Tyrkysová země II - (24.) - Vánoční večeře

If you are visiting Yazd on Christmas night or you will still be in Iran / Yazd by then, do not miss our Christmas dinner. We will try to do our best to not letting you miss the Christmas as you are travelling in a Muslim country. Silk road hotel

Hlásí cedule vyvěšená u vstupu do hotelu. A ta chvíle, kdy večeře začne se pomalu, ale jistě blíží. Jdu se převlíknout a učesat (i když netuším proč, když to stejně pod šátkem není vidět). Vypranou, poněkud zmuchlanou sukni, nové šaty, hnědý šátek, aby to ladilo. Je to dost sváteční? Snad...

Nahoře si jdu sednout rovnou k topení, abych nakumulovala co nejvíc tepla. Scott přijede chvilku po mě, tak si sedám tak, abych mu nestála v cestě k teplu od kamen. Zatím tu není moc lidí, ale už tu začíná být pravá Vánoční atmosféra - svíčky na stolech hoří (a když nehoří, tak jim s Nemanem pomůžeme, aby zase začly), ostrá světla jsou zhasnuta, na stěně blikají světýlka, stromeček střídá barvy jako hyperaktivní chameleon. Ke Scotovi se přidává Holanďan a Moreno, který dorazil z Esfahánu, zatímco Daren naopak odjíždí. Do nového roku mu popřeji málo chrápajcích lidí, tak se dozvím, že Japonec za poslední noc v Esfahánu vystřídal 7 různých druhů chrápání. (Všechny jsou mi názorně přetlumočeny). Moranovi to evidentně až tak moc nevadilo, protože s námi sdílí dormitor a nestěžuje si, že Němec chrápe.

Abych byla zároveň u přísunu tepla i si s nimi mohla povídat, sednu si na jednu kládu z konstrukce coffee & tea krámku. Scott začíná rozdávat dárky. Johannes s Pierrem (a později i James) dostanou jeho rozstřihané kalhoty, aby si ho pamatovali, jak se o něj hezky starali. Do toho přijde James, přinese Scottovi jeho nákup a poté si jde přidřepnout ke mně. (Spolu s pomerančem s namalovaným obličejem – dárkem od Ibrahima.)

„Dneska jsme byli s Hamidem nakupovat a šli jsme do obchodního domu.“

„Ano?“

„A potkali jsme Mira.“

„A?“ Kam tohle směřuje? A proč proboha šeptá?

„Byl v oddělení, kde se prodávají kondomy. Když si nás všimnul, říkal, že hledá papírové kapesníky.“

„Tak kapesníky, jo?“ No každý tomu dneska říká jinak, že? Ach jo, je to pubertální dělat si legraci z někoho, kdo myslí na svoje zdraví a bezpečnost. Na druhou stranu tady? Kde nemůže vzít ženskou ani za ruku...

Ale zase je to Čech, musím se ho trochu zastat.

„Ale třeba je skutečně hledal. On je totiž vážně nemocnej.“

„Co mu je?“

„Rýma.“

James po mě hodí nechápavý pohled. Evidentně v Británii neznají těžkou mužskou chorobu na 7.

My o vlku a vlk za humny. Hlavně se nezačít smát. Zrovna, když jsme uprostřed rozhovoru, všichni okolo zmlknou a nahoře na stupínku začne nějaký muž hrát na podivný nástroj. Všichni se rozesadí kolem stolu (až na fotografy, kteří se náležitě činí), mlčí a poslouchají. I já udělám pár fotek, a protože nevidím žádnou volnou židli, sednu si zpět na dřevo od krámku. Být v jiném státě, sednu si na zem a opřu se jednomu nejmenovanému človíčkovi o nohy (a nemyslím zrovna Scotta a jeho fraktury), ale to by mi tady asi vážně neprošlo. Tak tam sedím propletená jak vopice.

Člověk hraje a je to moc krásné. Rozhlížím se po lidech kolem sebe. Tváří se vážně, možná až trochu smutně a přitom ta muzika smutná není ani trochu. Nevím, na co myslí oni, ale vím o čem přemýšlím já a myslím, že to mnohdy bude podobné. Proč jsem na Vánoce zrovna tady? Dokážu si odpovědět na to, proč jsem v Yazdu. Protože jsem chtěla být s lidmi, co jsou mi blízcí a napravit tak loňské Vánoce, kdy jsem byla sama. Ale proč jsem v Iránu a ne doma, kde mám těch blízkých mnohem víc (a neznám je jen týden)? Na to odpovědět nedokážu, ale jsem ráda, že to tak je.

Produkce končí, lidé se probírají z transu, tleskají. Zdá se, že všichni už zabrali nějaké místo, až na nás tři (S+J+K), vlastně 4, smutný Němec taky nikde nesedí. Scott se zaparkuje k topení a my zabereme nejnižší stůl na kraji, napříč k němu. Společnost nám dělá ještě počítač a u něj volná židle. Scott rozdává další dárky.

„Klára.“ posouvá přede mně podezřelou krabici, těžkou krabici - další přísun Iránské čokolády. A oplatil mi i to psaní dopisu. Čtu si, co mi napsal a byť nechci, tečou mi slzy. Jak mě se po něm bude stýskat! Tedy, nejen po něm. Po obou. Ve chvíli, kdy hledám kapesník, kterých normálně na stole bývá bezpočet (a teď samozřejmě nikde nic), zaregistrujeme, že se podává večeře. Tedy je možné si pro ni dojít. Scott to bude mít hezky s donáškou, protože vrtuli na vozík mu k Vánocům nikdo nedal.

Nejdřív se vyrazíme podívat, co se vlastně nabízí, ale stejně se chystáme ochutnat všechno, takže to okukování je jen pro formu. James vezme talíř pro sebe, pro Scotta a pak smutně kouká na přiklopené nádoby. Ach jo, kdyby ses nesnažil zvládat všechno sám, viď? Beru mu druhý talíř, pasuji jej na nandavače a společnými silami to zvládneme. Nejdříve nějaké vege jídlo, každému lžíci, poté krocan v omáčce, rýže. Hamid právě donesl novou.

„Najdu vám granátové jablko! “ začne přebírat rýži lžící až každému najde jeden kousek sušeného pomegranate. Tedy mě dva, tak nevím, zda náhodou a nebo protekcí. Jen při tom rozházel půlku rýže všude okolo. Pokračujeme dál. Pečené brambory a hovězí, špenát a aubergine. Aubergine, aubergine? Co to sakra je? Je to v omáčce, takže bez šance, že bych to poznala podle tvaru a barvy. Ihned se mi k tomu dostává instrukcí, že když mi to nebude chutnat, on to s radostí dojí. To zní fér. Jdeme odnést Scottovi jeho porci, já si jdu ještě pro trochu polévky, neb jí chci též ochutnat. Máme všichni jídlo, přejeme si dobrou chuť a po dokumentaci se na to můžeme vrhnout.

Lžíce polévky. Kořeněné, že se bojím, že ať teď sním cokoliv, nemám šanci poznat, jak to chutnalo. Odkládám jí stranou a jdu se pustit do jídla. Do pánů vedle to padá jako němci do krytu (no offence!). Všechno je výborné až na... Aubergine.

„Excuse me. Is this, what you wan’t if I don’t like it?“

„Yes. You don’t like it?“

„Give me your plate, please.“

A už tu věc stěhuji vedle.

„Why you don’t like it? Because of the texture?“

Tak to je přesný, jen neumím anglicky vysvětlit, že to je jako cucat slimáka. Živýho! Jenom mu to odkývu a radši si s chutí dám kus krocana. Dostane se mi vysvětlení, že existují i méně slizké úpravy auberginu a dokonce se konečně dobereme k tomu, že tato slizoidně nechutná strava je lilek. To se u nás doma rozhodně nejí. Byť je to asi podobné jak chuťově, tak přípravově cuketě a tu jsem ochotná i pozřít – v omezeném množství, samozřejmě.

Máme dojezenou první várku, jasně že si jdeme přidat. Já tak decentně, protože nemám ani tak hlad,jako chuť, doktor si přinese plný talíř auberginu. Scott nám k tomu nabízí svůj jogurtový nápoj, co dostal od Mira. Tady je něco podezřelého.

„Co s tím je?“

„Nic. Vlastně, kolikátého je dneska v Perském kalendáři?“ Najdu svůj lístek na vlak a ukážu mu datum.

„Tak je to dva měsíce prošlé.“

Všichni na něj vytřeští oči. No fuj. Ovšem někteří pak najdou i odvahu to ochutnat. Ty pohledy po požití mluví za své. James se nejdřív ohrazuje, že tyhle jogurtové nápoje jsou hnusné, i když jim nic není, ale nakonec se nechá přesvědčit a taky ochutná. Evidentně to opravdu není dobré. Ale jak někdo, kdo už má třetí talíř auberginu, může říct, že osolený jogurtový nápoj je hnus? (A přiznat se, že mě tak ze začátku taky přišel, nemůžu.) Zajisté lákavou nabídku ochutnávky s díky odmítám, neb nemůžu zítra blokovat záchod v letadle. To se i setká s pochopením. „A víte co, pánové, když jsme u toho ochutnávání divných věcí, kdo si dáte polívku?“

Scott měl svojí, ale Dr. zhodnotí, že to nevypadá až tak zle. Ten škleb byl pohled pro bohy. Soudě podle něj, byla polívka horší než ten expirovaný jogurt. On vůbec za ten večer zvládl předvést celou pestrou škálu nelibých obličejů, neb měl na různé podivné jídlo štěstí. I kiwi, co si vzal bylo kyselé, jak citron. Ale stejně si musel vzít druhý kousek, co kdyby byl lepší, že jo? Němec vedle skoro nemluví, krájí ovoce. Do oběhu je opět puštěna hláška o Mirovi. Scott by se mohl živit jako komik v televizi s tou jeho gestikulací a naprosto kouzelnou schopností parodovat všecko, co mu přijde na mysl. Půlka stolu lehá smíchy, druhá netuší, co se děje, protože sedí moc daleko.

Máme dojezeno a Hamid jde zjišťovat, jak to bude s Vánočním dortem. Mají čekat až do půlnoci, jak velí tradice a nebo ho nechat už na dřívější dobu? Dohodneme se na desátou, protože většina lidí chodí kolem 11 spát. Uteče dřív, než se ho stihneme zeptat, proč nám místo koled pustili Boba Marleyho. A já začínám obstojně mrznout. Ve chvíli, kdy mi Mir donese svetr od někoho z kuchyně, dojdu k závěru, že si opravdu dojdu pro svojí košili. A Němec mi přinese ohřívátko na ruce. Jen Morano protestuje, když se obleču, že ta oranžová byla hezčí a černá je smutná. Smutná, nesmutná, nenecham si umrznout zadek!

A protože se stále nemůžeme shodnout na tom, zda je odpornější airan nebo aubergin, vytasí se doktor s tím, že má fotku svých přátel jak se tváří po vypití airanu. No to jsem teda zvědavá. Nenajde je. Cha. Za to ale najde mnohé jiné ze svého cestování. Projíždí je sice stylem rubish, rubish, like it, rubish, ale všechny jsou povedené. Já, zarytý kýčař a rádoby romantik, učurávám ze západů a východů slunce. Musím říct, že pán docela umí fotit, i když se tváří že ne. Se nezdá chlapec. A výběr fotek z cest co má na internetu, ten teprve stojí za to. A do toho 3 fotky jeho psa. To je takovej ťunťa malej roztomilej. (Ten pes, jen aby bylo jasno!)

Odbíjí desátá. Místo kyvadla, či kukačky slouží Hamid nesoucí dort. Opravuji, nesoucí velké množství čokolády a krému pospojované do tvaru vysokého válce, jež by se dalo nazývat dortem v případě, že si pod dortem nepředstavujete nic malého, co se vejde do dortové formy. Jednoduše řečeno, byl to dort velikosti snad pneumatiky od auta. Spolu s nožem jej pokládá před Scotta, který slavnostně ukrojí první kousek. Poté převezme žezlo, vlastně nůž, Moreno. A protože mě vysublimuje talířek, dělají si ze mě legraci, že dojím ten zbytek přímo z tácu, na kterém to leží. A na žádost o malý kousek, neb jsem dost najezená ještě z večeře, dostanu obrovitánský kus. Rozkrojím ho na půl a zkouším jej přemístit k Jamesovi.

„Excuse me!“ Jo, jo i někdo s tak krásným hlasem, jako má on, dokáže jako správný Brit zaječet hodně vysoko. A už si schovává svůj talířek za záda. A to se při tom na ten první kousek koukal tak zálibně a jeho „Ou, yes, pleas.“ znělo pomalu jak vystřižené z erotického filmu. (A ještě mi tím připomněl jednoho mého nejmenovaného českého kamaráda...)

Scott se opuštěné poloviny ujme s radostí za něj.

Po dortu pokračujeme s fotkami. Ostrov Man. Jestli on měl hezké fotky, tak nedokážu popsat ty, jež nafotil nějaký jeho kamarád. Sice museli být před tím prohnané přes nějaký program, ale i mě, která mám k úpravám fotek naprostý odpor, doslova nadchly. Po fotkách si vzpomene, že jsem od něj chtěla recept na sušenky, tak se pustí do sepisování.

„Nevím, jaký používáte metrický systém, tak jsem to napsal v obou.“ podává mi po chvíli popsaný kus balicího papíru. Společně s tetou Wiki a strejdou googlem se dobereme k tomu, jaké koření je správné, zjistím, že v Británii je rozdíl mezi rozinkou a hrozinkou a pantomima na téma baking powder mi bude v hlavě strašit ještě za dlouho. Do toho Dán pouští místo Boba konečně nějaké koledy.

„Last Christmas I give you my heart, but the very next day, you gave it away. This year to save my from tears I’ll give it to someone special, special.“ Zpíváme oba falešně, ale s láskou. Znáte to, zpívám strašně, zpívám rád.

Loučíme se s Mirem, který skutečně odjíždí. Tož, chlape, třeba se někdy potkáme v Praze.

Ibrahim zatím předá Scottovi dárek – růžové střapečky na rukojeti u vozíku. Ten se na takto ozdobeném křesle odebírá spát, ale než jej nechám zalézt do pokoje, vyžádám si ještě jednu společnou fotku. Moreno se ujme role fotografa, protože si stejně hrál s mým foťákem a jak lépe prozkoumat, co umí, než s ním něco nafotit? Pózujeme a pak už je čas se rozloučit. Ať se to smí, či ne, Scotta prostě obejmu. (A nejen proto, že si o to řekl.) Dostanu na cestu pokyn, že mám být optimista, začít si věřit a hlavně na sebe dávat pozor. Copak já, já si pozor dávám, ale ty už neskákej pod žádný auta. Zavírají se za ním dveře.

Vracíme se s Jamesem ke stolu, kde už osazenstvo notně prořídlo a s Dánem řešíme Iránské filmy.Ukamenování Sorayi nám připomene, že zítra mají popravit jednoho studenta. Smutné téma na Vánoce. Radši se vrátíme ke kinematografii. Hledáme filmy na Wiki a ani nepotřebuji ke čtení slovník, protože vedle mě jeden výkladový sedí. Ale Offsidem všechno končí. Jde se spát. Měníme maily (šikovnej kluk, muj si pamatuje, až na „to za zavináčem“), loučíme se. Podat ruku, obejmout, nebrečet dokuď nezmizí na dvorku.

Jdu se loučit i s ostatními. Z potřesení ruky stejně na konec vždycky vznikne obětí, byť by jsme si správně ani tu ruku podat neměli. U Pierra s Evou je to ještě navíc standardní francouzský dvojpolibek a odcházím dolů do dormitoru.

Vezmu si kartáček na zuby a sedím venku na schodech frontu na koupelnu. Brečím až to hezký neni. Tohle byly ty nejkrásnější Vánoce. S lidmi, které máme rádi a v klidu. Žádné honění se za dárky a stres. Vzpomněli jsme si jeden na druhého a bylo jedno, zda jsme to dali najevo nějakou maličkostí bez faktické hodnoty a nebo jen tím, že jsme někomu ráno popřáli krásné Vánoce. Ale zároveň byly nejsmutnější. Už nikdy se nesejdeme ve stejném složení, jestli se vůbec kdy uvidíme. Ale s tím, že bych už nikdy neviděla Jamese se Scottem se jen tak nesmířím. Británie není daleko. A když to vezmu kolem a kolem, tak Zéland taky ne. Vlastně žádné místo na světě.

Zpět dole v dormitoru sedím u postele a čeká mě balení. Shora se ozývají tóny Pierrovy kytary. Zabalené batohy nechám u dveří, abych ráno všechny neprobudila, až budu odcházet. Lezu do postele s vidinou 4 hodin spánku, ale lepší než nic. Zavírám oči, tečka za dnešním večerem.