Věta, která se pro mě stala jakýmsi symbolem (nejen) personální krize ve zdravotnictví a totálního nezájmu ze strany těch výše postavených, ji jakkoliv řešit.
Od vrchních sester, přes primáře a přednosty, ředitele nemocnic, až po ministra zdravotnictví.
Tahle věta totiž, podle mě, vystihuje naprosto dokonale, jak to v současnosti ve zdravotnictí funguje.
Personál v nemocnicích (ambulancích, v laborkách, vlastně uplně všude) je každý den postaven do situace, kdy se na úkor svého vlastního zdraví, rodiny a jakéhokoliv mimopracovního života, snaží poskytnout nejlepší možnou péči svým pacientům. Naše zdravotnictví je stále (i když někde už fakt jen zdánlivě) na tak skvělé úrovni čistě proto, že se pořád najde dost „srdcařů“, kteří ho odmítají nechat padnout. Při tom často překračují své kompetence, zákoník práce, přechází nemoci, berou služby ze dne na den, občas i z hodiny na hodinu. A samozřejmě se to nikomu nijak zvlášť nelíbí, takže se vede jakýsi tichý odboj, většinou za zavřenými dveřmi, třeba nad novým plánem směn, kde znovu a znovu počítáte služby a hodiny a marně hledáte volný čas, kdy budete s rodinou a zároveň to nebude den po noční, který buď zaspíte, anebo strávíte ve stavu příbuzném spíše vigilnímu komatu, než normální bdělosti.
V loni jsem o tom napsala článek na facebooku a dodnes k němu zdravotníci napříč obory a celou republikou píší, že u nich je to to samé v bledě modrém…
Nikdy se za tuto dobu ale nedal dohromady nějaký hromadný, hlasitý a znatelný odpor, protože je nám všem jasné, že by to primárně odnesli pacienti. Na našem oddělení jsme podnikli nějakou větší snahu o nápravu situace za dobu mého působení dvakrát. Pokaždé, když už začínalo vše překračovat mez únosnosti a bezpečnosti, protože na oddělení (pooperační a resuscitační, takže s pacienty většinou v nejhorším možném zdravotním stavu) hrozilo, že bude příliš mnoho pacientů na velmi málo sester a to už si nikdo z nás nechtěl dobrovolně „vzít na triko“. Možná to nevíte, ale existuje Vyhláška č. 99/2012 Sb., o požadavcích na minimální personální zabezpečení zdravotních služeb. Nás se týkala konkrétně Část II., odstavec 2.1.3., který stanovuje minimální počet NLZP pro lůžka intenzívní péče 3. stupně - resuscitační péče. Systémového řešení jsme se nedočkali žádného, spíš jsme zjistili, že buď se podřídíme tomu, že ve třech sestrách budeme mít na oddělení 6 (7? 8? „Vidím tu 8 postelí, tak kde je problém?!“) pacientů a budeme se modlit, aby se nikomu nic nestalo, anebo si nabereme další služby navíc, aby se nesloužilo po třech...
Reakce našeho primáře směrem k novému přednostovi na naše zvyšující se naléhání na řešení byla ona věta uvedená nahoře: „Sestry vždycky pindají, ale o lidi se postarají, já bych to neřešil.“ A tak se nic neřeší už celý další rok a lidi odcházejí. A bohužel to není jen otázka jednoho oddělení jedné nemocnice, kterou můžeme brát jako reálný ilustrační obrázek. Tuhle taktiku zřejmě volí nadřízení všude, jen to v lepším případě neříkají nahlas a dělají, že to nevidí. Až na pana ministra (a pár dalších politických představitelů). Ten zřejmě momentálně zvolil taktiku veřejného výsměchu všem zaměstnancůmve svém resortu.
Je v podstatě jedno, k čemu se ministr vyjadřuje, snad nikdy ale neopomene v médiích zopakovat, že průměrný plat sester je v dnešní době kolem 40 000, ale už nedodává, že plat pobírá jen minimum sester (těch, které pracují ve fakultních nemocnicích a hlavně na odděleních typu JIP a ARO, kde jsou různé další příplatky) a hlavně v době, kdy sestry odslouží za jeden měsíc na přesčasech tolik služeb, jako by měli minimálně 1 a půl úvazku. A hlavně sestry, které pobírají MZDU si o takové částce můžou vážně jen nechat zdát. Nevím, jestli se tím snaží cíleně vyvolat řevnivost mezi jednotlivými zdravotníky, nebo i jistý odpor od nezdravotníků směrem k „nenažraným sestrám“, ale docela se mu to daří.
Lidé pak mají pocit, že kdykoliv se začne řešit krize ve zdravotnictví, nedostatečné úhrady od pojišťoven, které dluží mnoha nemocnicím milionové částky a nemocnice krachují, tak už slyší jen to, že zdravotníci zase brečí a chtějí víc peněz, samozřejmě do svých už tak přeplněných kapes, vždyť přece berou 40 000!
Ale ono je to jinak. Krizový štáb, o kterém si ůžete více přečíst tady: http://www.9pkz.cz poukazuje na všechny problémy českého zdravonictví a navrhuje poměrně konkrétní řešení. Nejde o příjmy zdravotníků, jde o to, aby se přestala zavírat lůžka a celé nemocnice, aby poskytovatele péče, kteří jí musí ze zákona poskytovat za ni taky dostali zaplaceno. (Může mi navíc někdo, prosím, vysvětlit, jak je možné, že někdo má povinnost poskytnout službu, ale nikdo už nemá povinnost mu za ní zaplatit a ten poskytovatel má potupně vyjednávat s pojišťovnami, aby mu zaplatili apoň 3 reálných nákladů a zbytek musí dotovat ze svého a dostávat se do dluhů?)
A ministerstvo přechází do útoku. Doslova. Ministr se rozhodl na svých sociálních sítích útočit na odbory a jejich předsedkyni paní Žitníkovou. Píše o placených kampaních o vyvolávání hysterie a neexistující krizi. Problém je, že čím dál víc zdravotníků už toho má tak akorát dost a začínají mu psát své argumenty a příběhy zcela veřejně právě pod jeho selfíčka na faceboku. Do teď jsme to dělali tak nějak neveřejně, sepisovali jsme dopisy na ministerstvo, v přeneseném smyslu jsme před ministrem klečeli na kolenou a prosili ho, aby konečně něco udělal, že takhle to dál nejde. A reakce ministerstva nám začala chodit taky tiše poštou, bez ohledu na to, co bylo v našich dopisech napsáno, dostali všichni stejný dopis o tom, že za vše mohou zlé odbory, které vedou kampaň proti ministerstvu a tím vyvolávají celou krizi a způsobují nedostatek personálu.
Co mi vadí asi nejvíc je, že ačkoliv jsou momentálně v krizovém štábu zástupci zdravotníků i pacientů (14 různých orgaizací), ministr si k útokům stále cíleně vybírá pouze Odborový svaz a jeho předsedkyni, která vždy (naposledy v Nedělní Partii ) dokazuje, že její argumenty stojí na jasných podkladech a zkušenostech ze zdravotnictví, zamtímco ty vojtěchovy pseudoargumenty plavou na velmi tenkém ledě lží (třeba o spokojenosti zdravotníků se současným stavem) a vyhýbavých odpovědí. Ale asi to chápu. Odbory jsou organizací, která funguje na špičkové úrovni a čím víc zdravotníků se začne přidávat na jejich stranu, tím hůř se bude tvrdit, že neexistuje žádná krize, že to je jen pár drobných izolovaných problémků, které se dají zamést pod koberec utkaný ze selfíček s vysmátými řediteli nemocnic. Takže je potřeba řádně poštvat zdravotníky proti odborům, aby do nich nevstupovali a hlavně s nimi nijak nespolupracovali a zároveň poštvat potenciální pacienty proti zdravotníkům, aby se náhodou i oni nezačali pídit po tom, jestli je opravdu naše péče stále tak dostupná a kvalitní, a taky třeba proč se zavřela nemocnice v Orlové a krachuje ta Rumburská…
Ale pan ministr s úsměvem před kamerami opět tvrdí, jak je zdravotnictví na vzestupu a žádná krize neexistuje. Víte co, možná už to chápu. Na gymplu jsem měla oblíbené heslo, že i pád na držku je pohyb vpřed. A tímhle heslem se zřejmě řídí i pan ministr, jen v trochu přeneseném významu. Zatímco zdravotníci napříč obory padají na držku, on vidí naše zdravotnictví jít kupředu!
