Dárky jsou pečlivě narovnané pod stromeček a může vesele začít lítat Ježíšek. Nebo spíš já.
Dojdu za těmi, kteří mají něco pod stromečkem s tím, že u nás se slaví už 24. takže se mají jít podívat, co jim tam zanechal Ježíšek.
„Scotte, tobě to mám asi přinést, viď?“
„Bude to lepší.“
Dojdu tedy pro vozíček ukrytý pod šátkem.
„Nezabij mě za to, prosím. A zavři oči.“
Scott poslušně zavírá oči a nastavuje ruce.
„Ještě neotvírat!“
Sundavám šátek, lidi okolo už se začínají pochechtávat.
„Můžeš.“
Jeden velký hromadný výbuch smíchu.
„To jsem já!“
„Ale je to jen obal, opravdový dárek je uvnitř sedátka.“
Rozbalí tedy i sedátko a najde knížku.
„100 tajemství štěstí. Myslím, že by se ti to mohlo hodit.“
„Tajemství 101. neskákat v Iránu pod auta!“
„No jo, ale teď nemám na čem sedět!“ kouká na rozebraný vozíček. Tak mu věnuji kus krepáku. Usazuje panenku zpět. Mám radost, zdárně jsem pobavila pár lidí.
A taky se mi podařilo strhnout lavinu. Johannes se přidává, že i v Rakousku se slaví už 24. takže též rozdává dárky. Dostanu Esfahánský Gaz zabalený ve vyšívané dečce, Scott mléko a sušenky, samé užitečné a chutné dárky. Nakonec podlehne i James a přinese Scottymu nový polštář pod zadek. Ten jej samozřejmě náležitě komentuje. V překladu ze Scottovštiny do slušného a českého jazyka, prohlásil něco ve smyslu, že to vypadá jako komfortní záchodový prkýnko. Za asistence Johannese a pana doktora si mění sezení a vypadá, že mu to zcela vyhovuje. My se vracíme ke svému stolu a James se odhodlává, že si tedy taky dojde pro svoje balíčky. A kdože mu to vlastně přinesl?
„Baby Jesus.“
„Baby Jesus?“
„Yes.“
„How can he do it? It is baby!“
OMG, Jamesi, je to Vánoční pověra, nesmíš v tom hledat logiku.
Nakonec se nějak smíří s tím, že mu mimino nadělilo dárek a jde si pro něj.
„To má dvě části.“
„Já vim.“
„Tak teď si rozbalím první. A po večeři druhou, ok?“
„To už je na tobě. Bude tam dokud si ho nevezmeš.“
„A že uhodnu co to je?“
„Žádný překvapení. To už si dostal před tím.“
„Pomeranče?“
„Yes.“
Balíček je roztrhán, pomeranče odhaleny, obratem zkonzumovány. To nebyl zrovna trvanlivej dárek, asi je vážně čas na večeři. Já volím ovoce zalité jogurtem. Při jídle, byť se to nemá, dopisuji zápisníkový deficit, takže ani neregistruji, že James někam zmizel. Zjistím to, až když se vrátí a na stůl skládá dvě krabice.
„Tohle jsem dělal dneska celý den.“ Nabízí mi tradiční Anglické Vánoční sušenky, ale hned dodává, že je v nich hodně skořice.
„Skořice?“ Mňam! Svojí sušenku si vychutnávám zcela labužnicky, zatímco on obchází zbytek hotelu a rozdává své výtvory. Vystačí mu prý naprosto přesně.
„A nevíš, co jsem dělala celý den já?“ Mám totiž pocit, že vůbec nic. Což vlastně není jen pocit.
„Vandalizovala svoje oblečení?“ Ani se nepokouším ohrazovat, že ten svetřík nebyl můj, ale že byl přímo za účelem vandalizace zakoupen. Zaklapávám tedy deník s prohlášením, že mám napsáno.
„A nemůžeš utéct, tady máš svůj dárek.“
Nejsem trhan jako on, takže hezky pomalu a opatrně odlepím lepenky až se dostanu k obrovské bonboniéře.
„Máš ráda Iránskou čokoládu?“
„Já jí miluju!“ Ale zatím tu máme večeři, takže na bonbóny bude čas později.
K našemu stolu si v tu chvíli přisedne motorkář z Německa, který vypadá pořád tak nějak smutně. Přesedávám si opět tak, abych seděla v dosahu obou a povídáme si o Vánočních zvycích.
„V Anglii se celý den nejí.“
„Abyste viděli zlaté prasátko?“
„Abychom viděli CO?“
„Zlaté prasátko. Ne? Tak nic.“ To tam u nich nemají žádné legendy? Prostě se řekne, dneska se nejí, tak se jednoduše nejí? Žádný důvod, žádná pohádka? Chlape, ty si musel mít hrozný dětství.
Je čas na dárek číslo 2, další pomeranče, jak jinak. Jen tady už se mu nechce tak moc trhat papír, ale nakonec z něj poctivě oškube všechny kytičky s tím, že je dá Khomeinimu na hrob. Běda mu, jak to vážně udělá. A likviduje i tyhle pomaranče, byť si ten nejlepší (ty malé s tenkou kůrou) prý nechává nakonec (znamená, že jej ušetří cca 5 minut). A poté věnuje pozornost prázdné krabičce. Ano, té z vlaku.
„Trani? Ale ten vlak přeci nebyl trani? Nebo jo?“
„Já se obávám, že nemám tušení, co ‚trani‘ znamená.“
„Trani jsou místa, kde se setkávají transexuálové.“
Tak tenhle překlep se někomu vážně nepovedl... A nebo jsem něco přehlédla.
A protože jsou Vánoce a ty jsou spojeny s konzumací sladkostí, otvíráme bonboniéru a k tomu krabici Jamesova GAZu. Jsou v ní ovšem veliké kusy, takže se pan doktor chopí nože a jde pitvat. (Co jinýho čekat od chirurga?) Já jsem připravená ve startovní pozici, že poběžím do dormitoru pro lékárničku.
„Neřízni se, jo?“ Neodpustím si malé rýpnutí. „Vlastně komu to řikam, vždyť seš doktor.“
„To znamená, že tě neposloucham?“
„Ne, to znamená, že se zvládneš ošetřit sám.“
Ale překvapivě se mu nic nestane. Dělí se s celým hotelem, ale nějaký obrovský zájem o tenhle tlamolep není. Já si beru malý kousíček, s tím, že mám ráda své zuby.
Když už nikdo nechce počítač, ukořistíme ho my. Chci pánům ukázat fotky, jak to tu vypadalo loni na Vánoce, ale milý computer se s námi odmítá bavit. Na jakékoliv klikání a mačkání klávesnice absolutně nereaguje. Domněnku, že to je mýma rukama vyvrací James, tomu se totiž počítač taky nedaří přivést k činnosti.
„On nás nemá rád.“
„On? Je počítač on? Neni to třeba ona?“
„Podle naší gramatiky je to on. Podle vaší ono, jestli se nepletu.“
Nicméně milý počítač popadnu, že jej odnesu Scottymu, tomu funguje pokaždé.
„Scotte, najdi nám prosím tuhle adresu, on nás nemá rád na rozdíl od tebe.“
„On? To je ona!“ A najednou, ve chvíli kdy se Scott dotkne milého neťáska, vlastně neťásky, začne fungovat. To nechápu. Se ten přístroj snad živí pozitivní energií nebo co?
Tu chvíli, kdy to funguje, najdu pár fotek, ale opět zrada, vypadla wifi. A běhat znova za Scottem, to už bychom byli za blbce, takže počítač odkládáme. Pravda, Jamesovi to nedá a zkouší, jestli by s kovovým talířem nemohl fungovat jako anténa. Německý spolusedící nám pak ukazuje svoje fotky alespoň na foťáku.
"It is like a flower!" Zahlásíme s Jamesem jednohlasně, když vidíme obrázek zářivky focené ze spodu.
A i další jsou hodně vydařené. A provokatér našel ten Wind tower.
„Kde to je?“
Pokouší se mi to vysvětlit, ale nějak se nechytám, tak to vzdává a odchází spát.
„Zítra to najdeme spolu, vím kde to je.“
Pípnu něco ve smyslu, ok, proč ne a přemýšlím, jestli sem špatně rozuměla nebo ne.
A i kdyby ne, nedokážu si představit, že půjdu někam jenom s ním, když mám problém se na něj vůbec podívat, když jsme spolu někde sami. Jako třeba teď. Radši si oba čteme.
„Co čteš?“
„Neviditelného muže. Hezká knížka, můžu ti jí pak půjčit, není to těžká angličtina.“
Jo, to by bylo fajn, ale já zítra odjíždím. Trochu na mě padne splín, jak tam tak vedle sebe sedíme jak trubky a nevíme, co říct. Radši jdeme spát.
Pod stromečkem už leží poslední balíček, pro Mira, který se celý večer neukázal. Však on si ho tam najde a aspoň mě s ním na místě nezabije. Nakonec na něj cestou z koupelny narazím, jak sedí sám a opuštěn u stolu, tak mu předám jeho veledar a odcházím spát.
