Skandinávské bloudění - Až na sever?

Po státnicích jsem vymýšlela, kam se "za odměnu" zajet podívat. Vzhledem k převládajícím tropickým teplotám na našem území, padla volba na Skandinávii, ale kam tam?

Protože alespoň trochu přežitelný dojezdový čas mělo Dánsko, volba byla jasná. A ve chvíli, kdy Jíťa mimochodem zmínila, že výhoda Bílých busů oproti Žlutým je v tom, že po cestě nepouštějí žádné dementní filmy, volím opět tuto variantu. A protože tato nabízí i možnost přepravy jízdního kola, půjčuju si ho od mamky a beru s sebou.

Cestu tentokrát pojedu jen na tři dny z časových i finančních důvodů, ale o to víc doufám, že si to tam užiju. Poprvé v životě skutečně naplánuju jednotlivé dny téměř do puntíku. 1. den Malmö a Akvapark, 2. den Helsingor a na kole přes pláž (kde se chystám koupat) zpátky do Kodaně a 3. den si vyhradím čistě na Kodaň. Plán je to krásný a jednoduchý, takže předpokládam, že ani v nejmenšim nemá šanci vyjít. Přes Hostelword si ještě rezervuju hostel přímo v centru za 500 na noc ve 22 lůžkovém dormitoru, a pak už se jen celý měsíc těším, až to přijde.

Původně jsem byla rozhodnutá, že pojedu s malým batohem, velký foťák necham doma, ale nakonec jsem zhodnotila, že já si dovolenou nejvíc užívám právě tím, že bloudím po různých městech a fotím jak o život, takže z malého batůžku je zas velká krosna vybavená jak na zimu a déšť, tak na vedro, ale i na cestu na kole a v neposlední řadě na focení (dva foťáky a tripod).

Na metro vyrážím tradičně na poslední chvíli, ale na Florenc dorazím skoro až moc brzo. Autobus zatím stojí odstavený u zábradlí, ale řidič na mě zamává, zda jedu s nimi. Když mu to odkývu, hned se vrhne na upevňování do nosiče. Kolo je tak připraveno na jízdu a já po přeházení jídla do příručního zavazadla taky. Autobus udělá kolečko kolem nádraží a už můžeme nastupovat. Jedeme strojem typu Business class, což je v překladu víc místa na nohy, zásuvka pod oknem a měla by být i Wifi, ta ovšem po celou cestu stávkuje. Ukořistím místo nad zadními schody, takže můžu spát na sklopené sedačce, aniž by se mě za to někdo pokoušel uškrtit. A protože asi vypadám hrozně odpudivě, nikdo si ke mně až do Kodaně nepřisedne.

Vyrážíme přes Ústí nad Labem, Drážďany a Berlín, slunce stále svítí jak o život a klimatizace jede na plný výkon. Paráda. Cesta probíhá v klidu až do Drážďan, po kterých následuje asi hodinové stání v koloně, díky čemuž ovšem nestojíme v Berlíně a jen tam nabereme lidi a pokračujeme v cestě. Je už poměrně pozdě, takže se choulim do klubíčka na sedačce, že se trochu prospím. V tu chvíli se ze zadní části autobusu začne ozývat nejprve hlasitější mluva, pak už regulerní křik. Koukam, co se děje a jeden z pasažérů, který nastoupil v Berlíně se poměrně sprostě naváží do několika spolucestujících žen se šátky na hlavě. Ty jej nejdřív absolutně ignorují, což jej ještě víc provokuje, takže přidává na sprostotě i hlasitosti, až se jedna z nich zvedne a jde požádat druhého řidiče, aby zjednal pořádek. Druhá žena se zatím snaží agresora slovně zklidnit, zatímco on začíná vypadat, že začne být agresivní i fyzicky. Je to nechutný. Druhý řidič naštěstí učiní všemu přítrž a je klid. Usínám s přemýšlením o tom, kam jsme to v současnosti s tou nenávistí dopracovali...

Dojížíme do Rostocku, kde nás čeká přestup na trajekt. Druhý řidič doběhne zařídit formality do kanceláře a můžeme najet pod semafor a vyčkávat, až nám přijede loď. Za chvíli se v protisměru začnou valit náklaďáky, a když jejich proud ustane, máme zelenou a jedem. Modlim se ke všem svatejm, na trajektu jsem ještě nikdy nejela. Ale aspoň jsem byla Sherlockem řádně poučena, že se musí ven z autobusu a přestěhovat se nahoru na palubu. Sice vím, co dělat, ale netuším kudy a změť náklaďáků všude kolem na mě působí dost tísnivě. Toho si zřejmě všimne muž jdoucí přede mnou, takže na mě mávne, ať ho následuju. Vypadá, že pro něj je to běžná rutina. Vyjdeme o dvě paluby výš, kde už jsou plány celé lodi. Ve chvíli, kdy zjistím, že s námi v podpalubí cestuje i vlak, spadne mi čelist. Chvíli se ještě rozhlížím kolem, než se vydám hledat vyhlídkovou palubu.Zbytek osazenstva bere přednostně útokem bezcelní obchod.

Já si zatím sedám uvnitř, kde je ovšem výhled jen na komín a dávám si půlnoční večeři. Vedle mě usedá ona rodina se ženami v šátku a chvíli potom přichází opět autobusový agresor a snaží se vyprovokovat další konflikt. Naštěstí marně. Přesouvám se na venkovní boční paluby (pendluju z jedné na druhou) a fascinovaně koukám na bílou pěnu, která ubíhá podél lodi. Ženeme se pro mně nepředstavitelnou rychlostí k městu, které září před námi a vzdalujeme se od dalšího osvětleného ostrova za námi. Vpravo na obzoru občas něco stříbrně zabliká z levé paluby zas sleduju další obří lodě, které nás míjí v protisměru. Je to úžasný zážitek, ale trvá sotva 45 minut, než zahlásí, že se máme všichni vrátit do dopravních prostředků. Vyhledám povědomé lidi z našeho autobusu a jim v patách se vrátím. Zkontroluju, že kolo má všechny součástky na místě a jdu se usadit na svoji sedačku. Za chvíli se těsně před námi zvednou obrovská kovová vrata a jsme vyvráceni na pevninu, abychom mohli pokračovat v poslední fázi cesty, kterou kompletně zaspím.

Probouzím se v Kodani, kam přijíždíme téměř na minutu přesně. Pan řidič mi sundá kolo, které opírám mezi desítky dalších o plot u železnice a po přeskupení zavazadel jsem připravená vyrazit. Krosna mi neustále shazuje přilbu do očí, takže se rozhodnu, že kolo povedu. Snažim se najít cestu do hostelu, ale úspěšně se ztratim na mapě, byť na ní mam i vyznačený hostel, ale ten DGI Byen tam nějak přehlídnu, takže jedu uplně na druhou stranu. Zorientuju se až ve chvíli, kdy mám vedle sebe zábavní park Tivoli, který je na uplně druhý straně kolejí. Konečně vím, kde jsem, a protože se mi nechce jít celou cestu zpátky zase pěšky, nasedám na kolo a s přilbou proklatě nízko do čela vyrážím vpřed. 

Pak už City public hostel nacházím naprosto bez problémů. Brankou kolem sochy kytaristy vjedu na krásnou rozkvetlou zahradu a parkuju kolo opět mezi desítky jiných a jdu se zapsat. Jsem tu ovšem moc brzo, je sotva 7 ráno a check-in je až od 13, ale je tu možnost zanechat si věci v zamykacích skříňkách ve sklepě v luggage room, pokud ovšem máte vlastní zámek (případně vám ho za 30 DKK půjčí). Super. Přemisťuju se tam, přebalim zavazadla a jsem připravená vyrazit za poznáním do Malmö...