S fofrklacky v nemocnici II. - nástup

Po vydařené víkendovce v Těchonicích mě nečeká už nic jiného, než fyzický nástup do nemocnice, kde už jsem papírově od pátku.

V neděli kolem poledne odjíždíme z víkendovky v Těchonicích, Jíťa mě zaveze až před dům, Abbík mi odnese bágly, Marvin kmitá po kuchyni. Moje první cesta je do vany, abych ze sebe smyla ovčí trus a vůni pálených trnek, a když vylezu můžu tak akorát zasednout ke stolu k obrovské porci domácí sekané s bramborovou kaší - zní to skoro až idylicky, kdyby na konci dne nečekala nemocniční postel.

Marvin celou dobu příkladně povzbuzuje, pomáhá mi s sebou vybírat vhodné filmy na zvednutí nálady, vyhrožuje, že mi zabalí chleby se sekanou a kyselýma okurkama, kdyby mě náhodou v tej nemocnici nechtěli nakrmit, jako jeho. S díky odmítám a místo toho beru radši čokoládu a sušenky (cukr je na nervy nejlepší), hygienu, župan, pyžamo, přezuvky knížku a noťas a nakonec se smířím i s tím, že budu za infantilního pitomce a přidám i obrovského plyšového hrocha, který vypadá, že má spalničky, takže do nemocničního prostředí ideální. A já se budu mít večer ke komu tulit, až budu strachy nespat.

Mám zabaleno a pomalu nastává čas vyrazit, abych tam v pět byla. Ale komu by se chtělo? Ještě asi po tisící kontroluju, jestli mam fakt všechno, ale pak už to nejde nijak oddalovat. Pevně rozhodnutá, že se projevím jako dospělý a statečný jedinec se odebírám za Marvinem s připravenou větou: „Tak já jedu, uvidíme se v úterý nebo ve středu.“ Ta se ovšem během těch pár kroků změní na mezi vzlyky protlačenou: „Já se strašně bojim, můžeš jet prosím se mnou.“ A on (odhadem proklínaje všechny okolnosti, které způsobily, že mě má momentálně v dosahu) bere mikinu, boty a vážně jede. A celou cestu, zatímco já se klepu víc jak ratlík v zimě, mě přesvědčuje, jak bude všecko v pohodě. A já mu to věřim, ne že ne, ale strach je mrcha a jen tak se ho zbavit nedá. I tak ve finále vstupujeme do brány nemocnice oba s úsměvem a historkama z MatFyzu.

Před dveřmi na kliniku zastavujeme, přecijen ho nechcu tahat až úplně dovnitř, loučíme se, dostávám přísný zákaz psát srdceryvné SMSky o tom, že se bojim (a tomu podobné věci), slíbím, že nic takovýho dělat nebudu a pak už sama prázdnou chodbou směřuju k oddělení, na kterém budu ležet. Docela zvláštní vidět tu jindy pacientama narvanou chodbu uplně prázdnou a z toho ticha všude kolem jde až mráz po zádech. Nádech, výdech, uklidnit se, zazvonit. Bzučák mě vpouští dovnitř. Dojdu na sesternu, ohlásím se, sestřička mě jde uvést do pokoje. Mám bydlet na osmičce – moje šťastný číslo. Alespoň malé iracionální světlo na konci tunelu. Jsme u pokoje, s potěšením shledám, že je skoro naproti koupelně a WC, takže až budu neustále běhat, budu to mít kousek. Pokoj je zamčený, takže sestřička musí ještě doběhnout pro klíč.

Interiér je tradičně nemocničně stísněný, avšak na nemocniční poměry luxusně vybavený křesly, stolem, skříněmi, umyvadlem a samozřejmě je tam i kde spát. K velkým pozitivům též patří, že je jen pro dvě osoby, a žádná druhá osoba tu zatím není. Mám si vybrat postel, radši bych k oknu a pěkně do rohu, ale nakonec dám na radu sestřičky, že ta u dveří je lepší (taková ta ultramoderní, polohovací), zatímco ta druhá je snad ještě z doby Florence Nightingaleový. Taky se s ní zítra bude líp manipulovat, protože tady se pacienti nevozí na vozících, ale bere se rovnou celé lůžko.  Ale hlavně se celej večer nebudu muset dívat na tu příšernost, co visí na zdi naproti té zadní. K jejím negativům ovšem patří, že pokud sem přibude i druhá pacientka, tak vyskočím z kůže, protože nějak nesnáším, když mám někoho za zády (což je bohužel podloženo negativní zkušeností a pořád se toho nemůžu zbavit).

Sedám na zvolené místo, sestřička mi měří tlak, pak mi předá k pročtení informace k anestezii, abych byla dopředu informovaná, než si se mnou o tom přijde popovídat anesteziolog. Pročítám své možnosti a potvrzuji si, že chcu píchnout spinálku – aspoň si zkontroluju, jestli si nespletli nohy.

Kdosi klepe, pak vstoupí do pokoje. Má na sobě tmavomodrý oděv vypadající jako montérky, čekám, že sem jde něco opravit, ale představuje se jako anesteziolog. Z mého pohledu z něj jde trochu strach. Sedáme si ke stolu a jdeme si popovídat o tom, jakou anestezii zvolit. Pan doktor mi oznamuje, že je bytostný odpůrce spinální anestezii u podobného typu zákroků, který čeká mě. To je mi upřímně líto, ale pokud nebudu muset, tak se kompletně uspat nenechám ani omylem. Chvíli se mě ještě snaží přesvědčit, ale nakonec zjistí, že to je jako mluvit do zdi, zaškrtne v papíru spinálku a se slovy, že to bude mít zítra kolegyně radost, protože je na to odbornice, odchází. A já mám radost, že budu zítra v dobrých rukách.

Po anesteziologovi přichází sanitářka s čajem, prosím o cukr, který nedostanu až do úterku. Asi ho neproplácí pojišťovna. Po ní sestřička s lékovkou a práškem na spaní, který si mám vzít, abych v noci spala a nenervila. Vzbudit mě prý přijde v půl 6 ráno, změří mi teplotu, mam si vyřídit koupelnu a podobný věci a pak dostanu premedikaci. Odkývu jí, že jsem všemu rozuměla a ona mě zanechává svému osudu, který v následující hodině bude spočívat v telefonátech s rodinou.

Všechny jsou v podstatě uplně stejné, jen každý trvá jinak dlouho. Nejdřív babička, pak táta, pak máma. A pak k mému velkému překvapení Upýr. Ale proč ne, říkám si, když to zvedám. Rozešli jsme se v dobrém, společnej rok a půl není zrovna zanedbatelná doba, vlastně je milé, že si vzpomněl. Na druhou stranu díky tej době moc dobře ví, čeho já se bojim, co je mi nepříjemné (jsem příšerně stydlivá) a celou dobu, co ví, že mě čeká artroskopie, má tendence vytahovat, jak budu někde ležet s holym zadkem a neustále o tom mluví, takže přemýšlím, zda se mě snaží uklidnit, nebo nas...štvat. Dojdu k tomu, že to druhé a ukončuji s ním veškeré diplomatické styky. Hned po tom mám chuť psát přesně tu SMSku, co mám přísně zakázanou a k tomu ještě začínající něčim hodně neslušnym. Takže radši odložím telefon stranou a jdu si pustit 500 days of Summer – Marvinem zvolenou romanťárnu, jež mě má povzbudit na duchu. No na chvilku to zabralo.

Po filmu beru hygienický potřeby, berle a jdu vyzkoušet místní koupelnu. Zjišťuji, že sprchový kout je vážně super vynález, protože se do něj s neohnutelnou nohou leze tisíckrát líp než do vany. Chystám se dát si rychlou teplou uspávací sprchu. Pouštím vodu, čekám, čekám a asi po sto letech začne téct aspoň trochu teplá, takže původní záměr drobet nevyšel a místo příjemného uspání jsem poměrně dobře probraná, co nadělám? Oblékám pyžamo, beru berle a vracím se do pokoje, že zuby si vyčistím tam a nebudu strašit ve společný koupelně. Pak ještě chvilkový přecházení po pokoji á la lední medvěd od okna ke dveřím, a pak už polykam prášek na spaní, škrábu se do (i na mě) vysoký postele, pouštím si Sleep my darling, obejmu hrocha a pak už o sobě nevím, pokud nepočítam ty strašlivý hovadiny, co se mi zdály. (A netvrďte mi nikdo, že se po prášcích na spaní nic nezdá...)