S Jumperem (Galakticznym) na Lofoty - den 1.

Sbalit se ve dvou lidech na 14 dní do osobního auta a vyrazit s ním na konci léta za Severní polární kruh nám přišlo jako naprosto geniální nápad, a proto jsme ho před koncem září realizovali...

Pro začátek dovolte lehké představení našeho "dream teamu".

Posádka: Sherlock a já - lidská část, Kocour - plyšová kočka v silně nadživotní velikosti. A člen nejdůležitější je samozřejmě expediční vozidlo, které Sherlock poctivě několik týdnů před odjezdem přestavuje na obytňák, a kterému říká Jumper - podle vesmírného přibližovadla ze Star Gate Atlantis, protože má pocit, že jsou si strašně podobný. Nejsou, ale to mu neříkejte...

Vzhledem k tomu, že já sice řidičák mám, ale tak maximálně na to, abych se na něj dívala v peněžence, bylo už předem dost jasné, že tíha čtrnáctidenního řízení padne na Sherlocka. Ten se zdá se svým těžkým osudem smířen, takže bez problémů. A já se alespoň budu moct po celou cestu věnovat testování foto a video výbavy, kterou jsem lehce rozšířila a inovovala pro potřeby Aviatické cesty do Jižní Ameriky.

Z předodjezdových příprav mi v hlavě utkvěla jen paní u obslužného pultu sýrů a salámů na Skalce, která nás obsluhovala s rychlostí Bleska ze Zootopie. ((Abych nezapomněla, prosím omluvte v tomto povídání o cestě spoustu narážek na různá literární, seriálová a filmová díla. Děkuji.)) Nicméně máme všechno, co potřebujeme, dokonce i jakž takž zabalené v nějakých příčetných zavazadlech, takže v neděli po tom, co oba skončíme v práci, můžeme jít na chvíli spát a ve 3 ráno vstát, naložit Jumpera a vyrazit.

První zastávku děláme už kousek za Prahou na benzínce pro kafe a snídani a následně pokračujeme s východem slunce směrem na západ do Německa. Po silnici lemované větrnými elektrárnami s pár zastávkami na tankování a venčení dojíždíme do Sassnitzu, kde u check-in okýnka odevzdáme rezervaci na trajekt (při dostatečně předčasném zakoupení nestojí tak nekřesťanské peníze), dostaneme výměnou palubní lístky pro nás i auto a jedeme se zařadit na 1. terminál do 6. řady a čekat, až nám přijede loď.

Chvíli vylezeme z auta a pozorujeme, kterak jiní vyjíždí z trajektu, který přijel před malou chvílí. Označení nevidíme, proto se raději vracíme k autu, kdybychom se snad měli v nejbližší chvíli nalodit. Ale na náš trajekt je ještě hodně brzo. Takže čekáme a čekáme a čekáme a konečně se dává naše řada do pohybu.

Najíždíme jako jedni z prvních. Po mostu nahoru, kolem lodi s heliportem bočním vjezdem na trajekt. Jsme uvnitř, dle navigátorů ve žlutých vestičkách na milimetr přesně zaparkujeme, zjistíme, že jsme u červeného schodiště (já se moc dobře znám, jak dokážu na trajektu bloudit a panicky pobíhat, i když má jen jedny schody, natož troje...) a jdeme se přemístit na sedmou, respektive osmou (venkovní) palubu, z kama je krásný výhled na přístav. Vzhledem k tomu, že tu je venku příjemně, svítí sluníčko a nijak výrazně nefouká, vezmeme si dvě plastové židličky k zábradlí a pozorujeme výjezd z přístavu. Odjíždíme přesně na čas.

Cesta podél pobřeží je celkem zajímavá, ale dál po moři už je to poměrně jednotvárná nuda, takže se přemisťujeme o patro níž na oběd. S ním si sedáme k oknu a pozorujeme ubíhající vodu kolem nás. Sem tam se barva vody mění z temné modré na jakousi žlutohnědou břečku s překvapivě ostrými a jasnými hranicemi. Netušíme, co to je. Asi nějaké řasy?

Čas od času vyběhnu nahoru na palubu, protože je tam větší teplo, než tady, udělám pár dalších fotek a 4 hodiny utíkají, jako nic a my se blížíme k Trelleborgu. K přístavu couváme, takže se všichni hromadně vrhají na zadní palubu a pozorují přistání, dokud není vyhlášen přesun k vozidlům.

Jsme zakotvení, loď otevřená a jako první z ní vyjíždějí kolisti a následně odvážejí pěšáky. Najede si pro ně autobus a vyveze je na břeh. Následují auta, která projíždí křížem opět k bočnímu v(ý)jezdu. Jedeme ven asi jako třetí. GPSka nám ukazuje, že stojíme ve vodě. Chytrá holka. Jen se divim, že jí to ani trochu nevadí...

Konečně zas pevná půda pod nohama. Ať je to jak chce, mně ty lodě vážně nedělají dobře. Projíždíme ven z Trelleborgu, míříme na Malmö a (asi) po E4 a následně 141 míříme k národnímu parku Store Mosse, neb předpokládáme, že by tam mohlo být parkoviště vhodné k přespání. Sherlock naťuká nějaké přibližné pozice do GPSky a asi o 50 metrů dál natrefíme na parkoviště Östra rockne, ze kterého vychází několik okružních stezek kolem jezera Kävsjön, a nebo k jezírku Swartgölen. Parkoviště je vybavené dřevěnými lavičkami, stoly a bezbariérovými kadibudkami. (Po tom, co jsem je navštívila jsem musela definici upravit na velkou dřevěnou chatku v jejíž hlavní místnosti stojí toaletní mísa.)

Zaparkujeme vedle dalšího auta a vyrazíme na procházku. Volíme nejkratší stezku, která je celá uzpůsobená pro vozíčkáře (široké udusané lesní pěšiny a následně dřevěný chodník přes mokřiny) a směřuje k Swartgölenu. Sherlocka to přibližně v půlce přestane bavit, neb on narozdíl ode mně půlku cesty neprospal, ale nakonec se nechá přesvědčit, že dojdeme až na konec. A je to tam vážně hezký.

K autu se vrátíme, až když padne tma. Druhé auto je pryč, takže tu budeme mít v noci klid. Připravujeme ležení, u kterého Sherlock doufá, že vydrží aspoň tuhle jednu noc, ale já mu věřím, že to přežije celou cestu.