po sedmačtyřicetiletém Filipu Č. manažerovi e-shopu s hudebními nástroji...

Rusko přesouvá techniku ze syrských základen, satelity odhalily její pohyb

14. prosince 2024  10:48

Z ruské letecké základny v provincii Latákíja v Sýrii v sobotu do Libye odletěl ruský nákladní...

Pokuta komplikuje rozšíření parkoviště na Šerlichu. Letos se ho nedočkají

14. prosince 2024  10:21

Pokuta za srovnání terénu může značně zkomplikovat rozšíření parkoviště na Šerlichu. Všichni...

Normalizační pokrytectví je v lidech dodnes, říká spisovatel Tesař

14. prosince 2024  10:19

Někdejší novinář a nyní mediální analytik na volné noze Ivan Tesař se ve své povídkové sbírce Na...

Cheopsova pyramida není tak daleko, vydat se k ní můžete třeba i pěšky

14. prosince 2024  9:24

Více než pět tisíc let staré egyptské pyramidy jsou lákavým cílem pro cestovatele. Asi bychom...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

  • Počet článků 283
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 1085x
Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...