Tyrkysová země II - (8.) - Tour de Ashura
Budík vypínám, však oni mě lidé tady jistě vzbudí. Vzbudili.
„Jdeš si čistit zuby?“
Už mám i slyšiny z rozespalosti, vzhledem k tomu, že mám pocit, že jsem slyšela češtinu. Kluk odejde, tak oslovím slečnu, na kterou jsem měla pocit, že mluvil.
„Sorry, where are you from.“
„Franch.“
Fajn, mam slyšiny.
„But now, I am living in Czech republic.“
„It‘ s nice. Me too.“ Vysvětlete mi někdo, proč si dvě česky mluvící ženský povídají anglicky? Ona si jde čistit zuby, já si jdu najít věci na hygienu v batohu. Jak nemám ráda společné sprchy, tak dneska jí uvítám jako svojí spásu.
Poté se jdu zapsat a hurá na snídani. Hrnek čaje, na talířek kus toustového chleba (neb normální již nebyl), máslo, džem, sýr, zeleninu a pomeranč. Rozhlédnu se kolem, kdo budí největší sympatie a přisedám si k Sarah a Jamesovi. Sarah je z Holandska, James z Anglie. Tedy momentálně, postupně se nějak do těch původů obou úspěšně zamotám. Já jsem z Čech a zatím ještě tam i žiju. „On taky.“ Ukazuje James na člověka, který právě loví snídani. Já tím pádem jdu ulovit jeho.
Chvíli si popovídáme, než se jde asociálně usadit stranou a dojíst si svojí snídani. Po jídle odchází skupina lidí z hotelu na Ashura ceremonies. Chvíli se rozmýšlím, zda jít taky. Sice jsem neorganizovaná a tak, ale tohle by mohlo být zajmavé. Jdu zabalit mikinu, vodu a stativ do batohu a jsem připravená vyrazit. Než se sejdeme všichni, prohodím ještě pár slov s Francouzočechy. A pak už hurá do ulic. Jako první (snad ještě v hotelu) ztratíme Mira. Naše cesta vede směrem k Orient hotelu a kolem uličkami přes zavřený bazar až k první mešitě, do které všichni lezeme suverénně pánským vchodem.
My s dámami (Sára a Japonka) se jdeme usadit do nám příslušné části mezi ostatní ženy a vyčkáváme, co se bude dít uprostřed. Tam stojí skupina mužů, je jim předzpíváváno a oni se bijí v prsa. Jen nevíme, zda to je nácvik na zítra a nebo už i tohle je součást oslav. Během toho nám nějaký muž přinese talíř s chleby, sýrem a okurkami. Moc milé, ale my jsme všechny po snídani. A k tomu ještě skleničku čaje. Ani ho nestačíme dopít a už musíme jít. Sára si s sebou bere alespoň okurky.
Stojíme před mešitou.
„Where is Mir?“ táže se náš průvodce. Ať se rozhlížíme sebelíp, nikde ho nevidíme. Konečně se všichni najdeme a můžeme jít dál. Křivolakými uličkami k další mešitě. Bohužel se v ní nesmí fotit a popsat její skleněnou nádheru slovy nedokážu. Je trochu jako malé zrcadlové bludiště. Před vchodem se zouváme, boty dáváme do sáčků a bereme je s sebou. Opět se rozdělujeme na muže a ženy a každý odchází do své části. My ještě hned za dveřmi vyfasujeme bílé čádory. Vzhledem k tomu, že všechny ostatní ženské jsou tu v černé, jsme tu jak hejno tří bílých vran. Alespoň se ale jedna druhé neztratíme.
„Jesus Christ!“ zařve Sára snad na celou mešitu, když to tu vidí. Pár žen se po ní otočí.
„Sáro, myslím, že toho tu nenajdeš.“ snažím se nesmát.
Projdeme několik místností, jako první zamíříme k zelené hrobce, či co to je. (Taková ta zeleně nasvícená „klec“, jíž se všichni dotýkají a před kterou se modlí.) Poté následuje několik místností, kde jsou jen okna a koberce a nakonec jedna, kde je několik dalších náhrobků. A když už máme pocit, že jsme prošli všechno, co jsme mohli, dojdeme k jedné velké místnosti, ze které vede cesta na momentálně zastřešené a vytápěné nádvoří. I tady je dřevěnou ohrádkou oddělena ženská část. Naše muže nikde nevidíme, jen při cestě ven vidíme Mira sedícího v „předpokoji“ nádvoří, jak si něco čte. (Nebo to spíš simuloval, vzhledem k tomu, že to bylo arabsky.)
Chceme se ještě zastavit někde, kde není takové vedro, ale nějaká paní nás přijde odchytit, že už se po nás shánějí. Vyjdeme tedy ven, vrátíme čádory na místo, obujeme boty a... Čekáme na chlapy, jak jinak. „Where is Mir?“ Už zase? To snad ne. Když se i on dostane ven, je mu obratem vyčiněno, že když už si od někoho vzal úryvek z koránu, musí se o něj starat a ne ho nechat válet na zábradlí tak, jak to právě udělal.
Opět jsme na cestě. Na ulici tu kuchají ovce. Obrací se mi žaludek naruby. To je zase smrad! A z nějakého důvodu jsme se tu zasekli. Konečně se dáváme do pohybu. Prý se jdeme podívat na nějaký starý dům. Očekávám místní památku, ale ono ne. Na ulici nás odchytila paní, že její tchyně bydlí ve starém tradičním domě, ona je na cestě za ní, tak ať se k nim jdeme podívat. A to si samozřejmě nenecháme ujít.
V podobném tradičním domě je i náš hotel. Jedná se o obdélníkový dům, který má uprostřed ono nádvoří, ze kterého se vstupuje do místnostní. Tenhle nemá nádvoří zastřešené, takže slouží jako skutečná zahrada. Jezírko se zlatými rybičkami („Těm velkým jsou dva roky, těm malým rok.¨), palma a marhaníky (= granátovojabkovníky). Paní domácí sedí na koberečku na zídce před bazénkem s rybičkami. Její syn nás provede domem od sklepa až na střechu. (Byť na tu se musí probít za pomoci šroubováku.) Uděláme nějakou tu skupinovou fotku, porozhlédneme se kolem, přičemž každého zaujme něco jiného. Někoho výhled do kraje, někoho stará cibule ve sklepě, motorkářku Sáru zaparkovaná motorka a mě všechno, co by mohlo dobře vypadat na fotkách.
A byť jsme byli hosty zcela neočekávanými a sešla se nás celkem početná skupina, připravili pro nás domácí úžasné pohoštění. Chlazené granátové jablko, pomeranče a jiné citrusové plody a abychom to nejedli na zemi, rozloží nám další koberec na zídku. Úchvatné. Nakonec ještě návštěva jejich původní kuchyně, kde se vnuk obyvatelky chlubí přípojkou na plyn. Prý dříve museli vařit na plynové bombě. Zmíním se o tom, že u nás v domě to stále používáme, takže se na mě kouká, jako kdybych právě přistála z Marsu. Evidentně je to tady již značně překonaná technologie, co se domácího vaření týká.
Po příjemně stráveném čase a na vitamíny bohaté svačince se vydáváme zpět do míst, kde kuchali ovci. Tam z nějakého důvodu opět strašně dlouho stojíme. Dýchám přes šátek daný přes pusu a odhadem blednu víc, než je u mně zdrávo, vzhledem k tomu, že se polovina našich kluků přijde zeptat, zda je všechno OK. Jak bych to jen řekla? A, už vím, asi budu zvracet. „Jo, jo, všechno OK.“ Jenom už proboha poďme jinam!
Jdeme, další zastávka je Traditional hotel. To znamená, že je v nám již známém tradičním domě. Již z venku je na něm znát, že to je místo pečlivě opravené a do zajisté taky podle toho cenově nastavené. Zlatý Silk road. Ten je tradiční, úžasný, čistý a zároveň levný. Ale dovnitř se podívat půjdeme. Pánové se radši usadí venku na lavičku, takže teď to máme jako ženskou výpravu. Průvodci jdou s námi. Paní na recepci ve slušivé tyrkysové uniformě nás zve, že se můžeme jít podívat i do pokoje. Atrium zastřešeno, vše pečlivě upraveno, pokoj až přehnaně luxusní (vana s výřivkou). Ale za nakouknutí to rozhodně stálo, člověk může porovnávat. Ale stále bych za Sikrouad neměnila, ani kdybych na to měla. Tady totiž není živo, narozdíl od našeho hotelu, kde v restauraci narazíte jak na místní, tak na cestovatele z celého světa.
Venku najdeme zbytek skupiny. „Wher is the husbend of the Czech girl?“ „Excuse me? He is not my husband!“ U bohů, to že jsme oba češi snad neznamená, že jsme zákonitě manželé, no ne? (I když Jamese prý podezírali, že je manželem naší Japonky. Tam skutečně netuším, na základě jaké kombinace k tomu došli.)
Mir se našel, můžeme se jít najíst. Johannes do mě rýpe, že se vracíme k ovečkám, zda se těším. Myslela jsem si, že si dělal legraci. Přesně do chvíle, kdy jsme se vynořili u mešity, která stála na konci zastřešené ulice plné kotlů. A ty kotle tam byly přesně na ty ovce.
A já začínám mít problém. Najdu průvodce a nějak diskrétně se ho snažím zeptat, kde je záchod. Tam, dole. Vydám se k budově, po schodech... No ani ne dolů, protože jsou tak plné odpadků, že je jasné, že dámský záchod se nepoužívá. A zámek na dveřích mi to potvrdí. Vracím se zpět.
„Everithing is OK?“ Vítá mě James. „Eh. No. Closed.“ Odhadem jsem rudá až za ušima. Náš průvodce ovšem bere věci do vlastních rukou. „No problem. You can go to the mens toilet.“
I tady? Že jsem tam chodila na FELu a na kolejích, to mi ani nepřišlo divný, ale jít na pány v Iránu? Ježkovo voko, to bude zážitek.
Průvodce jde první, vyhradí mi poslední kabinku, stoupne si před dveře jako osobní ochranka a čeká, až vyjdu ven.
Teď už nám nic nebrání v tom, jít se podívat do mešity. (Ano, všichni čekali, až se Kutačová vyčůrá...) Díky drobnému informačnímu šumu pak běháme sem tam, nahoru, dolů, dovnitř, ven. Sára začíná být vytočená, my to s Japonkou bereme s humorem. Vždyť přeci o nic nejde. Nakonec tedy zůstáváme venku a čekáme na jídlo. Děsí mě, co to bude. Ale když ho přinesou, zjistím, že to je můj milovaný Khoress gheime. Ňamíííí. Ale maso dám radši stranou. Nenásledujeme příkladu Mira, který zasedne na hromadu hlíny, ale využijeme pohodlnosti místních schodů. Tak tam sedíme a dlabeme a bylo to vynikající. Do Jamese to padá, jak kdyby už nejedl týden, takže se ho hned všichni starostlivě ptají, zda chce přidat.
„Ne, ne, mě to stačí, já jinak jím strašně moc.“ No to nevím, komu to ta vychrtlina chce tvrdit. Johannes se od nás odpojuje a jde si vlastní cestou. To já bych nemohla, ani kdybych chtěla, protože nemám ponětí, kde jsem.
Ještě nějakou dobu stojíme vedle
kotlů s ovečkami, bavíme se s místními a domlouváme se, že večer půjdeme ještě na nějaké další ceremonie. Japonce dávají k telefonu nějakého svého kamaráda, co hovoří japonsky. Nejdřív se tvářila poněkud stydlivě, ale nakonec si popovídala a úplně u toho zářila.
A protože už bude za chvíli tma, vracíme se zpět do hotelu. Přes zavřený bazar. Před pekárnou, kde dostaneme čerstvý chleba, na který se s radostí všichni vrhneme, si mě odchytí James, tak konverzujeme o Českém a Britském zdravotnictví. Tedy nejen o tom. Díky tomu, že to je Brit (v podstatě), má nádherně spisovnou angličtinu a k tomu mluví pomalu, takže je mu rozumět. Takhle kdyby mluvili všichni, to by bylo něco. A najednou se zastavuje u koberce přes díru mezi domy.
„Ze střechy je skvělý výhled.“ Leze nahoru a hned zas dolů.
„Ale ne z téhle.“ Šašek jeden...
Jsme venku z bazaru.
„Questin of this day. Where is Mir?“ Tamhle, ale vypadá, že se chystá jinam. Vrací našemu průvodci bundu, že prý jde ještě nakupovat.
„V pořádku, nech si jí, já jí nepotřebuju.“
A tak za chvíli už vidíme jen jeho siluetu v dálce, zatím
co my pokračujeme k Silkroadu.
V hotelu se jdu trochu přioblíct a dopisovat zážitky. Přisednu si k Dr. Jamesovi, který čte Farmu zvířat, protože tady sehnal kompletní vydání v angličtině. Já mám radši 1984, ale shodneme se na tom, že Animal farm více odpovídá současné situaci v Iránu. K tomuto našemu rozhovoru se přidají 4 místní. Kluk a 3 holky. Všechny mají vlasy vyčesané do neuvěřitelné (gravitací ještě tolerované, ale vládou již ne) výšky, přes ně jen tak, aby se neřeklo, šátky a tváře mají jako dětské omalovánky. Já se v tu chvíli držím stranou a spíš poslouchám. Takže za mě tak trochu mluví James.
„Ona je muslimka?“
„Neni.“
„A proč vypadá víc muslimsky než my, když jsme muslimky?“
„Klára, pojď si s námi povídat.“
„OK.“ Sedám vedle Jamese, abych slyšela a snažím se sem tam, zasáhnout do hovoru. Kouzelné je, že občas když nevím, jak co říct, James to v pohodě doplňuje za mě a i to odpovídá tomu, co jsem chtěla.
Řešíme vážné téma. Holky tu musí na koleji být už v 8:30 p.m. zatímco kluci žádný limit nemají. A když to nějaké děvče poruší, tak má velký problém a je jedno, že už jsou na univerzitách všechny plnoleté. A tomu klukovi to přijde naprosto správné, to ani jeden z nás nechápe, proč. Tak se nakloní k Jamesovi a něco mu šeptá. Panu doktorovi se to evidentně moc nezamlouvá, protože se pustí do obrany holek.
„Ale to nemůžeš vědět. Třeba takové nejsou.“
„Jsou. Všechny. Nemůžeš jim dát takovou svobodu, pak by se stalo, co jsem říkal.“
Co jen sakra říkal? Sice mám své tušení, ale... Až odejdou, tak se na to musím zeptat.
Místo toho přijde náš průvodce, že se jde na večerní ceremonie.
„Jdeš taky?“
„Ne, jsem unavený.“
Škoda, dobře se s ním povídalo, ale kdybych teď taky řekla, že radši zůstanu a budu si povídat, tak by to vypadalo blbě. Tak se budu snažit co nejdřív vrátit.
Z dopolední skupinky nejde nikdo. Nakonec jdeme jako taková Česká skupinka. Tedy česko francouzská. Tak pokecáme v rodné řeči. To není k zahození. Dojdeme k první mešitě. Dovnitř se ani nepokoušíme dostat, stejně jako ty desítky jiných, kteří se shromáždili venku. Když muži uvnitř skončí se zpěvem a chytáním se za srdce, pokračujeme dál k Amir Chakhmagh. Tady je to klidnější. Lidé zapalují svíčky staví je na připravené podstavce. Vypadá to moc hezky. A odtud trefím, tak se zkusím nenápadně vypařit. Druzí dva mi ovšem dělají čáru přes rozpočet. Stihli našim průvodcům říct, že se odpojují dřív než já. Tak ještě dojdu s nimi k jedné mešitě, než se domlouvíme, že už jsem docela unavená a taky bych se chtěla vrátit. I když nakonec si popovídam i s nima.
Dole v dormitoru se potkám s odjíždějící Japonkou a Sárou. Japonka se chystá do Istanbulu. Stráví 4 dny ve vlaku a kvůli svátkům byly zavřené obchody, takže nesehnala nic pořádného s sebou k jídlu, chudák. Ale tak snad ve vlacích budou jídelní vozy. A protože odjíždí brzo ráno, nasazuje si klapky na oči a jde spát. Já s hrůzou zjišťuji, že ze Shirázu vlak naopak nejezdí, což jsem nějak opomněla při svém plánování, takže naplánuji, že od teď neplánuji a ono to zase nějak vyjde. Akorát to vypadá, že zase uvidím Esfahán, kterému jsem se chtěla obloukem vyhnout.
A byť nejsem až tak unavená, jdu si dát sprchu a konečně po třech dnech rozplést drdol a řádně se učesat. Jauuu. A pak už jen do postele a zítra se zase přidat ke skupině, co jede na oslavy. Tentokrát totiž nebudeme v Yazdu, ale pojedeme do nějaké vesničky vedle.
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 5.
Camping Mougas - Saians cca 35 km. Stále pokračuji v cestě podél oceánu do Santiaga a jako obvykle si trochu pobloudím a část cesty si dokonce zopakuji.
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 4.
Caminha - Camping Mougas cca 32 km. Překračuji hranice do 20. a posledního státu mojí cesty - Španělska. Camino dnes vede jednou z nejkrásnějších částí při pobřeží Atlantského oceánu.
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 3.
Viana do Castelo - Caminha. Oficiálně by to měla být cesta na 28 km. Díky bloudění to ale bylo zřejmě o dost víc...
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 2.
Esposende Marinhas - Viana do Costelo (cca 25 km). Včera jsem se rozhodla, že nebudu trhat kilometrické rekordy a pojedu každý den do 30 km. Času mám dost a chci si cestu víc užít.
Klára Kutačová
Když se vládní představitelé vysmívají vlastním nařízením...
... a všem lidem, kteří je stále dodržují, ať už z vlastního přesvědčení, anebo čistě z obavy z možných sankcí.
Další články autora |
Patrik Hartl odstupuje ze StarDance, vrátí se Lucie Vondráčková
Po důkladném zvážení a na doporučení lékařů se spisovatel Patrik Hartl rozhodl ukončit svoje...
Extravagantní vilu u Brna za desítky milionů nechává nová majitelka zbourat
Víc než dvacet let stála v Rozdrojovicích u Brna vila, která na první pohled upoutala pozornost...
Nákladní letadlo DHL z Německa se zřítilo ve Vilniusu na obytný dům
Nákladní letoun společnosti DHL z Lipska havaroval nedaleko letiště v litevském Vilniusu. Zřítil se...
Požár v Národním divadle. Zásah hasičů protáhlo hledání ohnisek
Pražští hasiči zasahovali u požáru v historické budově Národního divadla. K likvidaci vyjely...
Vlak přejel nezletilou dívku v Černošicích u Prahy. Přišla o obě nohy
Vlak na železničním přejezdu v Černošicích ve čtvrtek večer přejel nezletilou dívku, která...
ANALÝZA: Vítal se konec války, za rohem začala další. Kdo je v Sýrii proti komu
Premium Od spolupracovnice MF DNES v Izraeli První hodiny, a nejen ty, svět sledoval s napětím, zda vydrží příměří mezi Izraelem a Hizballáhem,...
Stát přitvrdil, slevu na manželku získá méně rodin. Kdo má letos nárok?
Daňové slevy mohou lidem razantně snížit roční daňovou povinnost. Stát však přitvrdil. Podmínky pro...
Češi loni v hazardu prohráli 60 miliard. Propadá mu stále víc dětí a mladistvých
Premium Hazardu se v tuzemsku daří. Roste objem peněz utracených v online hrách, přibylo ovšem také...
Konec příměří? Hizballáh „v obraně“ odpálil rakety, Izrael odpověděl
Hnutí Hizballáh v pondělí z území Libanonu vypálilo rakety na izraelské pozice v oblasti...
- Počet článků 283
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1085x
Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.
Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.
A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...
Seznam rubrik
- Lofoty 2016
- Země zaslíbená
- Po stopách Nikdykde
- Neuschwanstein
- Norsko 2013
- Tyrkysová země II.
- Tyrkysová země III
- Ze života s Chrtem v nouzi
- Nessie na výletě
- Jak jsme (ne)bydlely
- Pochod Marodů - Nízké Tatry
- Expedice Absurdistán
- (Sou)žití s fofrklacky
- Šifrovačky s Dogtopusem
- Výlety po ČR
- Skandinávské bloudění 2015
- Tyrkysová země I.
- Nezařazené
- Osobní
- Cesta kolem světa