Chodit s kryplklackama po Praze, to je vlastně těžká pohoda. Skoro všechno je bezbariérové, zakopávám čistě proto, že dokazuji, že su mimochodník, a že nejsem schopná koordinovat všechny 4 končetiny na ráz a ještě mám tendence před barákem přebíhat koleje. Ale na venkově, kde o chodník nezakopnete čistě proto, že tam není a ještě k tomu prší, to je teprv ten pravej zážitek.
K tomu abych této zkušenosti dosáhla přispěla Brontí víkendovka v Těchonicích a přímo i nepřímo všichni, kteří se jí účastnili. Primárně tedy Abbík, protože ten může uplně za všecko a všecko zařídil, Jíťa, protože řídila a až od domu mě odvezla, Hančí, Dave a Martin, že byli ochotní vzít si s sebou invalidu 3 dny před operací a v neposlední řadě Marvin, protože nebejt jeho, tak si ani nesroluju karimatku a asi už se dávno psychicky složim na hromádku. (Já fakt tyhle lidi kolem sebe nemít, tak si je musim vymyslet.) Pokud sem na někoho zapomněla a cítí se též vinen, nechť se neváhá ozvat.
První poměrně vtipná zkušenost byla už jen složení se do fóbie. Člověk by řek, jak je to děsně velký auto, ale já mam asi moc dlouhý nohy. Nicméně s Jitčinou pomocí to nějak zvládnu, Pavel se musí spokojit se zadní sedačkou a jedem. Ostatní se dopravujou vlakem a pak pěšky.
V Těchonicích bydlíme v Pastoušce, což je domeček s místností cca 6x3 metry s dlažkama na zemi, kde se spí, malým sociálním zařízením, kam se s neohnutelnou nohou vejdu fakt hodně na těsno a s Hančí hlídkujcí za dveřma (a děkuju bohům, že tu není suchej záchod, jako býval, když jsme ještě spali na Faře) a pak jedna vymrzlá pidimístnůstka, kde máme složený bágly.
Nějaké akční hraní jakýchkoliv jiných, než deskových her pro mě momentálně nepřihchází v úvahu, tak mi Abbík aspoň pučuje foťák. A to já si zas užívam, protože to je správný dělo.
Noc na dlaždičkách (a rakvoidní samonafukovačce) ve spacáku je nakonec pohodlnější, než doma na zemi na matraci, protože se mi do ničeho ta noha neboří a můžu spát i na pravym boku. Nebejt toho, že jeden nejmenovanej Ruda děsně chrápe, tak bych se fakt strašně dobře vyspala (jakože bez ironie, překvapivě u mě)
Ráno budíček po něm to nejlepší na Těchonicích, neboli Medoláda (kdo nezná, tak na Velikonočních trzích pátrejte po stánku a neváhejte investovat, protože něco tak dobrýho jste ještě nejedli, to mi věřte!) a pak převlíct a nástup do práce. Asi nemusim moc zdůrazňovat, že tahle fáze taky není na mě momentáln uplně dělaná, ale vynasnažim se minimálně moc nepřekážet, nepřidělávat práci a třeba i být k něčemu.
Za lehkého mžení míříme na Draha (obecní pastviny, kde pracujem na tom, aby se tu dobře dařilo ovečkam a o něco hůř trnkam). Berem to přes ohradu, kde holky (a kluci) bečící přijdou zkontrolovat, co jim nesem zajmavýho. Nejvíc je fascinuje bílá igelitka, ale neopomenou přijít řádně prozkoumat i toho divnýho čtyřnožce s dlouhýma předníma packama a gumovýma kopytama, co se strašně krásně bořej do hromádek trusu. (Píšu si mentální poznámku, že ty fofrklacky musim pořádně umejt, než s nima v neděli přiklušu do špitálu). Chvíli se motáme mezi ovečkama, drbem všecky, co jsou v dosahu, dokonce nám Jirka i nechá pochovat jedno jehňátko. (V náručí, jen tak pro pořádek.) A pak už přes louku pěkně do práce.
Berle se systematicky obalují dalším kentusem, jako je hlína, suchá tráva, mokrá tráva občas nějaká bažina, která se s nima ovšem skvěle přeskočí, zatimco ostatní si musej čvachtnout dovnitř botama, ale stejně nakonec víc překážej, než že by pomáhaly, takže si beru prášek na bolest, zvedam je nad zem a pajdam po dvou. Žádnej zázrak to není, a když se začnou ještě do cesty motat pahýlky trnek, který už jsme zlikvidovali, tak se skoro vidim, jak ještě pojedu s dalším úrazem do Klatov na pohotovost. Na druhou stranu si uvědomuju, že si jakýkoliv další zranění nemůžu v žádnym případě dovolit, takže nejsilnější újma, ke které přijdu je drápanec pod okem, ale co by to bylo za Těchonice, bez zapíchaných trnů a škrábanců?
Děcka se pouštěj do štřihání, já se přidam k paličům, ale od ohně se držim radši dál, protože když dobře foukne vítr, tak několika metrová hromada trnek chytne obrovskym plamenem a do pár minut po ní zůstane jenom hromádka popela. A tomu bych fakt v cestě stát nechtěla. Moje možnost realizace přijde až ve chvíli, kdy s Hančí uhrabujem popel, aby řádně chladnul a u toho drbem živý, mrtvý, jen abych nemyslela na nemocnici. Práce nám jde docela od ruky, po sváče pokračujem, kde jsme přestali a všecko vypadá idylicky. Pak přijde Abbík, že má něco ve voku. Jedno z mála míst, na který ani zdravotník sám sobě nevidí, takže se musí svěřit do našich rukou. Tak mu s Hančí odborně prohlídnem oko, doufáme, že nás při tom nezabije, zjistíme, že nic nezjistíme, a až když nafasuje kalíšek (ovčí), aby si mohl bulvu řádně vykoupat ve vodě, tak ta si to rozmyslí a přestane bolet. No, ale já mam aspoň pocit, že jsem se aspoň trochu realizovala v oboru, byť to bylo uplně k prdu.
Po práci se přesuneme na zpět do pastoušky na oběd, venku je pěkně hnusně, koleno bolí, ale ostatní řádně rozptylují a i Jirkovo vyprávění, kterak dělal sanitáře na chíře mi zatím přijde děsně vtipný, a protože su osoba nepohrdající černým humorem (toho už si možná někdo i všimnul), tak též dám k dobru pár historek z dosavadního průběhu mojí léčby (bude v samostatném článku, ne – li rovnou dvou, stálo to fakt za to.) Odpoledne je tak dost poklidné, příprava večeře drobet akčnější, i se proběhnem. S berlema už docela sprinty na krátkou vzdálenost zvládam, ale v mokru a z kopečka to ještě není tak uplně ono, tak radši Abbík jde vedle mě, abych se někde nerozsekala. Pak spácháme zeleninovej salát, mrkvovej salát a jahodovej dort, všecko to sníme, ještě pokecáme a jdeme spát.
Uprostřed noci se vykopu ze spacáku v podstatě jen proto, abych mohla jít nakopnout chrápala, že teď je zas chvíli řada na nás, abychom spali. To docela vyjde, až na ty katastrofický scénáře, co mi v tu chvíli sednou do hlavy a najednou ne a ne usnout a pak ty noční můry z nemocnice taky docela humus. No holt už se to blíží a zítra touhle dobou... No prostě fuj.
Ráno už nás nic zásadního nečeká, jen balení a úklid, což já opět potřebuju cizí dopomoc, protože nafukovačku stále bez klekání zabalit neumim. Pak se odebíráme na faru nakoupit Medolády, Medoviny a jiné dobrůtky na domů, většina lidí se odebírá na procházku před odjezdem vlaku, zatímco my se skládáme do auta a míříme ku Praze. Jíťa mě zaveze zase až před dům, Pavel mi odnese věci...
No a zbytek pak už v „nemocničním pokračování.“
