Zastavujeme v Bandar Abbásu. Tedy na nádraží, město je cca 3 kilometry odsud. Utvrzuji se v tom, že se mi nechce trávit tu čas až do zítra a riskovat, že tu nakonec budu muset tvrdnut na celou Ashuru, takže moje první kroky vedou do prodejny jízdenek. Na druhý pokus jí i najdu a žádám o jízdenku dnes, ideálně v noci do Yazdu. Dostanu lístek, jsem spokojená, můžu vyrazit do města.
Před nádražím stojí několik taxíků. 50 000 IR. Smlouvat neumím a ani jeden z nich se netváří, že i kdybych uměla, bylo by mi to něco platné. Tak si tedy zaplatím a nechám se vyhodit na prvním kruhovém objezdu, co je na mapě. Když už tu mám strávit 10 hodin, tak se přeci nebudu vozit v autě. Opouštím automobil, zhodnotím, že tu vážně chcíp pes, nebo spíš ryba, podle toho smradu a jdu podle mapy směrem k Perskému zálivu.
U rozestavěného domu vyfotím pózujícího dělníka a střihače palem. Pokračuji stále rovně, až dojdu k rybímu trhu. Vstoupím dovnitř. Díky všudypřítomnému ledu a střeše, která brání slunečním paprskům ve vstupu, je tu příjemný chládek. Na druhou stranu je tu ovšem velmi koncentrovaný zápach. (Aby nebyl,na rybím trhu.) Co dalšího o tomto místě říct? Třeba další překvapivé věci, jako že mi lidé nabízejí čerstvé ryby? A že bych si nějakou tu rybičku dala, ale syrovou jí nedovezu a kde a kdo by mi jí nějak připravil? Škoda. Obejdu celý domeček, vyfotím úlovky. Na jednu rybu museli být hned 4 muži a vyrážím ven.
Bohužel si vyberu hodně špatný východ. Za domečkem se válí halda odpadků, zbytků ryb a mezi tím lidé. Žebráci. Jestli to na trhu smrdělo, tak tady to neumím ani popsat. Utíkám pryč a tenhle obraz bídy a utrpení nechávám radši za sebou.
Jdu se pokochat Perským zálivem. Voda v něm je zářivě modrá (pokud jako modrou berete i tu barvu, co je trošku do zelena) a průzračně čistá (když přehlédnete ty odpadky, co zanáší vlny ke břehu). A když se člověk dívá na obzor, je to dokonalá nádhera. Od mola odplouvají rybářské lodě, vlny se rozbíjejí o břeh, nad tím létají rackové a k vodě se nikde nedá sejít.
A tak si definuji cíl dnešního dne. Najít cestu dolů! Díky tomu, že se potím hůř než vrata od chlíva, s chutí bych do té vody rovnou skočila. Místo toho se vydávám obložena svými batohy po břehu vpřed. A to je prosinec. Jak to tu ženský v těch hadrech dělají v létě? Potkávám paní, která má přes obličej punčochu, jak kdyby se právě vracela z bankovního přepadení a přes to ještě jakousi škrabošku s vystouplým pruhem na nose. To musí být tak strašně nepohodlný! Na druhou stranu některé další ženy tu mají oblečení evidentně již vychytané. Průsvitný čádor, pod tím podobně průsvitné oblečení, takže jsou sice kompletně zahalené, ale zároveň je téměř vidět, jaké mají na sobě prádlo.
Pokračuji dál. Od vody mě dělí 3 metry vzdálenostně a podobně výškově. Míjím pseudopark a dětské hřiště. Nade mnou je nadchod, naproti bazar. A bazar by mohl znamenat stín a stín zpříjemnění mojí cesty. Volba je jasná. Přecházím na druhou stranu, po rozbitých (kdysi) pojízdných schodech se vyškrábu na horu a připadám si jako po uběhnutí 5km. To vedro mě zabije.
Bazar projdu křížem krážem, všemi uličkami, které vypadají dostatečně frekventovaně na to, aby byly bezpečné. Žebráci jsou všude. A taky jsou na každém rohu stánky s plyšovými mňoukajícími kočkami. Když začnu zcela reálně uvažovat o tom, že nějakou z nich někomu koupím, usoudím, že je nejvyšší čas odejít. (A taky, že se mi zdárně přehřívá mozek.)
Jen tu burku, pro kterou jsem sem přijela nikde nemají. Za to v jednom obchodě měli nádherný šaty, ve kterých by se i mohlo dobře tancovat, jen měli podivně šité rukávy a byť nebyly dětské, byly vyrobeny na někoho více trpasličího vzrůstu.
Opouštím bazar a zasedám do stínu před stánek se zmrzlinou. Naproti přes silnici (kterou jsem o pár metrů před tím přešla) vidím obchodní centrum. Na jednu stranu je to humus, na druhou by tam mohla být klimatizace a záchod a já momentálně potřebuji obojí. Jak jsem čekala, vítá mě příjemný chládek. Toaletu také najdu a ihned se jdu převléknout z kalhot do sukně, v té snad bude líp. Slečna co si sem jde mýt misku, na mě kouká dost divně, ale kde jinde bych se měla převlékat? Na ulici těžko...
Poté si jdu projít samotný obchod, abych věděla,jak to tady funguje. Tenhle mi připomíná Kotvu před rekonstrukcí. Nějaký ten krámek s občerstvením, pak obchody s oblečením. Žádná uřvaná rádoby moderní hudba ani ostré světlo. Obcházím jednotlivé (momentálně zavřené) obchody. Většinou se specializují na oděvy. Na všech je pak nalepen plakát, na kterém jsou ukázkově zahalené ženy. Jediný obchod, který tímto plakátem nedisponuje, je ten, kde prodávají ony podivné punčochovité náhražky burek. Zato obchod se spodním prádlem, který je vyveden se vší decentností a bílými výlohami a dvěma bavlněnými košilkami babičkovského vzezření za výlohou je plakáty olepen z různých stran. Puritáni...
Zpátky venku se rozhodnu, že by možná nebylo špatné zkusit se dostat na Hormoz. Ostrov 30 minut plavby odtud. S pláží, hradem... Asi dobrý důvod pro odložení hydrofobie. Jdu tedy hledat, odkud lodě jezdí, nenajdu a ještě se dozvím, že prý v zimě to nejde.OK, stále zapomínám, že je zima. Smířím se s tím, že budu do večera tady. A protože jsem nenašla cestu k vodě a tam, kde je na mapě pláž, je momentálně akorát staveniště s těžkou technikou, jdu se podívat víc do centra města. Na rohu opět najdu obchodní centrum, tentokrát bez toalety. Ovšem klimatizaci mají i tady. Na chvíli shodím batohy, sednu na lavičku a jdu se poradit s Lonely Planet, zda tu opravdu není už nic zajímavého. (Rybí trh a rozestavěnou mešitu jsem již viděla, na večerní trh je moc poledne a jinak tu nic není.) Vyruší mě až slečna, která mi doslova strčí nos do knížky. Možná by bylo dobré si pořídit brýle, když už se snaží někomu číst přes rameno.
Na druhou stranu je to vtipný způsob jak s někým navázat kontakt a zároveň mu přerušit ten se stránkou knihy. Chvíli konverzujeme, standardně o tom, odkud jsem, co a proč tu dělám... Co ona studuje. Nic zajímavého a zaznamenáníhodného. Loučíme se a já pokračuji v procházce městem. Kolem chodníků jsou kanály s vodou, od kterých jde celkem chládek, ale taky zrovna nevoní. Volba je jednoduchá – chládek a smrádek a nebo méně intenzivní všudepřítomný puch a vedro? Čichové buňky si stejně za chvíli dají pauzu, takže se to dá vydržet. Jsem na dalším rohu, tady zase obchodní centrum. A zpozarohu se na mě vrhne skupina žebraček s dětmi v náručí. Obklíčí mě.
„Dola. Dolar.“ Natahují ke mně ruce a já zcela srabsky zdrhám. Zpátky k vodě.
Směřuji na východ, ale když poslední zbytky dojmu, že jdu u vody vystřídá zeď a voják u brány, otočím se, že jdu zpátky. Restaurace tu větrá koberečky, evidentně se chystá na léto. A za ní taková větší louže, oddělená hrází od zbytku zálivu. Pomalu se smiřuji s tím, že to je jediná zálivní voda, ke které se dostanu. Slezu k ní, přebrodím se přes odpadky a stojím na měkoučkém písku, který se moc pěkně drží na botách. Voda opět smrdí. Ach jo. Lezu zpátky nahoru a vidím, jak se opodál koupe skupina mladíků. Takže se tam někudy musí dát dostat, protože pochybuji, že tam doletěli.
A pak to vidím. Lidé jednoduše chodí přes staveniště. Prokličkují mezi parními válci a náklaďáky. Tak jdu taky. Řádně se rozhlédnout a vyrazit. Batohy zanechám mezi velkými kameny, přes které povede moje závěrečná kamzičí cesta až dolů k vodě. Jsem tady. Foťák instaluji na kámen, že si udělám „vítězné foto“. Zasednu na hranici, kde už to vypadá suše a najednou šplouch a já si po zbytek dne ponesu snad polovinu Perskýho zálivu v botech.
Ze svojí současné pozice ovšem vidím, že tu je opravdu i písečná pláž, ne jen tohle kamenité pole. Jsem rozhodnutá se k ní dostat. Nakonec to ani není těžké, vede tam cestička. Úzká, nenápadná, schovaná též mezi kameny, ale je tam. Batohy tentokrát odložím na menší kameny, protože na těch velkých se vyhřívá hmyz a představa, že by mi nalezl do batohu se mi příčí. Pak už jen stačí pohled na pána, který si v zálivu cachtá nohy a plán je jasný. Vyzout do ponožek a jít se cachtat taky. Pravda je, že i já, absolutní hydrofob, mám strašnou chuť do té vody vlézt a vykoupat se celá, ale to bych musela kompletně oblečená a přeci nebudu v tom slaném oblečení pak celý den.
Nechávám si zajít chuť. Ono už to šplouchání kolem nohou a vánek vějící od moře stačí k tomu, aby se člověk přiměřeně ochladil. A abych nechodila jen tak sem tam, začnu sbírat mušličky. A teď to chce ještě nějakou fotku. Lepší než tu před tím. Po pár pokusech s kameny vylovím stativ, byť písek z něj budu dostávat snad ještě za rok. A rozhodně teď už nesmí zpět do batohu!
Jsem rozhodnutá, že tady strávím celé odpoledne. Co taky jinde. Tady je příjemně. Chládek, voda šplouchá a pomalu postupuje příliv. To můžu pozorovat na staré pneumatice, která se tu válí. Zřejmě patřila jednomu z těch náklaďáků nahoře, odhadem podle velikosti.
A abych nebyla pořád na dvou metrech, vezmu si batohy a jdu se brodit i s nimi. Dostanu se až k místu, kde se koupou volavky. Nechce se mi je rušit, tak se jdu vrátit zpátky. A protože už mám docela hlad, zasednu na jeden kámen a chystám se buď dojíst to kuře, pakliže bude ještě jedlé a nebo si vyrazím pořídit něco jiného.
Otvírám krabičku s jídlem a opět zjišťuji, že byla skutečně chyba neříct si o lžíci. Co teď s tím? Člověk musí umět improvizovat a co se týče vymýšlení krávovin, to mi vždycky šlo. Takže utrhnu zahnutý kus krabičky a mám ukázkovou lžičku. Dobře, až tak ukázková nebyla, ale najíst se s tím dalo. A dokonce to pořád bylo jedlé. A tak trochu i ohřáté, což něco svědčí o okolní teplotě.
Naobědvaná, zřejmě je čas vyrazit. To ne že by mě nebavilo plácání se u vody, ale za předpokladu, že ve 4 bude tma a já chci za tmy sedět už v bezpečí na nádraží a chci se před tím ještě alespoň trochu projít... Myji si tedy nohy vlhčenými ubrousky (proč ty věci tak strašně lepí?), měním ponožky, obouvám boty a jsem připravená vyrazit. Jeden batoh, druhý batoh, rozloučit s Perským zálivem a kudy jsem přišla, tudy odcházím.
