jak málo stačí, aby si člověk způsobil úraz a jak moc to dokáže ovlivnit jeho život, byť i jen na malou chvíli.
Mohl to být moc krásný druhý březnový den, nebýt jednoho špatného kroku na tělocviku. Učitel zavelel: „To nic není, to rozchodíš.“ Ale ač jsem se snažila sebevíc to rozcházet, tím víc to bolelo, až s tím už vůbec chodit nešlo, až mě to dohnalo na úrazovku. Spolužáci záchranáři k tomu přistoupili poměrně odpovědně – buď půjdeš sama, nebo tě tam donesem, co si vybereš? Zvolila jsem variantu méně potupnou, místo radiační ochrany sedla na MHDčko v Kladně a už si to šinula přísuny do nemocnice.
Tady jsem si vyseděla frontu, dobelhala se do ordinace, přetlumočila, jak se to stalo. (Což stále zůstává vpodstatě ve formě dohad, protože jediné co vím je, že mi na protiskluzové žíněnce podjela noha a já, abych sebou neřízla o podlahu, se to snažila za každou cenu ustát, až to koleno prostě nevydrželo.) Po nějakém tom kroucení dolní končetinou, jejím ohýbání a mém skučení, nafasuji ortézu a dvě francouzské hole, a že prý můžu do světa. No jo, ale jak se s tim sakra chodí? Metoda pokus a omyl se nachází neustále ve fázi omyl, takže zdatný spolužák přezdívaný Zoro se ujme praktické ukázky a zajistí mi tak, že se dostanu aspoň domů. Moje běžná cestovní rychlost se sníží asi tak na jednu tisícinu a navíc najednou mám o dvě končetiny na zakopávání navíc a k bolavému kolenu se přidávají ještě i ruce. Vidina, že to tak bude celý měsíc mě fakt netěší, zvlášť, když se mi to stalo neomylně v den, kdy jsem chtěla jít vyzkoušet nové plavky, týden před fakultním plesem, na který jsem dodělávala šaty, malovala šátky a hlavně se strašně těšila, 14 dní před tím, než jsem měla jet do Krkonoš na sněžnice... No prostě v ten nejplnější měsíc, jaký jsem si mohla naplánovat.
Cesta z metra, která normálně zabere 3 minuty najednou trvá minut 20 a se šesti zastávkama. Začínam si říkat, že budu muset následujcích několik dnů asi vstávat ve 4, abych dorazila do školy včas. Doma zbaběle volím pro vyjetí k bytu výtah a jdu zjišťovat, že náš dokonalý byt není v některých ohledech zrovna bezbariérový. Ještěže máme na pidizáchůdku výklenek, kam se tak akorát dá natáhnout zraněná neohnutelná noha a díky bohu, že to není levá. Úzká předsíň taky není zrovna berlefriendly a o mojí posteli těsně pod stropem ani nemluvím. Hančí se plně zhostí role nejlepší kamarádky a přijde mi večer nakoupit, pomoct uvařit, nastavit kryplklacky na správnou velikost a zjistit, zda na nich opravdu umím chodit a hlavně mě rozptylovat, abych si to tak moc nebrala. Nicméně doma se dá zvládnout ledasco a co nezvládnu já, to zastane dokonalý prototyp chlapa jemuž mám tu čest býti spolubydlící.
Každodenní kurz asertivity v praxi, aneb jak si v metru nebo tramvaji říct o místo na sezení, protože na bolavé noze se stát moc nedá a s holí v každé ruce se nedá ani moc držet, bohužel ve chvíli, kdy nastoupíte do MHD se většina populace stane pro jistotu slepou, jen aby nemusela vstávat. Paradoxně mě tak většinou pouští lidé, které bych za běžných okolností pouštěla já. Gentlemani ještě ze staré školy, protože v těch dnešních už se galantnost neučí a rozhodně už není moderní. To se pak lehko stane, že nastoupím do tramvaje a dozvím se – cituji: „Nepouštěj tu pí*u, to má jenom aby si mohla sednout.“ Vložte tento výrok do úst osoby sotva dvanáctileté a představte si, jak byste se v tu chvíli tvářili. Asi stejně jako já, že? Dále pak mají lidé tendence "nenápadně" kopat do nepokrčitelné končetiny a dávat tak najevo, jak moc jim překážíte. Tím se pro mě stalo denní dojíždění MHDčkem takovým malým peklem, zkouškou nervů a sociologickým průzkumem v jednom.
Na druhou stranu handicapy sbližují, takže se člověk dal sem tam s někým do řeči. Většinou tedy s osobami poměrně staršími, mladší jsou povětšinou dost nesdílní. Paní co mi sklopila v autobusu sedačkou se se mnou loučila slovy: „Sportem k trvalé invaliditě“ a já této 75 leté Sokolce před operací kyčle musela dát za pravdu.
Autobus do Kladna pak byl zážitkem sám o sobě. Řidič, co se rozjížděl ve chvíli, kdy já ještě vlála mezi dveřmi a nevěděla, co držet dřív, zda peněženku, hole, sebe a nebo se mám rovnou zřítit do uličky. Paní, která nade mnou stála a s úsměvem mi tvrdila, že si na to místo k okénku sednout nechce, aby mě hned po rozjetí autobusu seřvala, že jí snad pustím sednou. V Praze mě zas trmvaják přivřel do dveří, že jsem moc pomalu vystupovala.
I zcela běžná věc jako je nákup dostala další rozměr. Kam totiž dát košík, když máte v každé ruce jedno odstrkovadlo? A jak si vzít velký batoh, abych všechno donesla domů? Občas se našel někdo, kdo vypomohl (náhodně potkaný Matěj), jindy zas někdo, kdo mě obcházel s milými slovy na rtech („Uhni krávo.“) a nebo mě rovnou srazil nákupním vozíkem.
Posezení s kamarády se též stává poměrně hůře realizovatelná, pokud se má dít jinde, než u nás doma. Táborový sraz v hospodě, kde jsou toalety malé a k tomu značně opotřebované byl poměrně za trest, zatímco plánovačka na Uzbekistán už na tom byla podstatně lépe. Téměř bezbariérová restaurace s perfektním sociálním zařízením. Holt na příště mám další kritérium výběru navštěvovaných zařízení.
Další nevýhodou (nebo možná výhodou) je, že si vás lidé poměrně rychle zapamatují. Takže si celkem všimnou, když nedojdete na přednášku, ale řidič autobusu vás zdraví už z dálky a zastavuje u chodníku, aby se vám dobře nastupovalo a vystupovalo a ještě vám vypráví, jak si při skákání padákem způsobil komplikovanou frakturu.
Musím říct, že tenhle měsíc mi vzal hodně iluzí o lidech a na druhou stranu mi ukázal, jak skvělé mám přátele, ochotné se vším pomoct, jak po fyzické, tak i psychické stránce. A i díky nim můžu sepsat další díl "S fofrklacky na venkově". A vzhledem k tomu, že tenhle článek sepisuji z nemocničního pokoje, bude následovat ještě jeden "S Fofrklacky po doktorech", ale to až potom z domova...
