Je to tady, den D, nebo vlastně P, konečně uvidím Persepolis. Tu kouzelnou záminku, jež jsem s chutí využívala, když se mě někdo ptal: "Proč proboha Irán?"...
Vstávání v 7:30 se neukáže jako ten nejlepší krok. Jdu se na recepci poptat, jak je to s cestou na Persepolis. Odjíždí se v 8. To je za 15 minut. Tzn. na snídani moc času nemám. A vzhledem k tomu, že ještě čekám, než mi jí přinesou a k tomu si potřebuju připravit batůžek s sebou, stihnu akorát pozdravit jednu Němku, co tu sedí, nechat si zasednout místo Sárou, vypít hrnek čaje a vzít si jeden chleba, sýr a okurky s sebou. (Ve finále to stejně zůstalo celý den v batohu a já o hladu.)
Sára jede na Persepoli s námi. Tedy ráda by, ale neví, zda pro ní bude místo. Ptá se na místo pro sebe a mě, vysvětluji jí, že já už si to domluvila na recepci. Protože je nás celkem dost, čeká na nás mikrobus. Zabírám místo v zadním rohu, kde je dobré okno na focení, byť je to trochu asociální, vzhledem k tomu, že všichni ostatní sedí vepředu. Sára se baví s Němkou a docela si holky rozumějí, taky jsou cca ve stejném (pokročilém) věku.
Vyjíždíme od hotelu, zastavujeme u cestovní agentury, kde nabereme průvodce a poté ještě u jednoho dražšího a luxusnějšího hotelu, kde se k nám přidají dva Australani (On je původem z Iránu, ona z Afghánistánu), mladý manželský pár, který si přisedne ke mně do zadu. Takže už nejsem sedí myška v rohu, v pastičce má nohu, setí tiše občas pípne, no znáte to ne?
Cesta ubíhá docela rychle, odbočujeme z dálnice a cestu začínají lemovat tábory Nomádů s ovcemi. A nad nimi se rýsuje Persepole. Zajímavé to panorama. K samotné památce se jede cestou obehnanou několika ploty a ostnatým drátem. Zastavujeme na parkovišti, průvodce nám rovnou řekne, že batohy mám nechat tady, protože se tam s nimi nesmí. Ptám se na tripod. Prý zkus, uvidíš. Nechávám tedy batoh pod sedadlem a beru si jen foťák a stativ a vyrážíme.
Přes park se suvenýr shopy a hotelem. Uprostřed parku zastavujeme.
„Teď je čas jít na záchod.“ zavelí průvodce a už nás všechny hromadně vede k příslušným místům. Pane bože, já se skutečně přidala ke skupině, kde je i čůrání organizované? To mě asi zabije.
Opět se všichni shromažďujeme před záchodky a dostáváme instrukce. Držet se u průvodce, poslouchat výklad, nikam sami nechodit, když se ztratíme tak v 11:15 u východu. V 11:15? To nezní, jakože tu budeme moc dlouho. A nebo nepočítají s tim, že se jim někdo ztratí. Uvidíme.
U vchodu mi zakáží tripod a Sáře batoh. Překvapivě. Průvodce nám to odnese do úschovny, ale co aspoň se s ním nebudu muset celou dobu tahat. Sotva Sára překročí práh, už si na něco stěžuje. („Tady to vůbec není tak krásné jako Petra v Jordánsku. Byli jste někdy v Jordánsku?“) Snažím se celou dobu tedy držet dál od ní. Jen to nejde moc dobře, když máme být pořád ve skupině.
Vystupujeme nahoru po schodech a Persepole se před námi rozprostírá v celé své kráse. Vcházíme branou, kterou sem chodili dříve návštěvníci ke králi. A teď tu jdeme my. Navštívit dávno mrtvé krále s fiktivními dary. Procházíme sály, které již dávno nemají strop a jen sloupy tyčící se k nebi připomínají, že na jejich vrchu, kdy spočíval. Obcházíme královské komnaty, jejichž přítomnost už naznačují jen dveřní rámy s reliéfy. Stoupáme po schodech, které lemují výjevy národů nesoucích dary. Klesáme ke královskému harému, kde je dnes muzeum. A jdeme i navštívit krále v jeho skalní hrobce nad městem. (Bohužel vykradené.)
Vracíme se zpět, kolem studně, která zásobovala město pitnou vodou, do sálu sta sloupů, z nichž už zbyly jen patice a procházíme místem, jež kdysi bylo celé ukryté pod zemí. Navštívíme i nedokončenou bránou a kudy jsme přišli, tudy po několika hodinách odcházíme, fascinováni tím, co jsme viděli. Téměř všichni.
„Ale stejně to není tak krásné, jako Petra.“
Já tu ženskou praštim...
A protože představy jsou jedna věc a skutečnost druhá, jdeme jako správní turisti do rychlého občerstvení na něco studeného k pití a na tradiční místní zmrzlinu. Tu nejdřív ochutnávám od toho Australana a zhodnotím, že to si nechám ujít. A protože nemají Rani, jen colu, sprite a nebo ovocné nealkoholické pivo, spokojím se se svojí vodou.
Další zastávka Necropolis. Místo posledního odpočinku 4 dalších králů. Všechny hrobky jsou stejné, ale zároveň jiné. Jsou vytesané ve skále, do tvaru kříže. V jeho spodní části je většinou výjev, jak Peršané válčí s Řeky. Někdy jen oni, někdy s boží pomocí. Ve středu je hladká zeď s malými dvířky do pohřební komory, která je velká jen tak, aby se do ní vešla rakev. A nahoře je zobrazen král v modlící se poloze, s lukem v ruce, nad ním Ahura-Mazda a opodál hořící věčný oheň. Projdeme se kolem všech hrobek i dalších reliéfů vytesaných do holé skály, mineme i Zorastriánské poutní místo, nyní již „nefunkční“. Též se pokocháme výhledem do krajiny, než se přesuneme k mikrobusu vyčkávat na naší druhou skupinu.
Před branou nás zívnutím uvítá místní pes. Z flegmatismu ho nejdřív nevyvádí vůbec nic, včetně mého mlaskání, pískání a já nevím čeho všeho, aby se na mě podíval a já ho mohla vyfotit. Ale jakmile si Australani koupí jídlo a začnou ho nabízet, to najednou zbystří. I když tohle by mu asi nechutnalo. Je to v podstatě ztuhlá ovocná šťáva. Krásně to voní, sladce chutná a hrozně lepí.
Nicméně pes je od té chvíle „náš“, nevadí, že nic nedostal, protože pořád hrozí, že by ještě něco dostat mohl. Němka neodolá a začne ho, vlastně jí, drbat. Zopakuji si všechny poučky o tom, jak se nehladí cizí psi a kdesi cosi a jdu jí podrbat taky. Je to úžasnej mazel, hned bych si jí vzala domů, jen nevím, jak bych jí propašovala do letadla. A hotelů...A bohužel do auta by jí asi nikdo taky nevzal. No tak nic, budu jí tu muset nechat.
Loučíme se se psem a prodavačem v suvenir shopu, skládáme se zpět do mikrobusu a vydáváme se na cestu zpět. Měníme maily, abychom si mohli navzájem poslat fotky, popovídáme si a jsme těsně před Shirázem. A já vidím vlak, dokonce je osobní. Což znamená, že už by tu měl být zahájen drážní provoz. Ne že by to teď už nebylo jedno, ale pro příště je dobré to alespoň tušit. Ale vlastně ne, do Shirázu již zovu ne. Příště na sever za poznáním a do Yazdu za relaxací.
Vysazujeme Australany, loučíme se s průvodcem u agentury a nakonec už v autobusu zůstáváme jen 3. Na křižovatce jsme vypakovány i my. Sára si syslí klíč od dormitoru, tak jí o něj požádám, neb trochu spěchám na toaletu. Ale nějak se mi to nedaří jí vysvětlit, takže se dozvím, že jsem divná. To je sice možný, ale já ten klíč vážně potřebuji. Konečně mi ho dá a já můžu svižnou chůzí dojít do hotelu. Hurá.
Cestou zpátky ven se v restauraci ptám Sáry, zda chce klíč. „Dej ho na recepci, co kdyby se sem chtěl někdo nastěhovat, nemůžeme ho mít přece u sebe.“ A to mi říká ona, která ho měla celý den v kapse?
