Tyrkysová země II - (14.) - Jízdenka

Je krásně teplo, takže při procházce sundavám mikinu a jdu jen v tričku. Volném, dlouhém, s dlouhým rukávem. Ale stejně mě staví policista, že je moc krátké a že si mám něco přes sebe oblíct.

Ach jo, prudič. Tak si jí zase beru na sebe. Jen se poptám, jak se dostat na nádraží, pantomimou, nebo tedy spíš ukazováním na mapě. Ukáže mi, kde jsem, kudy jít a já tedy jdu. On se mnou. Ach jo, chlape, víš co znamená choda hafez? Měl bys, je to totiž ve tvym jazyce.

U parku už mě přestane bavit, tak se seberu, přejdu a domnívám se, že jsem mu utekla, ale on ne. Najde mě a ukazuje mi, že musím jít jinudy. V klidu, já už vim, kde jsem. A protože mě skutečně nebaví mít ocásek, vyndám foťák a začnu kličkovat mezi stromy. A on o uličku dál to samý ve snaze mě následovat. Ještě se pokusí mi trhat pomeranč, než pochopí, že už ho mám vážně dost a odejde. (Ale že mu to trvalo...)

Já pokračuji v procházce parkem, potkám stádo koťat u (a taky v) odpadkového koše vedle policejní stanice. Tím pádem se utvrzuji v tom, že Shiraz je odpadně kočičí město. Jako malý problém se poté ukáže samotné opuštění parku. Všechny cestičky totiž končí ve svahu a trávou, takže na chodník bych nepřeskočila, ani kdybych chtěla a šlapat jim po trávě se mi nechce, vzhledem k tomu, že jí tu mají minimum. Nakonec si trochu zajdu, ale aspoň potkám fontánu, to taky není k zahození.

Naproti parku u stánku s časopisy koukám na pohádky v Perštině. Že bych jednu z nich vzala Scottovi k Vánocům? No jo, ale jakou by tak mohl mít rád? Sněhurku? Zavrhuju, ta je pro holky. Císařovy nové šaty? Ještě by mu připomněly jeho v nemocnici rozstřihané kalhoty. A Holčička se sirkami je moc morbidní. Nakonec nic nevyberu a jdu dál. Kolem auta, které má kufr upravený na stánek s harampádím všeho druhu.

Na autobusovém nádraží najdu prodejny jízdenek, po paměti z loňska jdu k jedné z nich. Jízdenky sice mají, ale jejich společnost jezdí jen večer a já bych radši odjížděla už ráno. Posílají mě proto naproti ke konkurenci. Mám tedy lístek na ráno, protože nechci dojet do Esfahánu uprostřed noci. Jedna night experience s hledáním hotelu mi za tenhle pobyt stačí (Yazd se nepočítá, tam budu klidně chodit v noci pěšky po městě.)

Projdu se venku kolem obchůdků a zastavím se u stolu s knihami. Po zamilovaných citátech v Perštině a Angličtině sáhnu rovnou, ale co pro toho Scotta? Snažím se z prodavače vytáhnout, o čem která kniha je, ale nic moc se nedozvím. Nakonec vezmu jednu, kde je vždycky velký obrázek a pod ním krátký text. Nemám sice ponětí, o čem to je, ale snad se mu bude líbit.

Se svojí knížkou si sedám na lavičku a baštím k ní sušenky, abych měla energii na další cestu do centra. Podle mapy jdu podél řeky, ve skutečnosti je tu ale vysoká zeď porostlá něčím zřejmě příbuzným k břečťanu. Ze všech stran na mě pak troubí taxíky, jako kdyby nikdy neviděli nikoho jít pěšky. Já si to ale užívám. Přes první most co potkám přejdu na druhou stranu, hledám prodejnu, kde jsem měla minule sladké mléko, ale nenacházím. Škoda, dala bych si. Tak jen večeři. Protože nemám tušení, co tu je kde jiného, dojdu k Anvari a ulicí dolů k 111. Jdu do fast foodu kvůli salátu, nebo spíš kvůli tomu hrášku, co dávali na vrch. Potěší mě, salát i hrášek stále mají a stále je dobrý. A když už jsem tam, dám si i kuřecí kebab. (Který smrdí jako jehně.)

Pokoušet se dojít k hotelu nějakými zadními uličkami, mi nepřijde s mojí schopností orientace jako přespříliš dobrý nápad, takže se zase vracím nahoru na hlavní, k citadele a od tama už mám podrobnou foto mapu. A kde mi dojde mapa, tam už jsou zase krásné směrovky na každém rohu, které mě zavedou až před vchod.

Na recepci vyzvedávám klíče, a když už jsem na cestě do pokoje, vyběhne za mnou ještě recepční, že tu mám dopis od Sáry. Že by vzkaz, že se jí tu nelíbilo, tak šla spát jinam? Přesně naopak. Večer se potkáme a bude tu bydlet. Přímo v dormitoru. Milé. Jdu si dát tu sprchu, dokud jí mám sama pro sebe. Součástí vybavení pokoje jsou i mýdla, šampony a osušky, které rozměrově odpovídají snad čádoru.

Ale kam si dát suché čisté oblečení? Dám – li ho do koupelny, nebude už suché, nechám – li ho za dveřmi na zemi, nebude už čisté. Obětuji jeden šátek s tím, že ho stejně letos na hlavě nosit nebudu a doma ho vyperu, rozložím jej na zem a na něj kupičku oblečení. A teď jen doufat, že voda nepoteče pode dveřmi ven. Na sprchování těsně vedle toaletní mísy jsem již zvyklá ze Silkroadu, takže žádné překvapení. Pomerančový šampon. Jo, jo, já vím, vítej v Iránu, ale to mi snad s těmi pomeranči dělají schválně, ne? Ale pěkně voní.

Vykoupaná si jdu sednout k večeři. Pro jídlo si vyberu část pokoje za mojí postelí, kde jsou křesílka a stolek. Zasednu, pustím se do večeře. Po ní děkuji bohům, že mám na hlavě turban z osušky, protože jsem úspěšně zapomněla, že tady je snížený strop a narovnala se. Tedy, pokusila jsem se o to a podařilo se mi to tak moc, jak se to může podařit někomu mojí výšky v místnosti, co má metr padesát.

Crrrr, crrrrr. Halucinace z otřesu mozku, nebo náš telefon? Možná to volá Sára, ať jí jdu otevřít, nebo tak něco.

„Hello.“

„Hello. I am a student from University and I would like to make an interview with you.“

„Ok, no problem. I will be downstairs in few minutes.“

Převlékám se z pohodlného oblečení do společensky přijatelného, ale gumové hotelové pantofle bez ponožek si nechám, to snad nikoho nepobouří. Ale turban na mokrých vlasech asi není to pravé, ovšem nic, co by nevyřešil sárong. (Ale stejně lituju, že jsem si letos nepořídila ten čádor.)

Slečna studentka sedí dole u stolu. Na začátek prohodíme pár standardních frází v podstatě o ničem, ale pak se začnem normálně bavit o tom, co děláme, co nás baví, co máme a nemáme rády. Ona miluje déšť a sníh. Nechápu proč, tady snad neprší?

„Ale jo, prší. Před 3 měsíci asi 5 minut. Bylo to osvěžující.“

„U nás prší docela často. A teď je tam – 15. A sníh.“

„Vem mě s sebou.“ rozesměje se.

Nakonec z ní vypadne, že by ráda na univerzitu do Kanady a i k tomu má požehnání rodičů. Super.

Přijde nás prozkoumat kočka, tak se dozvím, že nejen psi, ale i kočky jsou zakázaná zvířata. A taky opice. Ptáci jsou OK. Všichni. Paráda, takže když tu jednou budu žít, budu si moct pořídit domů toho Supa. Ale ne psa.

Ale slečna kočky miluje. Ovšem kdyby jí měl někdo doma, nebo se mu tam třeba jen prošla, museli by to místo vyčistit, vydesinfikovat a ideálně ještě nechat na sluníčku, aby bylo skutečně čisté. Vzpomenu si na našeho psa, který spí s námi v posteli. Jí to radši neříkám.

Přecházíme na standardní holčičí řeči.

„Máš přítele?“

„Jo. A ty?“

„Ne! To tady nejde.“

A pak mi vysvětlí, jak to tady chodí, nebo spíš nechodí, když někdo s někým chodí, vlastně nechodí.

Uznávám, že v tomhle ohledu jsem ráda, že žiju v Čechách. Představa, že mi manžela vyberou rodiče? Radši si nepředstavovat, kdo by to byl. Napadá mě můj školní postrach Pavlík. Přecijen maminky se dobře znají... Ne, ne, ani na to nemyslet! Já mám svého Honzíka, kterého jsem si svobodně a dobrovolně vybrala a jsem šťastná a spokojená. Fuj, mít doma chlapa přidělenýho na základě majetku, to radši budu sama a chudá!

Loučíme se asi po hodině, ona odchází domů, („Řekni svému příteli, že mu přeji štěstí se zkouškami!“) já dopisovat celodenní zážitky. Zalezu si do postele, relaxuji, (opětovně se ujišťuji,jaké mám štěstí, že u nás se domluvené sňatky nerealizují) když někdo začne zběsile bušit na dveře. Sára je tady. A pěkně se vzteká.

„OMG, Sara, I am comming. Wait a second!“

Otvírám jí dveře, vítáme se. Prý včera spala jinde, protože to tady nenašla. Já holt měla štěstí na znalého taxikáře. A co se chystáme dělat zítra. Já bych ráda na Persepolis, ona možná taky, ještě se uvidí. Teď ale odchází dolů na večeři. Já nejdu, jsem po jídle ještě k tomu docela unavená a ráno chci vstávat brzo. A protože dveře zvenku nejdou zavřít, a když je zavřu zevnitř, ona je pro změnu neotevře, dopadne to tak, že mě tu zamkne. To jí teda pěkně děkuju. I když ono je to šumák, stejně jdu spát. Zavrtám se pod peřinu a odcházím do snů.