Zatímco Bandar Abbas na mě působil spíš jako místo vystřížené z postapokalyptického snímku, Yazd, kam mířím, je oáza klidu a sídlo úsměvů...
Přes kousek bazaru, zkontrolovat jak pánové ostřihali palmu, chvíli posedět v parku, možná dojít pěšky až na nádraží. Tahle teorie selže přesně ve chvíli, kdy zjistím, že nevím kudy. Ptám se. Klučina loví bráchu, ten taky neví, tak odchytí kolem jdoucího pána. A ten mi aktivně chytí taxík a cenu usmlouvá alespoň na 30 000. Děkuji, loučím se. Řidič se pokouší konverzovat. Nejde nám to.
U nádraží mu dávám 50 000, protože menší nemám a naivně doufám, že mi vrátí. On místo toho odjede. No to teda pěkně děkuju. Řekněme, že Bandar Abbás na mě fakt dojem neudělal. Před vstupem na nádraží musí batohy projet rentgenem a já projít za závěsem, kde sedí paní v uniformě. Netuším na co tam byla, ale myslím, že bych to zjistila ve chvíli, kdy bych měla v batohu nebo u sebe něco závadného. Takhle si jen na druhé straně vyzvednu svoje věci a můžu začít s několika hodinovým čekáním. Zpříjemněným čím jiným než učebnicí na biologii. To skoro vypadá, že se tu vážně i něco naučím. A tomu se říká dovolená.
Občas se ovšem naskytne i nějaké to zpestření. Televize se zprávami, kdesi pějící muezín a příšerná hudba linoucí se z VIP místnosti a ubrečené dítě. (samozřejmě, že všechno v jednu dobu) Nebo taky dvě slečny, co neumějí anglicky a chtějí si povídat. Opět něco dohromady dáme, když už opravdu neví, tak volají někomu, kdo anglicky alespoň trochu umí. Nakonec to řeší SMSkami. Dají mi přečíst otázku, já jim odpovím, ony mi pravděpodobně nerozumí, ale jsou spokojené. Přijde třetí a odvede si je. Vracím se ke svalové soustavě.
Chvíli si říkám, že bych se mohla jít projít ven, ale nechce se mi prudit lidi u toho rentgenu tím, že bych chodila sem tam, tak zůstanu sedět.
Lidé se začnou houfovat u průchodu na nástupiště, to začíná vypadat nadějně. Nachystám si pas a jdu se zeptat, zda tady taky musím hledat policii, či ne. Prý ne, tady stačí, když mi pas zkontroluje slečna, co kontroluje lístky. Pozitivní zpráva. Řadím se do fronty, kde mě odchytí pán, jež pokládá nelehké otázky. Třeba čím je známá ČR a co chci studovat. Zdravotnickýho záchranáře, ale jak se to řekne anglicky nemám v tu dobu tušení. Ještě chvíli si popovídáme, třeba o tom, jak je tady v létě nechutné vedro, dostanu na něj kontakt, kdybych něco potřebovala v Yazdu a pak jdeme každý svou cestou. On se zapovídá s klukem, co jede s ním a já jdu do menší fronty. Nechám si zkontrolovat doklady a čekám, až otevřou i poslední dveře, abychom se dostali na nástupiště. Někteří lidé čekají napjatě před skleněnými dveřmi, jako kdyby právě startovali na sprint na 20 metrů. A přitom mají všichni místenky... (Možná už chtějí být -stejně jako já - pryč z tohohle města.)
Tentokrát nemám první, ale 3. vagón. Soukám se do něj a hledám naše kupé. Ne, tohle to být nemůže,vždyť tady sedí chlap. Ale bohužel je. A já se tak těšila, až si budu moct sundat šátek a ty šaty a zůstat jenom v tričku s krátkym rukávem. A ono nic, budu to muset vydržet takhle. Sedám si na jediné volné místo, které tu ještě je. Vedle mě sedí holčina a ten chlap, naproti babička, maminka a dvě děti. A já se jen modlím, aby ti dva spratkové byli za toho 6. člověka, protože jinak by někdo musel spát na chodbě. A když to tak pozoruji, tak se o to snad i hlásím dobrovolně. Starší dítě neustále šplhá po sedačce, mladší chodí sem a tam dveřmi a nevypadá, že mu vadí, že při tom šlape jak na mě, tak na můj batoh. OMG, to byl zas antikoncepční zážitek, až to hezký nebylo. A já se ještě chtěla chvilku učit, to můžu vzdát rovnou.
Děti se pustí do soustavného ječení ve snaze vyvinout nátlak na matku. Ta ve snaze chránit svoje i naše nervy podlehne a ty sladkosti jim vydá. Tohle moje děti nikdy dělat nebudou. Vlastně ne, já nebudu mít děti. Protože kdyby jednou zkusili něco takového, tak by mi asi nevydrželi nervy. A do toho se ta dvojice vedle mě po sobě plazí jak psí víno po našem baráku. To bude fakt cesta k nezaplacení...
Slečna se konečně odtrhne a přizná se, že mluví anglicky. A alespoň mi vysvětlí, co tam dělá ten chlap a jak to, že po něm tak bezostyšně leze. Je to totiž její manžel. A bratranec. Už asi chápu, proč si loni mysleli, že mám techtle mechtle s bratrancem, protože to tu je normální. Radši jdu spát. S hadrem na hlavě. Úžasný. Ale co mam dělat jinýho? Vylezu na horní postel. Jedno z dětí leze na tu naproti a zírá na mě. Super chlapče, já se chtěla aspoň převlíct. Tak nic no. Jak jsem, zavrtám se pod deku. Disgusting... Usínám zřejmě obratem, protože si ani nevšimnu, že nám přinesli krabičky s jídlem. Najdu jí, když se ve tři ráno probudím, někdo mi jí položil na postel. Ještěže se nevrtím, to bych jí tak akorát někomu skopla na hlavu. Odložím jí opatrně na poličku a pokračuju ve spánku. Ne na dlouho. Ve 4:30 vstáváme, vracíme povlečení a čekáme, až dojedeme do Yazdu.
Fatimeh slíbí, že mi pomůže odlovit taxík, bude to jednodušší a odhadem i levnější. Vylezeme z vlaku, projdeme podchodem z nástupiště a kolem nádražní budovy ven na parkoviště taxíků. Skutečně jeden chytíme, cena je stejná jako loni - 2 dolary. Krosna putuje do kufru, já na zadní sedadlo a můžeme vyrazit. Jedeme nočním městem, všichni spí. Do tmy září jen světla podél cest a nasvícené mešity. Před Jameh mosque vysazujeme spolucestujícího. Chystám se taky vystoupit, ale jsem opět zavezena až před uličku s hotelem. (Proboha Tome, kde ty ses to loni nechal vysadit, že jsi to nemohl najít?)
Dojdu ke dveřím a klepu. Taxikář čeká, zda budu úspěšná. Po pár minutách mi otevírá loňský anorektický mladík. Zamávám na taxikáře, že je vše v pořádku a vcházím dovnitř. Jsem doma. Ta zvláštní vůně v chodbě, ničím nerušené ticho, užívám si pocitu, že jsem zpátky tady, že si až za nějakou chvíli všimnu, že Anorektik čeká u otevřených dveří.
„I am travelling alone.“
„OK.“
Vcházíme na zastřešené nádvoří. Všimnu si nových stolů a ubrusů, ale celková atmosféra je stále stejná. Stejně krásná. Ptám se po volné posteli v dormitoru.
„Po schodech dolů a tam, která bude volná.“
„Děkuji, dobrou noc.“
Vysoké čité schody seskáču jak nejtišišeji to jde (a ono to spíš nejde), dle pokynu (please take off your shoes inside room ) zuji boty ještě před místností a po chvilce uvažování, zda lovit čelovku, či ne, najdu jednu volnou postel v rohu jen s pomocí světla ze schodů. Nikdo nespí ani nahoře, ani dole, ideální. (Vzhledem k tomu, že doma spím taky zavěšená pod stropem, beru tu horní.) Odložím batohy, rozestelu, převleču se do něčeho pohodlnějšího a chystám se ukrást ještě pár hodin spánku, abych byla zítra (vlastně dneska) čerstvá na poznávání nového a obcházení starého.
