Tyrkysová země III - Imam Reza
Z informací volají na pokladnu, jestli mají lístek na dnešek do Yazdu, mají, mám si ho tam jít koupit. Fajn. Tak teď bych potřebovala vyměnit ty peníze a někde shodit bágly. Úschovna je naproti a směnárna 5 minut od nádraží, ale nejdřív si prý mam koupit ten lístek, dokud ho mají. Jdu tedy k pokladně, kde mi ovšem vrátí papírek s napsaným požadavkem s tím, že se spletli a lístek až do Yazdu nemají. Můžou mi prodat jízdenku na půl cesty do Tabasu a tam, když někdo zruší svojí jízdu, si můžu koupit ve vlaku cestu dál. „A co když nikdo lístek nezruší?“ „Vždycky ho někdo zruší.“ „A když to nechcu riskovat?“ „Tak můžete zítra do Kermanu.“ „Do Kermanu?! Co bych dělala v Kermanu?“ „Do Yazdu se jezdí obden, když se nejede do Yazdu, jede se do Kermanu. A z tama jezdí vlaky do Yazdu denně.“ Paráda, tak teda zítra do Kermanu a rovnou i do Yazdu, a když už jsem tady, tak i z Yazdu do Teheránu, ať neriskuju, že bych se nedostala na letiště. Akorát na to nemam dost peněz, takže vyrážím hledat tu směnárnu a rovnou i hotel, když tu budu muset zůstat.
Směnárna má být údajně naproti přes ulici vedle nějakého hotelu, ale ani po několika minutovém hledání nenajdu ani hotel, ani směnárnu. Ptám se v každém obchodě i kanceláři a nikdo netuší. Začíná mi být solidní vedro a zároveň ani netuším, kde vlastně jsem. Na mapě v LP nádraží nevidím. Vydávám se odhadem rovnou za nosem a doufám, že se nějak zorientuju. Konečně najdu směrovku na Holly shrine, tak se vydám tím směrem. Kolem té má být prý směnáren spousta. Fajn.
Nakonec mě v jedné bance pověsí na krk nějaké babce, že prý taky hledá směnárnu a ví kudy jít. Tak jdeme společně. Nicméně když ona dotyčná zamíří k jakémusi motorkáři a mává na mě, že ten nám vymění peníze, tak radši zdrham, nerada bych, aby mě ještě zavřeli. Naštěstí mě chvíli po tom odchytí nějaký chlapík, že ho mám následovat, že ví, kde najít směnárnu. Okey. Vede mě do obchodního centra. No jo, že mě to rovnou nenapadlo. Nicméně v obchoďáku mě dovede do svého suvenir shopu. Tak to neeee, já chci banku, nebo směnárnu, achjo. Nakonec mi ovšem vysvětlí, že tady mají obchody licence na výměnu peněz, ale prý jestli se bojim, zavolá mi taxík k centrální bance. No co, risknu to a prachy si vyměnim. Ještě si nechám ukázat, kde vlastně jsem a poradit v jakém hotelu se ubytovat a vyrážím.
Azerbajdžán hotel je hned za rohem a první dveře do něj mi otevře fotobuňka, druhé uniformovaný mladík. On i recepční na mě koukají jako na marťana a já se jim ani v nejmenším nedivím. Se svojí megakrosnou a pomačkanym oblečenim těžko budim dojem zámožnýho turisty. Ptam se po pokoji, prý mají jen double za 1 000 000, což se mi zdá moc, takže se rozhodnu, že zkusim sehnat něco jinýho.
Jdu zpátky ven, kde mě do obličeje udeří šílený horko, takže se vzdávam a vracim se do klimatizované haly. Na jednu noc s klimatizací a koupelnou ještě mam. Vítají mě se shovívavým úsměvem, recepční volá anglicky mluvící manažerku, ta si mě změří přísným pohledem a zavelí, že musim zaplatit předem. To zní fér. Dostávám klíč a doprovod do pokoje v 6. patře. Vypadá to tu všechno hodně luxusně a relativně čistě. Zaměstnanec, co mě sem doprovodil promptně zapíná klimatizaci a pak vyklízí pole. Hned jak se za ním zabouchnou dveře, jdu prát. Sebe i oblečení. Nádhera. Chvíli si užívam chladnýho třicetistupňovýho vzduchu, než se odhodlam vrátit na nádraží pro jízdenky. Je to jen kousek a pořád rovně, takže bych se neměla ztratit. Když nejsem ověšená milionem zavazadel, tak mi ani neni takový strašný horko a procházka je to tim pádem i příjemná. Mashad si začíná získávat mé sympatie.
Dostávám se k nadchodu nad staveništěm u nádraží, projdu dámským vchodem, kde je jen prázdný stůl, za kterým asi normálně někdo sedí a kontroluje vstupující, ale kolem není ani noha a nemají tu ani RTG, což mě trochu překvapuje, zvlášť tady a v období Ramadánu.
Jdu rovnou na informace a prosím o to, aby mi napsali persky na lísteček, že bych potřebovala jízdenku do Kermanu, z Kermanu do Yazdu a z Yazdu do Teheránu na 17. Trochu se zamotáme do toho, že nechci 17. jejich měsíce, protože to bych neodjela za 3 dny, ale za 3 týdny, ale nakonec to nějak vymyslíme a dopočítáme a takto vyzbrojená se odebírám k pokladně, kde mě poměrně bezohledně předběhne chlap v bílý noční košili. Když na mě konečně dojde řada, chtějí po mně doklad totožnosti. Mám jen ISIC, naštěstí jim stačí, jen si nejsem jistá, jestli nemám v kolonce jméno název univerzity, nebo tak něco. Mám lístky a můžu se vrátit do hotelu, kde počkám, až se trochu ochladí, než vyrazím ke komplexu Imama Rezi.
Cestou zpátky potkám nemocnici a před ní zaparkované dvě sanitky, u kterých v budce sedí nějaký chlapík, tak se ho ptám: „Can I take a picture of the ambulance?“ „Wheelchair to the ambulance?“ „No, picture.“ „No!“ Supr, tak snad někde potkám nějakou hezčejší sanitku, co se bude dát vyfotit. Jedna kolem projede asi za minutu, ale jede na majáky a tak rychle, že než vytáhnu foťák, tak je pryč. Místo lovu sanitek nakonec lovím ovoce, abych se mohla aspoň naobědvat, a protože v tomhle hotelu nemají talířky, volím improvizované řešení ovocného salátu servírovaného v melounu.
Po jídle se obleču do toho nejkonzervativnějšího oblečení, co jsem si s sebou vzala, které sestává z černé sukně, tmavých šatů s kytkama a hodně těsně nasazené kukly, aby mi z ní nekoukal ani vlásek a vyrážím. Foťák rovnou nechávam doma, protože vím, že se tam fotit nesmí.
Najít komplex není problém, protože k němu neustále proudí davy v černých čádorech (ženy) a bílých nočních košilích (muži). Přidávám se do proudu žen v dámském vchodu a všichni se na mě usmívají, to je dobré znamení. V tašce taky nemam nic závadnýho, takže si skoro říkám, že mě pustí dovnitř. Pak si ovšem paní vyhrne nohavice a ukazuje si na ponožky. Tak jí ukazuju svoje a ona kroutí hlavou. Druhá klade obligátní otázku na národnost. Czech. Stejně kroutí hlavou a pořád si ukazuje na ponožky. To jim jako vadí, že sou modrý nebo co? Nebo že sou krátký? Pak si zatahá za nohavici. Že nemam kalhoty? No jo, to bude ono, já nemam kalhoty. Otáčim se a sprintuju zpátky do hotelu převlíknout se a rovnou si v jednom z obchodů podél cesty kupuju čádor, kterej musim trochu poupravit, protože je vepředu sešitý a do díry pro obličej se nevejdu ani omylem. Navíc je mi krátkej, protože neni šitej na někoho mojí výšky, nepřekvapuje mě to.
Vracím se zpátky a jako bílá kuželka s modrýma kytkama se řadim do černýho proudu. Paní u kontroly mě chválí, že jsem si pořídila čádor a vzala si pod sukni kalhoty, ale pak mi oznámí, že jsem jim utekla rychleji, než mi stihly vysvětlit, že by mi to tam půjčily a dovnitř mě pustily i před tim. No co, aspoň budu mít suvenýr. „Jste muslimka.“ „Ne.“ Vážně bych se možná měla naučit lhát. Co když jsou o Ramadánu změněný podmínky a dovnitř smí jen muslimové? To už mě nějaká jiná paní táhne za ruku ke stoličce, že si tam mám sednout a čekat a mezi tím se pokoušejí konverzovat. Zatím rozumím jen otázce z kama su. Zajímá to všechny kolem i nově příchozí, takže celou dobu, co tam sedím jen všude kolem slyším „Czech, Czech.“ a všichni se na mě usmívají. A stále čekám, dokud mi nepodají telefon, abych se domluvila s průvodcem, že si mě tu za 5 minut vyzvedne. Super. Vracím se na přidělenou židličku a připadam si jak na hanbě. Všichni jsou v černém, já v bílém. Černá totiž znamená muslimku a bílá nemuslimku. Hodně malých holčiček chodí v bílé, tak by mě zajmalo, zda to je proto, že až budou starší, budou si moct vybrat.
Konečně je tu průvodce a oznamuje mi, že nejdřív půjdeme do muzea, a pak projdeme zbytek komplexu. A rovnou se mi omlouvá, že neumí anglicky. To bude hodně užitečný průvodce tím pádem. Nakonec zamíříme do průvodcovské kanceláře, kde odložíme boty před dveřmi, přeběhneme po koberci v mešitoidně vyhlížející místnosti a dojdeme až do jejich úřadovny, která sestává z jedné skříně a dvou stolů, za jedním na zemi spí člověk, za druhým sedí dva a živě debatují o islámu. Dostávám židli a návštěvnický formulář k vyplnění a mezi tím, co jej vyplňuji přijde nový průvodce, který mluví anglicky.
S ním se vydáváme do muzea, tempo nasadil poměrně ostré, takže se bojím, že z celého komplexu neuvidím skoro nic, protože za běhu se rozhlížet vážně nestíham. Nakonec mi vysvětlí, že spěcháme proto, že muzeum za 20 minut zavírá a byl by rád, kdybych si z něj něco prohlédla. Muzeum funguje celé jen díky tomu, že lidé do něj darují exponáty, má 4 patra, dole jsou šperky, prý nejoblíbenější část všech žen, takže je mi vřele doporučována, ale mě spíš zaujme 4. patro s astronomickými přístroji. Vyrážím na samostatnou obchůzku, neb průvodci se nechce chodit kolem exponátů, co už viděl asi tak tisíckrát, ale nakonec se rozmyslií a přidá se ke mně. Jsem mu za to hodně vděčná, protože u spousty věcí nejsou anglické popisky a k dalším se dozvím spousty zajímavostí kolem. Je to takový průlet historií Íránu. Konečně třeba zjistím, že Tumány, ve kterých tu pořád udávají ceny, dřív skutečně existovali.
V sekci cizích měn najdeme české mince a chybí desetikoruna a já jí mám v peněžence. Ukazuju jí průvodci, že mu jí věnuju jako suvenýr. Prý jí nemám dávat jemu, ale muzeu. Skvělý nápad. Hrneme se k hlídačí a vysvětlujeme mu, že mám dar do expozice a oba jsme děsně nadšený. Hlídač na nás kouká jak na dva cvoky, ale to nám radost nezkazí. Můj průvodce se pak zajímá, jakou hodnotu v Eurech ta mince má. Ani ne třetina Eura. Hmm, tak sis právě za třetinu Eura koupila místo v nebi. Musim říct, že to mě v tom případě vyšlo hodně levně.
Astronomická sekce je poměrně rozlehlá, asi že je tenhle obor pro muslimy poměrně důležitý, třeba teď o Ramadánu se věci řídí podle Slunce, další věci se zas řídí Měsíce a já nevim, čim ještě. Je to zajímavé povídání. Plynule přejdeme k vodním příšerám. Nafukovací ryba, co má asi metr v průměru, Sea devil, co vypadá jako Thor z hvězdný brány s ocasem, žraloci, prostě spousta potvor, který někdo vylovil z mořskejch hlubin, pokračujeme ke galerii a starodávným dveřím a celou dobu u toho mluvíme o víře, rodině a životních hodnotách. Líbí se mi, že mě nijak nepřesvědčuje o tom, že bych měla konvertovat k islámu (což bych na tomhle místě čekala dvojnásob), že uznává moje názory a mluví dost rozumně.
Ptám se ho, co si myslí o tom, že jako samotná ženská cestuju po islámský zemi a jestli to neodporuje Koránu. Směje se, že právě naopak. Že Korán lidem říká, že by se neměli učit jen z knih, ale hlavně tím, že sami poznávají věci a lidi a dělají si vlastní názory. A že jsem sama ženská? No proč ne, jestli se cítím bezpečně. Okey. Dostáváme se k tomu v co věřím já. Zapeklitá otázka. A jsem šťastná? Jasně, že jsem šťastná. To je dobře, protože člověk se má v první řadě postarat o to, aby byl šťastný, a pak až může dobře dělat něco pro druhé. Podle Islámu by si člověk mě rovnoměrně rozložit čas mezi práci, mezi věci, které dělá jen a jen pro sebe, mezi rodinu – nezapomínat na starší generace a nebýt jen s manželem a dětmi a nějaký čas si vyhradit i pro dobročinnost. On například jednou za týden věnuje 8 hodin svého času tomu, že provádí v místním muzeu a zároveň tím dělá i něco pro sebe, protože se baví s cizinci z celého světa.
Jediná věc, se kterou tak docela nesouhlasím je, že každý člověk by měl mít nějaké náboženství, a že každá víra potřebuje někoho, kdo by nám vykládal, jak správně chápat náboženský texty. Tak se ho ptám, zda si nemyslí, že tím by jen lidi získali prostor k manipulaci s ostatními. "No proto by takové věci měli dělat jen lidé, kteří toho nezneužijí." "A dělají to takoví lidé?" "Bohužel ne vždycky." Zasměje se a nakonec mi sdělí, že mam asi pravdu. Že třeba já vypadam, že vim, co dělam, aniž bych potřebovala aby mě někdo vedl. Beru to jako maximální pochvalu.
Čas se nachyluje, takže ještě udělám pár fotek na mobil, když se procházíme venkem. Jsou mi ukázána nádvoří, kde se modlí Arabové, kteří sem přijíždějí na Ramadán, další, kde se modlí v perštině. Poutníků je tu opravdu hodně (je Ramadán a jsme na druhém nejposvětnějším místě po Mekce), někteří se tu vozí v prosklených autobusech, jiní se procházejí v zástupech a pózují pro fotky, mezi tím sem tam pobíhají děti. Panuje tu taková zvláštní atmosféra, která se nedá ani pospat, ani vyfotit, prostě jen procházíme kolem odpočívajících, modlících se a stále debatujeme.
Zpět v informačním centru zjišťuju, že to tu celkem ožilo. Je tu spousta dětí, které si malují. Některé u stolu, jiné na zemi na koberci. Holky i kluci, nekteré holčičky v sukýnkách, jiné v čádorech, kluci v kraťasech i nočních košilích, co na mě koukaj jak na zjevení. Chvíli se mezi nima procházim a koukam, jak jim to jde. Dozvídám se, že to jsou arabské děti, jejichž rodiny sem dojeli na celý měsíc a všichni se tu učí Persky a k tomu mají další aktivity. Zpívají, malují, chodí na procházky, prostě jako ve školce.
Od průvodce pak dostávám na památku fotky z míst, do nichž se jakožto nemuslimka nemohu podívat, vizitku, že prý se mám ozvat, kdybych měla nějaké otázky a k tomu knížku a už mě doprovází k východu. Ještě mě vyfotí se zlatou mešitou v pozadí, abych měla důkaz, že jsem tu skutečně byla a pak už se jen loučíme s tím, že bude rád, když se zase někdy uvidíme. Třeba i s mámou a sestrou, když sem chtějí jet, protože rodina se nemá zanedbávat. Odcházím s tím, že to bylo nečekaně příjemné odpoledne. Místo strohého procházení od mešity k mešitě s LP jsem nabrala spoustu inspirace k pemýšlení.
Sundavám čádor, protože mě nebaví se do něj pořád zamotávat a vracím se do hotelu pro foťák, že udělám pár fotek z venku, protože by to mělo být hezky nasvícený zapadajícím sluníčkem. Nicméně než dojdu zpátky, je už skoro tma. Nevadí, noční fotky taky dobrý. Začínají sem přijíždět kvanta autobusů i pěších poutníků a ti se postupně dělí na černý a bílý proud, které dirigují pánové se zelenými prachovkami ke správným vchodům.
Já se zcela neorganizovaně proplétám mezi nimi, sem tam něco nafotím, třeba skupinky lidí posedávající v podloubí na kobercích a chystajících se na hostinu, až bude po večerní modlitbě. Ti, na které místo nezbylo chodí kolem s lednicemi a koberci a hledají, kam se usadit. Je to zajímavé.
Zkouším celý komplex obejít, projdu přes narvaná parkoviště na bazar, který LP popisuje jako tourist market, což dost odpovídá tomu, jak to tam vypadá. Spousta stánků plných cetek a zbytečností, sem tam nějaké modlitební korálky a vlaječky s náboženskými nápisy. Když se otočím, že udělám jednu fotku přes plot, všimnu si, že tam stojí dva policajti a mávají na mě, že tam fotit nemam. Tak balim foťák a odcházím, tak se začnou smát a mávat na mě, že mám jít zpátky, že si jen dělali legraci. Nechci to pokoušet, aby mě ještě nezatkli, tak jdu radši dál.
U dalšího vstupu do komplexu udělám pár dalších fotek, a protože už je po setmění a modlitbě, lidi se všude pouští do jídla. Děti pojídají zmrzlinu, krámky jsou zavřený a v nich na zemi sedí prodavači, večeří, pijou čaj a já pomalu, ale jistě taky dostávam hlad, takže zamířim k pekárně a otevřeným obchodům, kde si nakoupím sýr a jogurty na snídani. Prodavač neumí anglicky, takže se mu ten sýr snažím vysvětlit pantomimou. Jakože chci něco na namazání chleba. Logicky mi nabízí nůž. Ale nakonec se dohodnem a za 45 000 mam jídlo na dva dny.
V hotelu si dám ovoce se sýrem, protože chleba jsem zneškodnila ještě venku, dokud byl teplej, pak vypínam klimatizaci, protože 30°C je šílená zima a jdu se zachumlat do teplý deky. Chvíli pozoruju ruch pod mými okny, než se v 10 rozhodnu, že je čas spát. Místní PZ-ti na to ovšem mají jiný názor, takže lítaj po chodbách a děsně ječí. Začnu uvažovat o tom, že na ně vyběhnu,ale místo toho mě přepadně šílený záchvat kašle, který je ovšem asi tak hlasitý a děsivý, že je do deseti minut klid a já se můžu dusit v tichosti a pohodě. Nicméně jestli takhle budu chrchlat i zítra ve vlaku, tak mě asi vystěhujou na záchod.
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 5.
Camping Mougas - Saians cca 35 km. Stále pokračuji v cestě podél oceánu do Santiaga a jako obvykle si trochu pobloudím a část cesty si dokonce zopakuji.
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 4.
Caminha - Camping Mougas cca 32 km. Překračuji hranice do 20. a posledního státu mojí cesty - Španělska. Camino dnes vede jednou z nejkrásnějších částí při pobřeží Atlantského oceánu.
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 3.
Viana do Castelo - Caminha. Oficiálně by to měla být cesta na 28 km. Díky bloudění to ale bylo zřejmě o dost víc...
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 2.
Esposende Marinhas - Viana do Costelo (cca 25 km). Včera jsem se rozhodla, že nebudu trhat kilometrické rekordy a pojedu každý den do 30 km. Času mám dost a chci si cestu víc užít.
Klára Kutačová
Když se vládní představitelé vysmívají vlastním nařízením...
... a všem lidem, kteří je stále dodržují, ať už z vlastního přesvědčení, anebo čistě z obavy z možných sankcí.
Další články autora |
Patrik Hartl odstupuje ze StarDance, vrátí se Lucie Vondráčková
Po důkladném zvážení a na doporučení lékařů se spisovatel Patrik Hartl rozhodl ukončit svoje...
Chaos, protesty a vojáci v parlamentu. V Jižní Koreji hodiny platilo stanné právo
Jižní Korea zažila den plný chaosu poté, co prezident Jun Sok-jol vyhlásil stanné právo kvůli silám...
Kvůli agresivitě Romy neregistruji, vyhlásila pediatrička po konfliktu s nimi
S neurvalostí, agresivitou a urážkami se setkala v čekárně své ordinace dětská lékařka z Aše. Podle...
Řidiči zkoušejí novou fintu, jak neplatit za parkování. Přestupek, varuje policie
Na internetu se v poslední době značně rozšířila nabídka automatických parkovacích hodin, které...
Došly nám síly. Česká specialistka na cupcaky zavírá svůj obchod
Lenka Hnidáková, průkopnice cupcaků v Česku a autorka dvou knih o těchto dezertech, zavírá svůj...
Asad ztrácí i jih Sýrie. Armáda se stahuje z Homsu, Damašek panikaří
Sledujeme online Syrské vládní síly se podle agentury AFP stahují z míst vzdálených jen zhruba deset kilometrů...
Notre-Dame se po pěti letech znovu otevírá. Na slavnosti se sešli světoví lídři
V Paříži slavnostně otevřeli opravenou katedrálu Notre-Dame, kterou před více než pěti lety poničil...
„Svět se zbláznil.“ Trump, Zelenskyj a Macron vedli v Paříží rozhovory
Příští americký prezident Donald Trump, francouzský prezident Emmanuel Macron a ukrajinský...
Neviditelná klidná síla. Divokého Vance krotí žena z vyšší společnosti
Premium Budoucí viceprezident Spojených států J. D. Vance se může kromě týmu poradců spolehnout i na svou...
Prodej 3 st. pozemků 2048 m2, Václavov u Bruntálu, k. ú. Horní Václavov
Václavov u Bruntálu, okres Bruntál
4 075 520 Kč
- Počet článků 283
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1085x
Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.
Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.
A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...
Seznam rubrik
- Lofoty 2016
- Země zaslíbená
- Po stopách Nikdykde
- Neuschwanstein
- Norsko 2013
- Tyrkysová země II.
- Tyrkysová země III
- Ze života s Chrtem v nouzi
- Nessie na výletě
- Jak jsme (ne)bydlely
- Pochod Marodů - Nízké Tatry
- Expedice Absurdistán
- (Sou)žití s fofrklacky
- Šifrovačky s Dogtopusem
- Výlety po ČR
- Skandinávské bloudění 2015
- Tyrkysová země I.
- Nezařazené
- Osobní
- Cesta kolem světa