Tulačka pod hvězdami

Vyber si hvězdu, něco si přej, když z nebe padá střemhlav k Zemi. Vyber si hvězdu, vzpomínej, když den se tiše změní v snění.

Jsou tři ráno, ležím na střeše hotelu, ze které pořád ještě sálá teplo nakumulované přes den. Pavel vedle spí jak zabitej (do té míry, do které umí mrtvoly chrápat). Sleduji noční oblohu, počítám hvězdy, občas některá spadne. Beru si do ruky telefon, protože to je jediné záznamové médium, co mám zrovna u sebe a píšu si 4 přiblblý veršíky, který mě v tu chvíli napadnou, a které teď, o víc jak rok později nacházím v telefonu a díky nim se vracím do rozpálené Buchary.

Cítím vůni peřiny s obrázky skřítků a do tváře mě lechtá plyšový povlak na polštář.
Pak ale otevřu oči a jsem zpátky v Praze, kde si o hvězdný obloze můžu nechat jen zdát a ve svém pokoji, kde mi moje cesty připomínají jen fotky a mapy na zdech. Ke každé se váže tisíce vzpomínek, barev, vůní, chutí, zvuků i doteků. V každé z nich se odráží chvíle, kdy se můj život protnul, byť v porovnání s věčností jen na kraťoučký okamžik, se životem někoho jiného, někoho koho už zřejmě nikdy neuvidím, ale  budu na něj vzpomínat do chvíle, než pan Alzheimer zavelí "A dost!". Hladím květ bavlny, který jsem si přivezla odněkud z pole uprostřed ničeho, pár Tatranských mateřídoušek aranžuju do měděný vázičky z Teheránu a přesýpáním písku z Aralu odměřuju čas do další cesty,  jejíž start bych mohla vydláždit kamínky a mušličkami z půlky světa.

Sotva jsem se vrátila a už mě to zase táhne jinam, připadám si jako krkavčí matka pokaždé, když vidím svojí krosnu ležet jen tak v poličce a neustále jen přehazuju zpátky popruh od bederáku, který na mě vystrkuje, jako chapadlo, aby upozornila, že je pořád tady a čeká, kam jí vezmu příště. Mám sny, mám plány a mezi tím žiju svuj civilní život a často přemýšlím, jak moc by byl teď jiný, kdybych před čtyřmi lety poprvé neodletěla do neznáma, do údajně nepřátelské země, do které jsem se zamilovala. Do země, která ve mě probudila touhu cestovat, poznávat, upravovat si médiama zkreslený obraz o všem, o čem to jen bude v mých silách.

V Norsku se mě jeden pán zeptal, proč proboha cestuju. Vymýšlela jsem dlouhou a složitou odpověď. Snažila jsem se najít pádné argumenty, které bych využila i v debatách se škarohlídy, co zvládnou během pár vteřin vymyslet stovky důvodů, proč nemůžou cestovat, proč si nemůžou plnit svoje sny, proč je ode mně vrcholně nezodpovědné, že já si je plním... Ale nakonec je to vlastně uplně jednoduché. Cestuju proto, že na důchod nechci střádat peníze, ale zážitky a hlavně proto, že nechci umřít, aniž bych znovu viděla hvězdy.