Cestování je tak trochu jako nemoc. Neléčitelná a do peněz lezoucí. K příznakům patří nepřekonatelná touha zabalit batoh, obout si pořádné boty, popadnout foťák a vyrazit za hranice. A nejen za ty státní.
Já se nakazila loni od svého „pseudobratránka“, který tímto postižením trpí již nějaký ten rok. Díky tomu mě postihla rovnou těžší forma cestovatelství. Moje první cesta vedle do Iránu a já se zamilovala. Při odjezdu domů jsem sama sobě slíbila, že se do svojí Tyrkysové země vrátím a to co nejdřív, jak to půjde (rozumějte, až na to našetřím).
Ze začátku to sice vypadalo, že rok 2010 zůstane jen ve fázi snění a plánování, ale nakonec se podařilo. O dovolenou žádám se značným předstihem, abych měla případně dost času na možné změny, letenky rezervuji snad na třikrát, hotel prozatím neřeším.
Finální odlet padne na 11.12. v 18:30 z Ruzyně a návrat 27.12. ve 3:40 z Teheránu. Ano, znamená to opětovné trávení Vánoc mimo kruh rodiny. A přestože loni jsem jela naprosto bez plánů, letos jsem si poctivě sedla nad Lonely Planet a společně s kalendářem vymýšlela trasu.
První čára přes rozpočet byla opět Ashura. Zrady netuše, že se jedná o pohyblivý svátek, jsem si letos plánovala, jak se jí zdařile vyhnu, protože v den jejího slavení jednoduše budu sedět v letadle. A ono ne, letos totiž připadla už na 16. 12., takže zase hezky doprostřed mého pobytu.
První plán tedy můžu rovnou zahodit, protože by to znamenalo, že se opět nedostanu na Persepolis, což jednou je to pochopitelné a omluvitelné, ale znova? A protože jsem se loni nedostala k Perskému zálivu, letos si tam naplánuji cesty hned dvě. Na jihu v Bandar Abbásu a kousek od Shirázu v Busheru. A do Shirázu zpět jen kvůli Persepoli. Esfahán mě nezaujal, byť je to prý polovina světa. Pokud ano, tak rozhodně ne ta hezká, takže tam ne. Zato můj milovaný Yazd dostane vyhrazený nejdelší čas a i Ashuru se rozhodnu trávit tam.
Večer před odletem si ještě dám sraz s Tomášem, který mě ujistí, že v Bandar Abbásu nic není a říkat, že jedu do Busheru kvůli jadernému zařízení, není ten nejlepší nápad. (Jako kdyby mě něco takového vůbec napadlo...)
„A nezapomeň, že tam bude počasí jako tady.“
Jo, jo, chlapče, to si loni tvrdil taky a já tam pak 14 dní umírala horkem. Ale pár dobrých rad si poslechnu, takže ještě proběhne finální úprava plánů a jedu si domů zabalit svojí hromádku oblečení, spacák a deku.
A protože doma není co po psu hodit, jedu ještě ulovit něco malého k večeři. A v rámci antistresové taktiky dokoukat pár dílů HIMYM a popovídat si se svou drahou polovičkou. Dopadne to tak, že jdu spát v nechutnou noční dobu, takže dobrá rada, vyspi se, dokud to jde, nebyla uposlechnuta.
Ráno vstávám na budík v 9, posnídám rýžový nákyp a kakao a říkám si, že za předpokladu, že mě teď čeká 14ti denní rýžová dieta, jsem možná za poslední 3 dny mohla sníst té rýže o něco míň. Holt pozdě Bycha honit, že...
Ráno dobaluji, doufám, že mám všecko. Nesnáším balení, kdo to uděláte příští rok za mě?
Poté se vydávám pro pohotovostní zásoby primárně určené k letištní konzumaci. Opět spočívají ve formě dvou perníků a hroznového cukru. A pro jistotu k tomu přidám i něco k obědu. Během doby, co se budou péct brambory a smažit file, se pokusím o něco, co by se (vzhledem k době uskutečnění) dalo nazvat předvánočním úklidem.
Po jídle už plánuji jen sprchu a odjezd na letiště. Jenomže zrada. Moje spolubydlící mi zcela neomylně zabere koupelnu. A vzhledem k jejím zvykům, to vypadá na dlouho. A sakra. Už se smiřuji s tím, že pojedu letos jako dobytek, když konečně vyklidí pole.
Hurá. Rychlosprcha, naházet na sebe volný oblečení (pod sukní tlusté punčochy po babičce), naložit krosnu na záda, do ruky malý batoh (nechápu, proč většině lidí ten 30 litrový Deuter nepřijde jako MALÝ batoh?) a šup na bus. Nebýt sobota, tak mi jede 225 hned od domu, takhle budu muset dvakrát přestupovat. 100 ze Zličína je neuvěřitelně plná, ale i tak ulovím dobré místo na to, abych si nemusela batohy pokládat do toho sajrajtu, co je na zemi.
Najíždíme na dálnici a za chvíli jsme na terminálu 2. Ano, tentorkát jsem tam jela záměrně, v domnění, že z tama to bude blíž do Billy a ono prdlajs, pěkně jsem se s těma báglama prošla. A to jen proto, že jsem si doma zapomněla pití a přece za něj nedám letištní přirážku, když ještě minimálně hodinu budu čekat, než otevřou přepážky na odbavení
Mám vodu, mám jelení lůj, který by se v tom suchém vzduchu mohl hodit a přemisťuji se na Terminál 1. Tam shazuji batohy a započínám čekání. V zájmu nezdechnutí nudou chodím sem a tam po hale. To ne že by to bylo zábavné, ale je to činnost...
