V 5 zvoní budík, chci tu zůstat, chci, aby tahle pohádka nikdy neskončila, ale místo toho se oblékám, jdu se probrat vynesením batohů do prázdné a temné restaurace a pochodem přes dvůr do koupelny. Kolem dveří, před nimiž stojí opuštěný vozíček jdu do kanceláře vzbudit noční službu, aby mi zavolala taxík na nádraží. Ten přijede snad obratem.
Naposledy se rozhlédnout, zapamatovat si tu atmosféru, rozloučit se, poděkovat, nacpat věci do auta. Jen se neohlížet, protože v tu chvíli, kdy bych otočila hlavu, bych se musela vrátit. Nedokázala bych odjet. Sedím v autě a je mi zima, ale spíš z toho divnýho pocitu, že opouštím tuhle podivnou realitu. Jakoby ani nic z toho nebylo skutečné. Možná pořád ještě spím, třeba se mi to všechno jen zdálo. Ale pokud ano, tak se nechci probudit. Nikdy. Chci si jen nechat zdát tenhle sen pořád dokola.
Tmou se rozjíždíme k nádraží, než dojedeme začne pomalu ale jistě svítat. Před nádražní budovou zastavujeme a řidič mě zamkne v autě. „Hej!“ Tohle ne teda! Prý to byl omyl.
„No to bych prosila!“
Nakládám si bágly na záda, platím a mířím do haly. Za 2 minuty šest a tady je spoustu lidí, možná jsem vážně měla štěstí, že jsem to místo ve vlaku sehnala. Napadne mě, že bych to štěstí mohla ještě jednou trochu vyzkoušet a zkusit skutečně odjet až v poledne. Ale to už by bylo moc bláznivé a nezodpovědné. (Sakra, proč si hraju na zodpovědnou vždycky, když se mi nejmíň chce?) Radši shodím batohy k lavičce, sednu si a sleduji jak na digitálních hodinách problikávají čísla. Poslední půl hodina, než opustím svůj ráj na zemi. 29 minut, 28, 27...
Začínám mít hlad, na mě zatraceně brzo, vzhledem k tomu, že jsem počítala s tím, že se najím až v Teheránu. Vedle mě je otevřený krámek, kde disponují nějakými těmi potravinami. Ovšem momentálně okupovaný bandou místní pubertální mládeže. (Nemají děti v tuhle hodinu spát? Nebo spíš být na cestě do školy?) Na druhou stranu, naskytne se mi dokonalého pohledu, jak zcela evidentní vůdce této party, ke kterému všichni vzhlíží, sosá brčkem kakaové mléko z krabičky. U nás by měl minimálně flašku s pivem, ne-li rovnou něco ostřejšího. (Záleží dle benevolence prodejce porušovat zákon.)
Nicméně to nevypadá, že bych se přes tuhle bariéru závisláků na kalciu, jdoucích si pro ranní příděl mléka, dostala na řadu. Mohla bych sice použít batoh jako pluh, ale je tam tak málo místa, že bych je do stran neměla kam hrnout a zaražení vepředu o pult už jsou tak jako tak. Zdá se, že jediná možnost je opravdu čekání, v tomto případě s největší pravděpodobností marné.
„Chcete si něco koupit?“ osloví mě starší elegantní pán.
„Ráda bych. Snídaní.“
„A co konkrétně myslíte?“ K takovým úvahám jsem se ještě nedostala. Plácnu tedy první co mě napadne.
„Džus a buchtu.“ mrknu na regál. „Pomerančová by mohla být dobrá.“
„Vítej v Iránu...“ Vybaví se mi Johannes nad šachovnicí s pomerančovou sušenkou v ruce. Stačilo 14 dní a ze mě zarytého grepožrouta se stal konzument pomerančů. Strašné. Hned po příjezdu si půjdu koupit grep, bezpodmínečně! Rozkážu si v duchu. Při tom sleduji, jak si pán mistrně prorazí cestu až k pultu. Co objednává přes dav nevidím, takže mám překvapení, když se vynoří ze záplavy lidí se dvěma sáčky. V každém je jedna plechovka pomerančové šťávy a jedna pomerančová buchta.
„Jeden pro vás, jeden pro mně.“
„Kolik vám dám peněz?“
„To nechte.“
„To přeci nejde.“
„Proč by to nešlo? Proč nemůžete být můj host?“
Eh...
„A navíc to nestálo tak moc.“
Když budu odporovat, urazím ho, to je na něm vidět.
„OK, moc děkuji.“
Tak jsem přijala svoje první pozvání na snídani na nádražní lavičce. A byla to jedna z nejlepších snídaní, co jsem kdy měla. Oba si rozbalíme svoje jídlo a pustíme se do něj. A mezi tím si zvládneme i popovídat. Jsme asi v polovině snídaně, když odhlásí náš vlak.
Chystám se zabalit zbytek jídla a vyrazit do fronty.
„V klidu dojezte, přece tam nebudeme stát.“ Na tom něco bude.
Zvedáme se, až když fronta opadne. Před východem na nástupiště láká k nástupu růžovo-modrý a mě již notoricky známý vagon, my ale jdeme podchodem na nástupiště druhé.
„Our train.“
Vytřeštím oči na přistavený vlak. Opravdu jsem za tohle zaplatila 115 000IR? Tedy JEN 115 000, vždyť kam se na to hrabe Pendolino, kde je tohle jen cena místenky. Ještě chvíli se kochám, dokud i poslední člověk přede mnou nenastoupí. Podávám drážnímu zaměstnanci lístek, můj snídaňový hostitel též. Máme stejný vagón, takže mě ochotně doprovodí až na moje místo, kde mu snad 100 x poděkuji za snídani i pomoc, než se rozloučí a odejde na svojí sedačku. Poté se ještě vrátí, aby mi řekl, že sedí až vzadu u dveří, a když budu cokoliv potřebovat, nemám váhat a obrátit se na něj.
Konečně sedím, krosnu vedle nohou. Ještěže je mezi sedačkami tolik místa. Rozhlížím se po nepříčetně růžovém interiéru, který se plní do posledního místa. I vedle mě přibude člověk – slečna s obrovitým kufrem. Poskládáme se tak, aby se vešla jak zavazadla, tak my a zároveň jsme nikomu dalšímu nepřekážely. Trošku to připomíná skládání puzzle. Úspěšné podotýkám.
Vlak vyjíždí z nádraží. Hypnotizuji ubíhající město. Loučím se s ním i lidmi, které jsem zanechala za sebou. Domy mizí, střídá je poušť a hory. Drážní personál rozdává občerstvení, mléko a dvě čokoládové buchty, které odložím na vršek batohu a doufám, že gravitace bude milosrdná. Zavírám oči a usínám, neb každá minuta spánku se mi bude hodit, až budu v noci sedět na letišti. Spím sotva hodinu a znovu už se usnout nedaří. Sleduji tedy monotónně ubíhající krajinu a vidím své druhé stádo velbloudů v životě. Blesková akce s foťákem, než kolem nich závratnou rychlostí prosvištíme.
Po dvou hodinách si dávám druhou snídani v podobě vlakových zásob. Mléko je dobré, v jedné buchtě plněné čokoládou chybí čokoláda, druhá to napravuje. Nic zvláštního se neděje, stále jen poušť, hory a film na plazmových obrazovkách nad námi. Hrabu krém na ruce. Slečna, co sedí vedle, mě chytí za ruku a začne zkoumat, jak moc jí mám vysušenou. Poté vyhrabe vlastní krém, protože je prý lepší. Poslušně si tedy namažu ruku jejím krémem (opravdu byl lepší) a Niveu vrátím do kapsy. Další hodina uteče jako nic.
Vysvětluji slečně, že potřebuji na toaletu. Škatulata batulata s kufrem, abych mohla vylézt a jít najít ono místo. Jako v každém vlaku na konci vagónu. Ale zrada, dveře nemají kliku. Zkouším do nich strčit, nic se neděje. Z boku je knoflík, tak jej mačkám. Taky nic. Možná je jednoduše obsazeno. Tak zkouším další vagón. A tady je hezký nákres, jak se to musí udělat. V podstatě jsem obě činnosti před tím udělala správně, jen ne v dobrém pořadí. Musí se totiž zmáčknout knoflík a v tu samou chvíli zatlačit na dveře. Na tenhle patent bych teda sama nepřišla. A uvnitř další překvapení. Někdo si tu nabíjí telefon. To se tady nekrade nebo co? Vracím se na sedadlo, čemuž opět předchází složitá operace s kufrem.
Uličkou projíždí muži nabízející občerstvení. Dáme si teplý čaj. Díky spolupráci napříč dámským spektrem osazenstva vagónu si zvládnu vyndat cukr a nandat jej do hrnečku. (Nemyslete si, že jsem tak nešikovná, ono to vážně nebylo ani trochu jednoduchý!)
Začínám zjišťovat, že některá místa jsou mi povědomá z cesty do Bandar – Abbasu (vrakoviště vlaků), což znamená jediné, blížíme se k Teheránu. A opravdu vjíždíme do zástavby, která každým metrem houstne. Kde všechno začalo, tam to i skončí. Jsme na nádraží.
Vystupuji, hledám snídaňového pána, ale je tu moc lidí na to, abych jej zaregistrovala. Na záchod, upravit se a poslední cesta za poznáním, než se vypravím na letiště, je přede mnou.V plánu mám návštěvu bývalé US ambasády s pomalovanou zdí. Letos pouze za účelem focení, tak mě za to snad nezavřou. (Stále nevím, zda se fotit může, či ne.) A po zdi směr Mellat park, kde se ukrývá geocache, kterou se chystám ulovit. A protože mám opravdu mizerný orientační smysl a vlastně jsem se nikdy nezajímala o to, kde je letiště, dojdu k závěru, že určitě na severu, takže to z Mellat parku budu mít i blíž. Správně odhadujete, že to byl zcela mylný předpoklad, což jsem ovšem zjistila, až když jsem v tomto parku seděla. Ale k tomu se teprve dostanu, vraťme se na nádraží...
