3 dny po propuštění z nemocnice, vyzbrojená stále ještě fofrklacky vyrážím na exkurzi na Ruzyni, abych si užila krásně deštivé velikonoční dopoledne mezi letadly.
Normálně ranní vstávání zrovna dvakrát nemiluju, ale když je přede mnou vidina něčeho krásného, jde to hned líp. A vzhledem k tomu, že počasí se v 7 ráno tváří ještě docela optimisticky, tak beru sukni, svetr a vyrážím na Ruzyni, kde mám být v 9 nastoupená v první skupině letadelchtivých nadšenců.
Když vylezu na Dejvické z metra, tak seznám, že je dost zima, a když po výstupu z autobusu u terminálu ještě zjistím, že mi prší za krk, tak se proklínám, že jsem si do batohu nepřibalila aspoň bundu. A pláštěnku na brašnu na foťák, protože ani on, ani objektivy rozhodně vodu nemilujou. Ale pozdě bycha honiti, nějak se to zvládnout musí.
Na Terminálu 3 se registruji u odbavovací přepážky, dostávám žlutý samolepicí puntík místo vstupenky a čekám s ostatními žluťásky, až si nás vyzvedne průvodce. Paní přichází těsně před devátou, vítá nás a už nás žene do připraveného autobusu, takového toho nízkopodlažního, co normálně vozí lidi k letadlům. Jeho nevýhodou je, že má značnou část skel polepenou reklamami, takže občas výhled nula, nula, prd. Ale najdu si jakž takž stabilní fotografickou pozici a rozhlížím se všude kolem, když tak projíždíme kolem letištních budov k hangárům a zpátky.
Poté míříme k ranveji, že bychom třeba mohli vidět vzlétat nějaké letadlo. Místo toho vidíme přistávat malé Aero, které zde má být též vystaveno a míříme zpět mezi letadala zaparkovaná u tubusů. Většina dětského osazenstva už má v tuto chvíli sáček u úst a čekají, kdy konečně budou moct vystoupit, zatímco dospělí si jízdu evidentně užívají. Při průjezdu kolem letadla patřícího Easy Jetu zahlásí vyprávějící paní, že toto letadlo půjde v nejbližší době do vzduchu, takže se přemístíme na vhodné pozorovací místo, všichni s foťáky se nachystají u průhledu mezi reklamami a pak už cvakáme jednu fotku za druhou, když se před námi stroj elegantně vznese do vzduchu, zamává nám zasunovaným podvozkem a zmizí ve výšinách.
Tím projížďka autobusem končí, jsme zavezeni ke staré ranveji, kde je připravena ukázka jak pozemní techniky, tak letadel. Začíná hasičskými vozy, pokračuje létajícími stroji. Do třetího z nich se dá vstoupit, když jste dostatečně děti, tak i vlézt do kokpitu, kde vás vyfotí letuška (já sem pořád dítě, takže mam i tu fotku). Dále mohou návštěvníci posedět v business class, protože kdy jindy k tomu má člověk příležitost a v neposlední řadě si popovídat s leteckým personálem a tiše závidět.
I do čtvrtého letadla se dá vlézt a k jeho největší zajímavosti patří, že má vnější design odpovídající tomu historickému. Uvnitř už to je ale všechno prudce moderní. Procházím poměrně v rychlosti, přecijen koleno se začíná dost ozývat a protestovat proti tomu, že mám fofrklacky pod paží a v ruce foťák a permanentně lezu po nějakých leteckých schůdcích. A navíc je všude standardně přepézetováno.
Opuštím letadlo a mířím k malým drobečkům, kteří se krčí kdesi za ním. Jeden moderní ultralightík a staré Aero, obě sloužící primárně jako reklama na vyhlídkové lety a lety na simulátorech. Mě však nejvíc zajmá "exponát" odstrčený od všech ostatních, co je velice odlišný od těch předešlých. Nemá totiž křídla, ale dvě vrtule a jmenuje se Bell 412 (OK - BYP) a patří Letecké službě policie. Nejkrásnější stroj, co se předhání s větrem na České obloze. Nejprve z dálky obdivuji jeho křivky a lituji, že musí stát zaparkovaný tiše na zemi (zbožňuju zvuk roztočeného rotoru), ignoruji kapky deště a jen se uchváceně přibližuji. Když z něj vystoupí letecký technik, zda nechci radši dovnitř, tak neváhám ani chvíli. Odkládám berle, s pomocí se dostávám jak na přívěs, na kterém stojí, tak do zadní části pro pasažéry (světe div se, ani sem si neurazila hlavu o jeřáb), usazuji se na sedačku a nakonec tam strávím úžasné dvě hodiny povídáním s technikem, na kterém je znát obrovský zápal do jeho práce. Nejdřív se mi směje, že letadla jsou lepší, protože zvládají plachtit, ale ve finále je to další člověk, co nepovažuje moje sny o lítání za nesplnitelnou blbost.
Probereme všechno od technických specifik tohoto stroje, přes všechny možné jeho účely (přeprava lidí, letecká záchranka, dopravní prostředek pro URNu, hašení požárů...) až pro práci pro leteckou službu. Mezi tím přicházejí další návštěvníci, chvíli se porozhlédnou a zase jdou dál. Většina z nich si při vstupu spáchá na památku bouli na hlavě o jeřáb - alespoň si budou návštěvu tady dlouho pamatovat.
Nebýt toho, že musím být nějak rozumně u babičky ku oslavě svátků Velikonočních, tak bych tam snad zůstala celý den, protože takhle krásně někoho vyprávět, už jsem dlouho neslyšela. Je úžasné mluvit s někým, kdo miluje to, co dělá, s někým, kdo ví, jak nádherný pocit je vzlétnout někam, kam se do nedávna odvážili jen ptáci...
A pak už jen cesta nacpaným MHDčkem domů, s hlavou pořád někde v oblacích.
