Jedeme po Iránské půdě k výstupu. Uvažuji o tom, že zůstanu sedět a nechám se zase odvézt domů. Lidé se začínají hrnout ke dveřím, jako kdyby letadlo začínalo od ocasu hořet. Všichni hrozně spěchají. Kam takhle ve 4 ráno.
Já v klidu sedím do chvíle, kdy po mně někdo hodí (doslova) můj batoh. Vylovím z něj sponku, udělám z dvou roztomilých copánků drdol a natáhnu si šátek, který jsem dostala od Kuby. Teď jsem připravená opustit letadlo. Fyzicky. Psychicky ani v nejmenším.
Momentální cíl je jasný, bez víza to nepůjde. Mířím rovnou ke kanceláři, ale když před ní vidím frontu minimálně 5ti lidí, zabočím ještě na záchod. Doupravit šátek, obléknout si ledvinku na peníze pod šaty, jednoduše provést všechny možné zlodějovzdorné úpravy na svém majetku.
Opuštím toaletu a u kanceláře nikdo. Ani úředníci. Bušení do skla mi přijde cholerické, ale zřejmě bude nezbytné. Ve chvíli, kdy se odhodlávám k nějakému jemnému zaklepání, vychází ze dveří jakýsi muž.
„Visa?“
„Yes.“
„Give me your passport.“
Předávám mu pas, chlap ho prolistuje se zájmem si prohlédne loňské vízum a začne s výslechem.
„You travelling alone?“
Vidíte tu ještě někoho jiného? „Yes.“
„Why?“
„Why not?“
„Because it is dangerous for you!“
Blbost. „Really?“
„Yes. Sit here and wait.“
Sedám si, čekám. Asi deset minut. Poté přijde zpátky, ať jdu vyplnit formulář. Jestli se tak honosně tomu cáru papíru dá vůbec říkat. Vyplním všechno včetně toho, že mám rezervaci ve Firuzeh hotelu. Tak si mám zase sednout a čekat.
Ach jo, proč s tím letos dělají tolik problémů, když loni nám to trvalo přesně takovou dobu, jakou je potřeba k přepsání údajů do počítače a vytisknutí víza?
Přichází další člověk. Chlap, mladej, cca do 30. No dobře, ten můj odhad začíná být čím dál tím horší. Ale to není podstatné, podstatné je to, že mu bylo řečeno, že dostaneme víza, pokud budeme cestovat spolu. Snažím se mu telepaticky vysílat, ať to odkýve. Ale on ne. Prej proč by to dělal, on je sólocestovatel, nikoho nepotřebuje.
„Tak si sedni a čekej.“
No to si nám teda pomohl, chlapče, jen co je pravda.
Přemýšlím, zda je bezpečné mu vysvětlovat, že stačí říct, že budeme cestovat spolu, dostat víza a před letištěm se můžem rozdělit a jít si každý svojí cestou. Nereaguje ani na pozdrav. Tohle bude ještě těžký.
Úředních se dostaví po dalších asi 10ti minutách. Volá si Švýcara.
„Kde pracuješ?“
„Řídim vlak a zajmam se o IT, jestli víte, co to je.“
Vyprsknu smíchy.
„Čemu se smějete?“
„Tomu jaký je idiot.“
A opět čekáme.
Pak jsem na řadě zase já.
„Co je u vás nového?“
„Nového?“
„Třeba ve sportu?“
„Jsme třetí na mistrovství světa ve Florbale.“ V tu chvíli děkuji Honzovi, že mi to včera psal, byť jsem v tu chvíli, kdy to udělal absolutně nechápala k čemu by mi to mohlo být dobré.
„Zajímáte se o sport.“
„Rozhodně!“ Jen už se mě na nic neptej, ať nemusim lhát ještě víc.
A opět čekáme.
„Máte rezervaci na hotel.“
„Ano, Firuzeh.“
„Lžete, volali jsme tam. Žádnou nemají.“
„Mají, dokonce pro mně v 6 posílají auto.“
„Nemají.“
To je jak mluvit do dubu. „Pusťte mě na internet, mam jí v mailu.“ A samozřejmě mě nenapadlo si jí vytisknout.
„Máte smůlu.“ a zase standardní, sedni a čekej.
Zkrátím to, nechali nás tam vycukat hodinu a půl. A ani pak jsme neměli uplně vyhráno.
„Teď vám ty víza dám, ale příště je musíte mít už před odletem, jinak vás nevpustíme do země?“
„Cože?“
„Přeložte jí to.“
OMG, to neznamená, že sem tomu nerozumněla, ale že nechápu tu logiku.
Švýcar se snaží vysvětlit, že naše země nejsou jazykově kompatibilní. Kdyby byly, tak by si ode mně chlapec vyslech pěkný věci za to, že jsme tu museli čekat, když stačilo řict jediný slovo... Nicméně úředník nám dá po zaplacení 50E pasy i s vízem a ještě nám naposledy opakuje, že by bylo nejlepší, kdybychom cestovali spolu. S touhle osinou v zadku? Ani ve snu.
Je chvíli před 6, na 6 mam objednaný odvoz do hotelu. Původně jsem si říkala, že to je moc velká časová rezerva a ono je to najednou akorát. Ach jo. Projdu poslední pasovou kontrolou a jdu hledat batoh. Po tom, co se zeptám, jej najdu, nechám ještě jednou projet rentgenem a můžu opustit letiště. Rozhlížím se všude kolem, zda mě tu někdo čeká. Asi je ještě brzo. Za 10 minut 6. Místní taxikáři se na mě vrhnou a všichni nabízejí odvoz. Stále spoléhám na to, že pro mně jedno auto přijede. Ve čtvrt na 7 to vzdávám, jdu si vyměnit peníze do letištní banky, abych to nemusela řešit někde ve městě a jdu chytit auto. Cena 200 000 IR, to je o 50 000 míň než by mě stálo to hotelové auto. Alespoň nějaké pozitivum to má. (Pro zjednodušení přepočtu 10 000 IR = 1 dolar, momentální kurz dolaru si prosím vygooglete sami...)
Sedám do auta, opět značně opotřebovaného a bez bezpečnostních pásů. Ano, jsem skutečně zpátky v Iránu. Vyjíždíme z letiště, po dálnici na sever do města. Pomalu se rozednívá a mě se chce čím dál tím víc spát. Utěšuji se tím, že za hodinu budu v hotelu v posteli. Krásná představa. Řidič se zatím pokouší o nějakou tu konverzaci. Nicméně reaguje i na nevyřčené prosby. Ve chvíli kdy si sundám kabát, vypne topení, popotáhnu, protože z venku něco smrdí a už mne u větrání voňavý stromeček, takže se za chvíli provoní celé auto. Konečně ukázka Iránské vstřícnosti, ne jak ten protivný úřadník na letišti.
Přijíždíme k mýtné bráně, tentokrát je před ní krátká fronta. Řidič platí 1000 IR a ještě dostane zpátky, evidentně se tu platí opravdu jen směšný poplatek. Vjíždíme do města. Trochu mě děsí, že se na mnoha místech orientuji a to jsem je viděla maximálně jednou, právě loni, když jsme tudy jeli z letiště. U uličky k hotelu mi ani nemusí říkat, kudy mám jít. Platím, loučím se, dostanu vizitku, kdybych prý potřebovala zase někam odvézt a jdu se ubytovat. Slušně řečeno již řádně padám na ústa.
Mousáví ještě není přítomen, tak se jdu domluvit s mladíkem za recepcí. Říkám mu, že tam mám rezervaci, on jí nemůže najít. Že by tohle byl ten problém na letišti? Nevadí, volný pokoj by se našel?
Našel, ale jen dvojlůžkový, ale bude účtován jako jednolůžkový. Super, děkuji. A budu rovnou v přízemí. Nádhera.
Jeden z personálu už mi bere batoh, odmyká dveře do pokoje. Shledávám, že je větší než můj pokoj doma a taky než ten, co jsme loni obývali dva. K negativům patří, že má okna na hlavní ulici, takže je tu dle toho náležitý kravál. Říkám si, že na to, abych v tomhle usnula jsem moc málo unavená, ale zkusit to musím. Sprcha počká. Nařizuji budík, zouvám boty, padám do postele. Veškeré obavy z neusnutí byly zbytečné. Spím tak tvrdě, že ani ten zvonící budík nezaregistruji a probudím se dvě hodiny po něm.
