Překračujeme hranice do Norska a směřujeme na Narvik, ze kterého už jsou naše vysněné Lofoty vlastně za rohem.
Vstáváme opět do velmi zamračeného a deštivého dne, takže si Sherlock vyslouží přísný zákaz používat věty typu: "Vyfotim si to ráno za sluníčka." "Vyfotim si to ráno za světla." Nebo cokoliv tomu podobného. Vyhrabeme se z auta, že se pokocháme alespoň výhledem na okolní kopečky, ale ty jsou schované v nízko ležící oblačnosti, čímž nám dost usnadní rozhodování, zda se snažit hledat sirná jezírka. Pustit se po neznačené cestě suťovisky v mlze by nebylo ani trochu rozumné. Místo toho se porozhlédneme tady, cvakneme pár fotek a dáme si v klidu studenou snídani v podobě müsli tyčinky a chystáme se k překročení hranic s Norskem.
Během naší poměrně ubohé snídaně nás přijde navštívit paní z vedlejšího camperu, která chvíli okukuje otevřené auto stále ještě se spací úpravou, až se odhodlá nás oslovit: "Did you sleep well?" a než stihneme přitakat, dodá ještě lehce pohrdavé: "In this - ehm?" Pustíme se tedy do vysvětlování, že to EHM je naprosto luxusní bydlík! Ona jen nevěřícně kroutí hlavou a odebírá se s kyblíčkem na borůvky, protože jich tu kolem roste ohromné množství.
My skládáme auto do cestovní podoby a pokračujeme na Narvik. Hranice překročíme po pár kilometrech a až nás samotné překvapí, že změna je i poměrně jasně viditelná. Na každém alespoň trochu myslitelném kusu skály stojí po jednom roztroušené domky. My se cestou nijak zvlášť nezdržujeme a pokračujeme až k Narviku, před kterým se staví nový most a dle již hotových pilířů to bude skutečné monstrum. Cedule podél silnice hlásají, že plánované dokončení bude v roce 2017. U nás by to bylo odhadem tak v roce 2070...
Rychle zjišťujeme, že parkování v Narviku je lehce problematické a rozhodně potřebujeme drobné do parkovacích automatů. My je nemáme, takže volíme lehce bloudivou variantu parkování před obchodním centrem, kde si rovnou dáme i pořádnou snídani a hlavně velký kafe. Zavítáme do rychloobčerstvovací samoobslužné Coop restaurace, kde neodoláme a dáme si obložený chleba s lososem a vajíčkem a při jídle vymýšlíme, kam dál.
Primárně zamíříme dolů do obchodu, abychom doplnili tenčící se zásoby jídla, ale mají tam tak maximálně gumáky ke kolenům (se super šněrováním) a sekačku na trávu, z čehož nepotřebujeme ani jedno, takže jedem o dům dál. Rádi bychom viděli vodotrysk, který má být aktivní ve 13:00, tedy za 10 minut. Šance, že k němu stihneme dojet není sice vysoká, ale zkusit to musíme.
Nenajdeme ho ani za 20 minut, takže místo toho uděláme pár fotek z pěkné zatáčky s dobrým výhledem a vracíme se k lanovce, že si zajedeme nahoru na kopec. Lanovku najdeme, lana má, ale nemá nic na nich. Po tomto posledním neúspěchu už jen zajedeme do skutečně jídelního supermarketu, nabereme zásoby, opustíme město a zabočíme na E10, která propojuje komplet celé Lofoty, buď pomocí mostů, a nebo podmořských tunelů.
Se Sherlockem se dohodneme, že během dneška se přiblížíme co nejvíc k vesnici A (s kroužkem - čtěte O) a z ní se v následujících dnech budeme pomalu, ale jistě vracet, zastavovat, kochat se, navštěvovat, užívat si...
Vjíždíme na první ostrov a za každou zatáčkou se nám nabízí neuvěřitelná panoramata. Špičaté skály, temně modré, a nebo naopak světlounce tyrkysové fjordy, zelené louky, naplavené žlutohnědé řasy, dřevěné konstrukce na sušení tresek, malý a velký lodičky a mezi tím rozesetá městečka, vesničky i jednotlivé domky. Člověk neví, kam by měl dřív koukat. Zastavujeme se u silnice na pěkném plácku, Sherlock vytáhne skládací židličku a jdeme poobědvat a nakumulovat trochu slunečních paprsků.
Po jídle projíždíme další a další tunely, přejíždíme spoustu mostů, slunce pomalu zapadá, takže se okolní nádhera stává ještě úžasnější a fotogeničtější. Neodoláme a párkrát i zastavíme, ať už v přístavu, a nebo u vyhlídky na skálu ověnčenou mraky.
Pro dnešek jsme se rozhodli, že se usídlíme ve skutečném kempu, byť Sherlock zkouší něco ve smyslu, že bychom mohli přespat před jedním z posledních tunelů na parkovišti, které oplívá naprosto šíleným veřejným záchodkem v rezavé kovovoskleněné boudě. Tento návhr je zamítnut a dojíždíme až do Moskenes kempu.
Tady na recepci ohlašujeme, že spíme v autě. Recepční se nevěřícně vykloní, aby lépe viděl na parkoviště (na kterém stojí jen Jumper), ale pro jistotu se přeptá, zda skutečně v TOMHLE autě? Přitakéme. Pán se chvíli zamyslí, znovu se zahledí na auto, na nás dva a nakonec výtězoslavně prohlásí: "Okey, budem tomu řikat stan!" Ale aby nás neurazil, tak dodá, že můžeme parkovat na parkovišti pro campery a ne v ďolíku u stanů. Ještě nám do potvrzení o zaplacení napíše, že jsme dojeli na motorce, zvýrazní nám na něm kód k veškerému příslušenství a my se jdeme zaparkovat mezi místní elitu.
Pozorujeme nádherný západ slunce, já si dokonce v dost nepřátelském vichru vylezu na ohromné šutry, ze kterých je skvělá vyhlídka, a kde se srocují všichni místní fotekchtiví jedinci. Sherlock zatím dole přeparkovává auto, protože jsme si neomylně vybrali jediné místo, které už měl někdo zamluvené. Náš nový plac má ještě o stupeň lepší výhled, takže vůbec nevadí.
Večeříme vedle auta na kamenném valu, který nám slouží jako stůl i židle zároveň a možná trochu závidímě skutečným karavanářům, že můžou vařit a jíst v teple uvnitř auta. Po večeři si jdeme konečně po dlouhé době dát pořádnou sprchu. Za 10 NOKů na 3 minuty. Chvíli mi trvá, než se mi podaří voda vůbec seštelovat, takže po tom, co se šíleně opařim se ve finále sprchuju v ledové, protože mi 3 minuty nestačily a na víc jsem neměla drobné. Holt žádné rozmazlování.
Vracím se do auta a do teplého spacáku a už se nemůžu dočkat, jak si to tu nafotím zítra ráno za východu slunce...
