Tyrkysová země II - (12.) - Niayesh Boutique hotel
Po 8 mi Neman volá taxík na bus. Prý zbytečně plaším, protože tam budu čekat. Snažím se mu vysvětlit, že radši budu čekat, než bych si nechala ujet i ten. To docela chápe. Auto je tu za chvíli. Kluci mě jdou k němu vyprovodit a domluví mi i cenu.
„30 000. Víc mu nedávej.“
„Jasně, děkuju.“
„Dávej na sebe pozor!“
„Vy taky.“
Podáváme si ruce, otvírají mi dveře do taxíku, jako pravý gentlemani.
„A vrátíš se na Vánoce?“
„Možná.“
„Ne možná.“
„Na 99%?“
„Na 100%.“
„Tak dobře, vrátím se na Vánoce.“ Proč bych se nevrátila? Loni jsem je tu taky strávila a letos dělají i štědrovečerní večeři. A bude tu Scott, což znamená, že mám jistotu, že tu nebudu sama jako loni. A co si budeme povídat, můj původní plán, že 24 zazdím (zaspím) ve vlaku je kapitální békovina. Co dělat dva dny v Teheránu, když můžu být tady, na nejkrásnějším místě na zemi s fajn lidmi?
Nasedám, zavírají za mnou dveře, máváme si dokud máme pocit, že se stále vidíme. Taxikář se hned za rohem pouští do rozhovoru. Je ukecanější než já. Za tu krátkou cestu zvládneme probrat naše školství, výuku cizích jazyků (tady je momentálně od školky povinná angličtina), úctu k rodičům, zda jsem bohatá nebo mám bohatého muže. (Honzí, co na to říkáš?) Občas docela komické otázky. Cesta díky tomu ale uběhne dost rychle, což je fajn.
Před nádražím si na mě bere e-mail a ještě chvíli pokračujeme v povídání. No co, času mam dost, minimálně půl hodiny. (Arabsky je na jízdence údaj o 15 minut kratší než persky, přičemž předpokládám, že ten perský je správně). Po tom, co mi vysvětlí, kde hledat autobus, se rozloučíme a já se jdu podívat do odjezdové haly. Celé nádraží je totiž nové a musím říct, že se jim moc povedlo.
Na informacích se poptám po dvou věcech. Toaleta a odjezdové stanoviště. Obě věci mají momentálně životní důležitost.
„Na nádvoří a v levém rohu a autobus pak vpravo, nástupiště 4.“
Nejdřív jdu tedy do levého rohu, kde bych ovšem byla správně pouze v případě, že bych byla chlapeček, takže jsem přesměrována do rohu pravého. A poté jdu hledat nástupiště 4. Z nějakého důvodu na něm bylo napsáno 9, ale všichni říkali, že to je ono, jen musím počkat.
Ujala se mě anglicky mluvící paní, která jela do Teheránu. Takovou šíleně dlouhou cestu bych autobusem jet nechtěla, zvlášť, když jezdí noční vlaky, kde se člověk i prospí. Nakonec ještě těsně před tím než odjela, vystoupila z autobusu, dala mi svojí vizitku, kdybych v Teheránu cokoliv potřebovala, že se jí mam ozvat. Děkuji, loučím se a už se mě ujímá další člověk. Tentokrát přímo z autobusové společnosti.
„Tady si sedni a čekej. Bude to bílý autobus.“
Sedám, čekám. Přijíždí bíločervený a velmi povědomý stroj.
„To je autobus do Shirazu.“
„Já vím. Už jsem s nim jela loni.“ Můj starý známý Ya Hossein.
Velký batoh dávám do zavazadlového prostoru, malý si beru s sebou dovnitř. Je mi přiděleno místo nad zadními dveřmi. To je pozitivní, protože to znamená, že tam nikdo nebude sedět, takže si budu moct sklopit sedačku na spaní. A dokonce to vypadá, že vedle nikdo sedět nebude. Už i vyjíždíme z nádraží, ale za bránou zastavujeme a nastupuje ještě jedna paní, která dostane místo vedle mě. Skládám mikinu pod hlavu a snažím se jí vytvarovat tak, abych nemusela hlavu balancovat na drdolu, ale nakonec se odvážím sundat sponku a nechat si jen cop omotaný okolo krku. V lepším případě mi nikde nebude vyčuhovat ze šátku. To je poprvé, kdy mi moje po zadek dlouhé vlasy přijdou nepraktické.
Snažím se usnout. Šátek přes oči, ignorovat zvuky ze zapnuté televize. Překvapivě se to daří. Občas se proberu, když někde zastavíme, aby někdo vystoupil, či nastoupil. Po třech hodinách zastavujeme na vyvenčení. Na stejném místě jako loni. Je to zvláštní pocit, stát uprostřed ničeho a přitom vědět, kde jste a ještě moci poradit někomu z místních, kam má jít, když potřebuje toaletu. Je půlnoc. Venku je tma, trochu chladno a fouká jemný vítr. Alespoň náznakem tak vidím, jak tady vypadá noční poušť.
Vracíme se do autobusu a pokračujeme v cestě. Opět jí úspěšně zaspávám. Ve 3 ráno jsme v Shirázu na terminálu - stejném jako loni a stejně tak se na mě sletí hejno taxikářů.
„Hotel? Hotel?“
„Yes. Niayesh hotel?“
Taxikáři kroutí hlavou, neví. Nakonec jeden vítězoslavně prohlásí, že ví, kde to je.
OK, tak asi jdeme.
„Madam! Madam! Where are you going with this man? There is a safe taxi for you!“
A opravdu je tam okýnko s velkým nápisem TAXI, kde si za jednotnou cenu koupíte lístek, dostanete přiděleného taxikáře a ten vás odveze, kam potřebujete. Najdou jednoho, který ví, kde je Niayesh, předají mu doklady od auta (nebo co to bylo) a můžete vyrazit. Řidič je anglicky nemluvící.
Projíždíme městem. Nemám ponětí, kde by to mělo být, takže ani nemůžu kontrolovat, zda mě skutečně veze kam má. Až než dojedeme na křižovatku, kde začínají směrovky na hotel. Prokličkujeme podle nich uličkami, kde bych nevěřila, že se může vejít auto a u jedné, kam už se auto vejít nemůže, zastavujeme a taxikář se jde dobouchat na hotelové dveře. Podaří se mu to, dojedeme na parkoviště a už mi pomáhá s věcmi k hotelu. Dojde se mnu až na recepci, byť by nemusel, zaplaceno již dostal.
Ptám se po místě v dormitoru. Mají. Recepční mi předá klíč a jde se mnou, aby mi ukázal, kde to je. Odmyká dveře z venčí zamčené na řetízek, takže tam nikdo není. To znamená, že si buď Sára platí single a nebo sem nepřijela. Ptám se po ní, prý tu nikde není. Zvláštní. A zvláštnější je, že mě to nevadí. Jsme uvnitř dormitoru, nebo spíš uvnitř naprosto luxusního šestilůžkového pokoje. Na postelích jsou nové barevné deky, ke každé posteli přináleží dřevěné křeslo a stolek, pro celý dormitor je k dispozici lednice a televize, pokoj je rozdělen na 3 místnosti s jednou, dvěma a třemi postelemi, přičemž ta se třemi se dá i zavřít, takže je to skutečně samostatný pokoj.
Já obsazuji hned první, zato samostatnou postel. Sice to znamená, že případní další ubytovaní mi budou chodit kolem lože, ale zase nebude spát nikdo moc blízko u mně a to mi vyhovuje. (Ano jsem asociál.) Ještě rychlá exkurze do koupelny, která je přímo u pokoje, takže žádné chození přes dvůr. Dokonce se honosí papírem s nápisem, že je vše desinfikováno. A i kdyby to napsáno nebylo, je to cítit. Ať žije savo.
Zhodnotím, že tohle bydlení za 15 dolarů i se snídaní stojí. Jsou skoro 4 ráno, takže žádné zbytečné zdržování. V rychlosti koupelna a do 9 spát. Chci z toho dne něco málo mít.
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 5.
Camping Mougas - Saians cca 35 km. Stále pokračuji v cestě podél oceánu do Santiaga a jako obvykle si trochu pobloudím a část cesty si dokonce zopakuji.
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 4.
Caminha - Camping Mougas cca 32 km. Překračuji hranice do 20. a posledního státu mojí cesty - Španělska. Camino dnes vede jednou z nejkrásnějších částí při pobřeží Atlantského oceánu.
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 3.
Viana do Castelo - Caminha. Oficiálně by to měla být cesta na 28 km. Díky bloudění to ale bylo zřejmě o dost víc...
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 2.
Esposende Marinhas - Viana do Costelo (cca 25 km). Včera jsem se rozhodla, že nebudu trhat kilometrické rekordy a pojedu každý den do 30 km. Času mám dost a chci si cestu víc užít.
Klára Kutačová
Když se vládní představitelé vysmívají vlastním nařízením...
... a všem lidem, kteří je stále dodržují, ať už z vlastního přesvědčení, anebo čistě z obavy z možných sankcí.
Další články autora |
Patrik Hartl odstupuje ze StarDance, vrátí se Lucie Vondráčková
Po důkladném zvážení a na doporučení lékařů se spisovatel Patrik Hartl rozhodl ukončit svoje...
Chaos, protesty a vojáci v parlamentu. V Jižní Koreji hodiny platilo stanné právo
Jižní Korea zažila den plný chaosu poté, co prezident Jun Sok-jol vyhlásil stanné právo kvůli silám...
Extravagantní vilu u Brna za desítky milionů nechává nová majitelka zbourat
Víc než dvacet let stála v Rozdrojovicích u Brna vila, která na první pohled upoutala pozornost...
Kvůli agresivitě Romy neregistruji, vyhlásila pediatrička po konfliktu s nimi
S neurvalostí, agresivitou a urážkami se setkala v čekárně své ordinace dětská lékařka z Aše. Podle...
Požár v Národním divadle. Zásah hasičů protáhlo hledání ohnisek
Pražští hasiči zasahovali u požáru v historické budově Národního divadla. K likvidaci vyjely...
KOMENTÁŘ: Dál topíme ruským plynem. Ale už nemusíme, píše Fiala
Skutečnost, že se Česká republika zbavila závislosti na dovozu ruského plynu, považuji za...
Hromadná nehoda uzavřela D7. U Kladna bouralo šest aut, jeden člověk zraněný
Provoz na dálnici D7 u Brandýska na Kladensku zastavila ve středu ráno ve směru na Prahu hromadná...
Dcera na odkaz klikla. Za pornostránky na obalu panenky již padla žaloba
Američanka Holly Ricketsonová z Jižní Karolíny podala návrh na hromadnou žalobu na hračkářskou...
Dostal jsem pokyn vystoupit, řekl Babiš. Chce oddálit energetickou novelu
Přímý přenos Poslanci budou ve středu schvalovat podmínky pro sociálně-zdravotní služby či novelu, která...
- Počet článků 283
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1085x
Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.
Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.
A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...
Seznam rubrik
- Lofoty 2016
- Země zaslíbená
- Po stopách Nikdykde
- Neuschwanstein
- Norsko 2013
- Tyrkysová země II.
- Tyrkysová země III
- Ze života s Chrtem v nouzi
- Nessie na výletě
- Jak jsme (ne)bydlely
- Pochod Marodů - Nízké Tatry
- Expedice Absurdistán
- (Sou)žití s fofrklacky
- Šifrovačky s Dogtopusem
- Výlety po ČR
- Skandinávské bloudění 2015
- Tyrkysová země I.
- Nezařazené
- Osobní
- Cesta kolem světa