Tyrkysová země II - (16.) - Kočičí park
Radši jdu. Chci najít i-net kavárnu, abych mohla napsat domů. Sice jsem psala před dvěma dny, ale byla to zpráva odjíždím nočním busem přes půl země, takže odhadem nepřidala nikomu moc na klidu a tu další Honzík úspěšně zazdil... Kavárnu najdu, ale ještě hodinu budou mít siestu. Nevadí, půjdu se alespoň projít do parku, zkontrolovat, co se tam změnilo. Bestie mňoukavý jsou tady pořád a všude. Pro zajímavost je začnu počítat. Během hodiny 27 kusů (jedinečných).
Pod sochou orla tentokrát sedí místní mládež a kouří Šíšu. Zvou mě, ať si dám s nimi. Ani ve snu, fujtajblb smradlavej. Pokračuji v cestě, kolem jezírka, kde pořád parkují růžové lodičky. Možná jen za ten rok trochu víc vybledly. I šachysti u stolů jsou tu pořád a slečna na in-line bruslích maličko vyrostla. Obejdu celý park, když odcházím poslechnu si ještě chvíli kluky, co tu hrají na kytaru. A nejsem sama, opodál sedí skupinka holek, které se tváří, že jsou zabrané do něčeho hrozně důležitého, co jim leží na stole, ale častěji je vidím, jak se dívají na hrající pány.
Na křižovatce žebrají děti. Tentokrát nešpiní okna, ale prodávají květiny. Petrklíče. Zájem o ně je asi stejný, jako o mytí okýnek – téměř nulový. A já si přeci nebudu sama sobě kupovat kytku, to by bylo divný. A dát jí Sáře, to by zas byla skoro škoda. Kolem anatomicko patologického ústavu zpět k internetové kavárně. Vyberu si tu sympatičtější ze dvou dostupných a jsem odvelena na počítač číslo 5. Vzadu v rohu, kde ze zdi trčí pozůstatky vodovodního kohoutku, snad se nenabodnu. Jako první se pustím do sepisování mailů a zároveň využívám google chatu a povídám s Hančí (Dvojče moje téměř vlastní, pošli mi tu fotku, co tam nešla otevřít, prosím...). V 5 majitel kavárny zavře dveře, jde se umýt a jen tak mezi počítači se začne modlit. Po několika minutách zase otevře, jako by nic. Hodina uteče poměrně rychle, venku se začne stmívat, nejvyšší čas vyrazit zpět do hotelu. Platím dolar a odcházím.
Sluníčko už je téměř za obzorem, začínají se rozsvěcet všudypřítomná a různobarevná světla po městě. A stejně to tady pořád vypadá nějak smutně. Nebo je to tím, že jsem smutná já? Těžko říct. U odbočky do uliček k hotelu udělám pár fotek projíždějících aut a u mešity za rohem narazím na muže, který koštětem shazuje jeden kabel ze sloupu vysokého napětí. Opakuji si pravidla pro poskytování první pomoci za těchto okolností a dojdu k závěru, že tak maximálně volám na 115, což by měla být místní záchranka. Ovšem zatímco procházím okolo, vypadá jak on, tak jeho asistent, živě a zdravě a taky, že to nedělají prvně. Jako správný paparazzi je vyfotím a radši jdu svojí cestu.
Zastavím se na recepci zaplatit účet, abych to měla z krku a mohla ráno odjet. Recepční mi ještě s vážnou tváří na závěr podává roličku toaletního papíru se slovy: „Myslím, že by se vám toto mohlo hodit.“ Neudržím se a vyprsknu smíchy. Chudák ani netuší,jak moc velkou pravdu právě pronesl. Donesu roličku do koupelny a vracím se dolů na večeři. Objednat si jídlo se ukáže jako drobný problém, ani jedna ze slečen totiž neumí anglicky a moje Perská výslovnost je evidentně tak příšerná, že si nejsou jisté tím, co vlastně chci. (Pravda, asi k tomu ještě šilhaly, protože jsem to i napsané ukazovala a pořád nic.) Vyřeší to tak, že zavolají na recepci, recepční přijde, já se s ním domluvím a pro jistotu se přeptám, zda v tom není ovce. Prý ne, je to baby of cow. To sice taky nejím, ale nesmrdí to, takže mi to na talíři nevadí.
Po restauraci se promenádují dvě kočky. Jedna nádherná šedá peršanka, která se začne nějak moc zajímat o tác plný hrozinek. Dávám si předsevzetí, že tady nebudu jíst nic v čem by se tyto ožužlané plody mohly vyskytnout. Ne, že by slečinka přišla na nějaké lákání nebo tak, jen si sama od sebe sedne pod židli vedle mého stolu a upřeně na mě zírá. Asi čeká, co dostane. Ona nic, já večeři. A opět porce pro dva. Ale výborný to bylo. Přijde včerejší studentka, zda by si mohla popovídat s někým dalším. Nějakej chlap z Indie na ní ale vyjede, že jí do toho, co tam dělají nic neni a proč se ptá. Tak se mu snaží vysvětlit, že studuje a na zkoušku z angličtiny potřebuje mít interview s cizinci ohledně rozdílů mezi kulturami. Ale on že v žádném případě, ať dá všem pokoj. Přemýšlím, jak ho uzemnit, ale napadají mě slova jen v češtině. Slečna tedy odchází s nepořízenou, jen mi zamává a mizí.
Ke mně si přijde přisednout Angličanka Angella, která cestuje se svými rodiči. Moc fajn holčina a i s mojí terrible english si docela popovídáme. Ona asi po půl hodině odchází, protože sedí venku jen v „krátkém“ triku, tak aby s tím někdo neměl nějaký problém.
Já se vracím nahoru do pokoje, zabalit a spát a zítra směr Esfahán, když už jsem měla to štěstí a sehnala lístek. Prý to většinou bývá docela problém. Evidentně jsem zase ve fázi, kdy mám štěstí, tak doufám, že vydrží až do odjezdu domů.
Sára nikde, tak jí jen napíšu dopis a předpokládám, že se ještě potkáme a rozloučíme ráno.
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 5.
Camping Mougas - Saians cca 35 km. Stále pokračuji v cestě podél oceánu do Santiaga a jako obvykle si trochu pobloudím a část cesty si dokonce zopakuji.
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 4.
Caminha - Camping Mougas cca 32 km. Překračuji hranice do 20. a posledního státu mojí cesty - Španělska. Camino dnes vede jednou z nejkrásnějších částí při pobřeží Atlantského oceánu.
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 3.
Viana do Castelo - Caminha. Oficiálně by to měla být cesta na 28 km. Díky bloudění to ale bylo zřejmě o dost víc...
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 2.
Esposende Marinhas - Viana do Costelo (cca 25 km). Včera jsem se rozhodla, že nebudu trhat kilometrické rekordy a pojedu každý den do 30 km. Času mám dost a chci si cestu víc užít.
Klára Kutačová
Když se vládní představitelé vysmívají vlastním nařízením...
... a všem lidem, kteří je stále dodržují, ať už z vlastního přesvědčení, anebo čistě z obavy z možných sankcí.
Další články autora |
Patrik Hartl odstupuje ze StarDance, vrátí se Lucie Vondráčková
Po důkladném zvážení a na doporučení lékařů se spisovatel Patrik Hartl rozhodl ukončit svoje...
Chaos, protesty a vojáci v parlamentu. V Jižní Koreji hodiny platilo stanné právo
Jižní Korea zažila den plný chaosu poté, co prezident Jun Sok-jol vyhlásil stanné právo kvůli silám...
Extravagantní vilu u Brna za desítky milionů nechává nová majitelka zbourat
Víc než dvacet let stála v Rozdrojovicích u Brna vila, která na první pohled upoutala pozornost...
Kvůli agresivitě Romy neregistruji, vyhlásila pediatrička po konfliktu s nimi
S neurvalostí, agresivitou a urážkami se setkala v čekárně své ordinace dětská lékařka z Aše. Podle...
Požár v Národním divadle. Zásah hasičů protáhlo hledání ohnisek
Pražští hasiči zasahovali u požáru v historické budově Národního divadla. K likvidaci vyjely...
Hromadná nehoda na uzavřela D7. U Kladna bouralo šest aut, jeden člověk zraněný
Provoz na dálnici D7 u Brandýska na Kladensku zastavila ve středu ráno ve směru na Prahu hromadná...
Průměrný Čech bere přes pětačtyřicet tisíc hrubého, spočítali statistici
Aktualizujeme Průměrná hrubá měsíční mzda v Česku se ve třetím čtvrtletí letošního roku dostala na sumu 45 412...
Izraelci se „zabydlují“ v Gaze. Opevňují základny, stavějí cesty i vodovody
Izraelská armáda v posledních měsících posiluje svou přítomnost v centrální části Pásma Gazy,...
Vrážel do lidí, ženu shodil do kolejiště. Žalobce mladíkovi navrhuje 3,5 roku
Okresní soud v Ostravě se ve středu začal zabývat agresivním chováním dvacetiletého Martina...
Prodej rodinného domu - Bohutice
Bohutice, okres Znojmo
2 900 000 Kč
- Počet článků 283
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1085x
Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.
Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.
A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...
Seznam rubrik
- Lofoty 2016
- Země zaslíbená
- Po stopách Nikdykde
- Neuschwanstein
- Norsko 2013
- Tyrkysová země II.
- Tyrkysová země III
- Ze života s Chrtem v nouzi
- Nessie na výletě
- Jak jsme (ne)bydlely
- Pochod Marodů - Nízké Tatry
- Expedice Absurdistán
- (Sou)žití s fofrklacky
- Šifrovačky s Dogtopusem
- Výlety po ČR
- Skandinávské bloudění 2015
- Tyrkysová země I.
- Nezařazené
- Osobní
- Cesta kolem světa