Tyrkysová země II - (16.) - Kočičí park

Z výletu na Persepolis jsme se vrátili poměrně brzo, takže zbyl čas na malou procházku městem...

Radši jdu. Chci najít i-net kavárnu, abych mohla napsat domů. Sice jsem psala před dvěma dny, ale byla to zpráva odjíždím nočním busem přes půl země, takže odhadem nepřidala nikomu moc na klidu a tu další Honzík úspěšně zazdil... Kavárnu najdu, ale ještě hodinu budou mít siestu. Nevadí, půjdu se alespoň projít do parku, zkontrolovat, co se tam změnilo. Bestie mňoukavý jsou tady pořád a všude. Pro zajímavost je začnu počítat. Během hodiny 27 kusů (jedinečných).

Pod sochou orla tentokrát sedí místní mládež a kouří Šíšu. Zvou mě, ať si dám s nimi. Ani ve snu, fujtajblb smradlavej. Pokračuji v cestě, kolem jezírka, kde pořád parkují růžové lodičky. Možná jen za ten rok trochu víc vybledly. I šachysti u stolů jsou tu pořád a slečna na in-line bruslích maličko vyrostla. Obejdu celý park, když odcházím poslechnu si ještě chvíli kluky, co tu hrají na kytaru. A nejsem sama, opodál sedí skupinka holek, které se tváří, že jsou zabrané do něčeho hrozně důležitého, co jim leží na stole, ale častěji je vidím, jak se dívají na hrající pány.

Na křižovatce žebrají děti. Tentokrát nešpiní okna, ale prodávají květiny. Petrklíče. Zájem o ně je asi stejný, jako o mytí okýnek – téměř nulový. A já si přeci nebudu sama sobě kupovat kytku, to by bylo divný. A dát jí Sáře, to by zas byla skoro škoda. Kolem anatomicko patologického ústavu zpět k internetové kavárně. Vyberu si tu sympatičtější ze dvou dostupných a jsem odvelena na počítač číslo 5. Vzadu v rohu, kde ze zdi trčí pozůstatky vodovodního kohoutku, snad se nenabodnu. Jako první se pustím do sepisování mailů a zároveň využívám google chatu a povídám s Hančí (Dvojče moje téměř vlastní, pošli mi tu fotku, co tam nešla otevřít, prosím...). V 5 majitel kavárny zavře dveře, jde se umýt a jen tak mezi počítači se začne modlit. Po několika minutách zase otevře, jako by nic. Hodina uteče poměrně rychle, venku se začne stmívat, nejvyšší čas vyrazit zpět do hotelu. Platím dolar a odcházím.

Sluníčko už je téměř za obzorem, začínají se rozsvěcet všudypřítomná a různobarevná světla po městě. A stejně to tady pořád vypadá nějak smutně. Nebo je to tím, že jsem smutná já? Těžko říct. U odbočky do uliček k hotelu udělám pár fotek projíždějících aut a u mešity za rohem narazím na muže, který koštětem shazuje jeden kabel ze sloupu vysokého napětí. Opakuji si pravidla pro poskytování první pomoci za těchto okolností a dojdu k závěru, že tak maximálně volám na 115, což by měla být místní záchranka. Ovšem zatímco procházím okolo, vypadá jak on, tak jeho asistent, živě a zdravě a taky, že to nedělají prvně. Jako správný paparazzi je vyfotím a radši jdu svojí cestu.

Zastavím se na recepci zaplatit účet, abych to měla z krku a mohla ráno odjet. Recepční mi ještě s vážnou tváří na závěr podává roličku toaletního papíru se slovy: „Myslím, že by se vám toto mohlo hodit.“ Neudržím se a vyprsknu smíchy. Chudák ani netuší,jak moc velkou pravdu právě pronesl. Donesu roličku do koupelny a vracím se dolů na večeři. Objednat si jídlo se ukáže jako drobný problém, ani jedna ze slečen totiž neumí anglicky a moje Perská výslovnost je evidentně tak příšerná, že si nejsou jisté tím, co vlastně chci. (Pravda, asi k tomu ještě šilhaly, protože jsem to i napsané ukazovala a pořád nic.) Vyřeší to tak, že zavolají na recepci, recepční přijde, já se s ním domluvím a pro jistotu se přeptám, zda v tom není ovce. Prý ne, je to baby of cow. To sice taky nejím, ale nesmrdí to, takže mi to na talíři nevadí.

Po restauraci se promenádují dvě kočky. Jedna nádherná šedá peršanka, která se začne nějak moc zajímat o tác plný hrozinek. Dávám si předsevzetí, že tady nebudu jíst nic v čem by se tyto ožužlané plody mohly vyskytnout. Ne, že by slečinka přišla na nějaké lákání nebo tak, jen si sama od sebe sedne pod židli vedle mého stolu a upřeně na mě zírá. Asi čeká, co dostane. Ona nic, já večeři. A opět porce pro dva. Ale výborný to bylo. Přijde včerejší studentka, zda by si mohla popovídat s někým dalším. Nějakej chlap z Indie na ní ale vyjede, že jí do toho, co tam dělají nic neni a proč se ptá. Tak se mu snaží vysvětlit, že studuje a na zkoušku z angličtiny potřebuje mít interview s cizinci ohledně rozdílů mezi kulturami. Ale on že v žádném případě, ať dá všem pokoj. Přemýšlím, jak ho uzemnit, ale napadají mě slova jen v češtině. Slečna tedy odchází s nepořízenou, jen mi zamává a mizí.

Ke mně si přijde přisednout Angličanka Angella, která cestuje se svými rodiči. Moc fajn holčina a i s mojí terrible english si docela popovídáme. Ona asi po půl hodině odchází, protože sedí venku jen v „krátkém“ triku, tak aby s tím někdo neměl nějaký problém.

Já se vracím nahoru do pokoje, zabalit a spát a zítra směr Esfahán, když už jsem měla to štěstí a sehnala lístek. Prý to většinou bývá docela problém. Evidentně jsem zase ve fázi, kdy mám štěstí, tak doufám, že vydrží až do odjezdu domů.

Sára nikde, tak jí jen napíšu dopis a předpokládám, že se ještě potkáme a rozloučíme ráno.